Prázdniny v roce 1968 jsem trávila s babičkou u svého strýce v západním Německu.
Strýc vysídlil legálně v roce 1967.
V tom roce schválili české úřady vysídlení i mojí babičce, mé mamce a mě.
Jenže mamka se tehdy rozhodla, že požádá o svolení i mého otce.
Nikdo z úřadů toto svolení nepožadoval.
Mamka asi chtěla mít čisté svědomí, že mě neodvezla proti vůli mého otce.
Otce, který se o mě vůbec nezajímal.
Platil pouze alimenty ve výši dvěstěpadesát korun.
S odpovědí, která přišla, mamka rozhodně nepočítala.
Stálo v ní něco v tom smyslu, že s mým vysídlením otec souhlasí pouze za předpokladu, že nebude muset platit alimenty.
V opačném případě požádá o mé svěření do jeho péče.
Prý zajistí mou řádnou výchovu v rámci komunistických ideí.
Přestože se dopis nedochoval ... mamka jej zřejmě vyhodila ... těchto pár vět mi utkvělo v paměti.
Ne kvůli neuvěřitelné absurditě.
Tu jsem tenkrát ještě nevnímala.
Já byla tehdy svému otci vděčná.
Vděčná za to, že nemusím opustit Československo.
Jak moc to s péčí o mě myslel vážně ukázal můj otec o devět let později.
Poslala jsem mu tehdy své svatební oznámení.
Nic jsem po něm nechtěla.
Jen mě zajímala jeho reakce.
Byla jsem tehdy na vysoké škole.
Otec na mě platil stále stejných dvěstěpadesát korun.
V pondělí, dva dny po svatbě, přišel dopis od otcova zaměstnavatele.
Otec přestává platit alimenty, jelikož vyživovací povinnost přechází na manžela.
Tento dopis schovaný mám ...
... mezi svatebními blahopřáními ;o))
A tak do NSR tehdy v roce 1967 nakonec odešel jen můj strýc.
A u něj jsem s babičkou trávila prázdniny v roce 1968.
Moc si toho nepamatuju.
Bylo mi tehdy necelých třináct let.
Pamatuju si třeba to, že v přízemí domu, ve kterém strýc bydlel, byla malá cukrárna.
Její italský majitel nabízel každý den třicet druhů zmrzliny.
Nabídka se navíc každý den měnila.
A já měla každý den problém, kterou si mám vybrat.
Strýc mi totiž vždycky dovolil jen čtyři kopečky ;o))
Také si pamatuju, že jsem skoro každý den chodila do obchodních domů v centru.
Ne proto, abych obdivovala množství nádherného zboží.
Zboží, které bylo v tehdejším Československu zcela nedostupné.
Já tam chodila ... navzdory svému pubertálnímu věku ... kvůli jezdícím schodům.
Dokázala jsem se na nich vozit nahoru a dolů i několik hodin ;o))
V hlavě mi zůstala i vzpomínka na lágr pro emigranty v Rastattu.
Už nevím, koho z příbuzných nebo známých jsme tam byly s babičkou navštívit.
V paměti mi utkvěl strohý pokoj.
Bylo v něm pouze šest paland, velká skříň a vedle ní spousta kufrů.
V pokoji bydleli i desítky měsíců lidé, kteří přišli do Německa legálně.
Tento pokoj se mi vybaví často i dnes.
Vybaví se mi vždy, když vidím v TV, že ilegální ... zdůrazňuji slovo ilegální ... migranti dnes odmítají ubytování například v bývalých amerických kasárnách.
A tzv. neziskové organizace tvrdí, že takové ubytování je nedůstojné ...
Proč tyto vzpomínky zrovna dnes?
Velice dobře si totiž vzpomínám na 21. srpen 1968.
Byly jsme s babičkou na delší návštěvě u tety v městečku Bad Harzburg.
Marně se dnes snažím tetu a bratrance Karla umístit do rodokmenu.
Teta zcela určitě nebyla babiččina sestra.
Možná spíše její švagrová.
A bratranec Karel nebyl můj bratranec.
Jsem totiž jediné vnouče mé babičky.
A tak zákonitě žádného bratrance mít nemohu.
I tak mu budu nadále říkat bratranec Karel ;o))
Jako správný puberťák jsem tehdy nevstávala před jedenáctou hodinou dopolední.
21. srpna 1968 mě vzbudil bratranec Karel už kolem deváté.
Vzbudil mě se slovy:
"Jano vstávej, v Čechách je válka."
Měla jsem ten den svátek a považovala jsem to zpočátku za hloupý vtip, který mě měl vytáhnout z postele.
Se slovy "Ty jsi blbej" jsem se znovu zachumlala do peří ...
... usnout se mi však už nepodařilo.
Vstala jsem tedy a šla do kuchyně.
A došlo mi, že to vtip rozhodně nebyl.
Babička i teta svorně brečely do eintopfu, který teta vařila k obědu, a modlily se.
To, že je v Československu válka potvrzovaly i TV zprávy.
Slovům jsem sice moc nerozumněla, ale dívat se na tanky v ulicích bylo fakt děsivé.
Dodnes si pamatuju i babiččina slova.
Někdy k večeru si utřela slzy a pevným hlasem pronesla:
"Zažila jsem dvě války pod Rusem, další už zažít nechci. Já se do Čech nevrátím."
Po Harzburgu se brzy roznesla zpráva, že je u nich malá holka z Československa, kde vypukla válka.
A místní obyvatelé uspořádali sbírku oblečení.
Ještě dnes si dokážu vybavit ten neuvěřitelný pocit studu.
Přinesli totiž k tetě všecko, co už u nich doma nikdo nechtěl.
Nechala jsem si jen prošívanou vestičku s dlouhými rukávy tak trochu ve stylu dirndlu.
Všecko ostatní jsme po částech nosili tajně v noci do kontejneru.
Vím, nejspíš to mysleli dobře, ale mě se to tehdy hrozně dotklo.
Z Harzburgu jsme se po pár dnech vrátily zpět ke strýci do Mannheimu.
A začala čilá korespondence mezi strýcem a mou mamkou.
Plán byl, že mamka pro mě přijede přes Červený kříž a zůstaneme v Německu.
Jenže já v Německu zůstat nechtěla.
Vždycky jsem na konec dopisu připsala
"Nejezdi pro mě, já chci domů"
a obálku jsem rychle zalepila.
Nikdy jsem to strýci ani babičce nepřiznala.
Prázdniny skončily a já byla stále v Mannheimu.
Až někdy v půlce září přišel strýc pozdě večer domů z práce.
Pamatuju si, že byl čerstvě ostříhaný a tak trošku pod vlivem alkoholu.
Na stůl hodil obálku se slovy:
"Tady máš letenku, kopnu tě do prdele a letíš a letíš ..."
Takhle doslova to řekl ;o))
A tak přišel můj vytoužený návrat domů.
Strýc mě ve Frankfurtu na letišti předal letušce.
Upozornil ji, aby se moc nesnažila se mnou komunikovat.
Pravděpodobně jí budu rozumět, ale nejspíš jí neodpovím.
Vzpomínám si, že mi neustále něco nabízela.
Jenže já měla jen deset marek a nevěděla jsem, jestli mi to bude stačit.
Neodolala jsem až kolekci malých čokoládek s obrázky letadel na obalech.
Tehdy mi došlo, že peníze nepotřebuju, že je to zadarmo.
Jenže letuška došla k závěru, že nic nechci, a nic dalšího mi už nenabídla ;o))
Po přistání v Praze ... pamatuju si jen spoustu obrněných vozů kolem ... mě německá letuška předala českému letušákovi.
Tak jsem si ho nazvala, slovo stevard bylo pro mě tehdy ještě zcela neznámé.
No a tento letušák začal řešit, co se mnou.
Měla jsem zaplacenou letenku až do KV.
Jenže letadlo letělo až za tři nebo čtyři dny.
Nakonec po konzultaci s "vyššími místy" letenku stornovali a místo ní mi koupili jízdenku na autobus.
Přišla další změna mého dozoru.
Letušák mě odvezl na Florenc a předal mě řidiči nejbližšího autobusu do KV.
A pak jsem konečně byla doma.
Řidič mě vysadil na zastávce u Černého koně na staré pražské silnici.
Vysadil mě se dvěma kufry a třemi igelitkami.
Víc udělat nemohl, musel s autobusem pokračovat dál.
Autobus odjel a já stála sama na zcela liduprázdné ulici.
Byla tuším sobota odpoledne.
Najednou se objevil asi tak osmnáctiletý kluk, beze slova popadl oba kufry a šel.
Byl to takový ten typ, kterému se říká podivná existence.
Nevěděla jsem, co mám dělat.
Na ulici široko daleko kromě nás dvou nikdo nebyl.
Na křižovatce Pražské silnice a Libušiny ulice se zastavil, otočil se a povídá:
"Co čumíš, kam ti to mám odnést."
Kufry postavil až před domem a zmizel stejně rychle, jako se objevil.
Když jsem zaklepala na dveře, mamka otevřela a rozbrečela se.
Netušila, že jsem na cestě domů.
Brečely jsme obě ... ale jen chvilku.
A já jí snědla houbovou smaženici, kterou si připravovala k pozdnímu obědu.
Snědla jsem jí úplně všecku, přestože vlastně houbovou smaženici zrovna moc nemusím.
Daleko raději jsem měla její houbové karbanátky.
Přidávala do nich namletou vysočinu.
Po těch se mi stýská.
Stýská se mi i po mamce.
1. září to bude už třicet let, co opustila tento svět.
A občas se mi stýská i po lidské sounáležitosti.
Škoda, že my Češi umíme stát při sobě a pomáhat si, jen když nám teče do bot.
