čtvrtek 23. dubna 2015

Ježíšek v dubnu

I to se mi stává.
Ač nesčíslněkrát poučena životem, stále je mým krédem "Neodkládej na zítra, co můžeš udělat pozítří".

Kamarádce jsem se před vánoci omluvila s tím, že Ježíška pro ní prostě nestíhám.

No a protože vánoce rychle utekly, nějak jsem Ježíška pro ní stále odkládala.

Jenže jak se konání PPM, kdy se každý rok setkáváme z oka do oka, rychle blížilo, začala jsem být v časovém presu. Dobře mi tak.
Nakonec jsem ušít stihla, vyfotit však už nikoliv.
A tak si kamarádka musela Ježíška vyfotit sama a fotky mi poslala.

Nejprve prostírání.
Ušité ze zbylých rovnostranných trojúhelníků, které jsem nevyužila při šití kaleidoskopové deky. Juknout na ni můžete TADY .
Na podkafíčko zbytečně velké, talíř se vejde bez problémů.
Při přemítání jakou látku použít na zádíčka mě napadly kočky, které se kamarádce kdysi líbily. No a nakonec se "zádíčka" pravděpodobně stanou stranou lícovou ;o))


Ze stejných zbytků vznikly čtyři košíčky.



Ušité jsou takřka celé ručně. Je to kombinace šestiúhelníků a kosočtverců. Dno tvoří čtverec, pětiúhelník, šestiúhelník nebo osmiúhelník (vše o stejně dlouhé hraně), čím více hran má základ dna, tím větší košíček vznikne. Inspiraci jsem našla v časopise Patchwork Spezial. Ten největší s osmiúhelníkem ve dně je už můj nápad.

Dále Ježíšek kamarádce přinesl dva svícny na čajovou svíčku.
Jsou ze skleniček od paštiky ;o))


No a na závěr ještě jehelníček na prst a krejčovský metr ve formě čokoládového dortíčku se šlehačkou.



středa 22. dubna 2015

Vogtländische Schweiz

Konečně došlo na fotovýpravu do místa nedaleko německého města Plauen zvaného Vogtlandské Švýcarsko.

Prvně jsem toto úžasné údolíčko malé říčky odhalila v říjnu loňského roku.
Přečíst si a shlédnout něco málo fotocwaků můžete ZDE .

Už tehdy se zrodil plán vyrazit tam s plnou fotovýbavou.

První pokus v únoru roku letošního nevyšel. Více najdete TADY .

Takže tedy minulou středu druhý pokus. A opět to neklaplo, jak by mělo.

Na nádraží jsem vyrazila s fotobatohem včetně ND filtrů a stativu tak nějak o hodinu dříve.
To je tak, když si někdo myslí, že jízdní řád zná, že si vše dobře pamatuje a tak není třeba překontrolovat.
Prostě na nádraží jsem dorazila o hodinu dříve, avšak o 3 minuty později, abych stihla vlak dřívější. Ten mi ujel před nosem. Nevadí, stejně nemá přípoj směr Plauen.

Domů se mi už nechtělo a pohled na odjezdovou tabuli prozradil, že v mezičase jede vlak do Zwickau přes Johanngeorgenstadt. Alespoň zjistím, zda v trafice v Globusu na předměstí Zwickau lze platit kartou. Na nádraží ve Zwickau totiž karty neberou. Proto jezdím do Plauen.

Jenže ihned po rozjetí vlaku mou náladu maličko zmrazil průvodčí. Mezi Johanngeorgenstadtem a Antonstahlem je opět a zas výluka :o(

Náhradní bus jsem naštěstí stihla, přesedla opět na vlak a začala plánovat, že se zastavím a maličko si zafotím v městečku Hartenstein. Kousek od nádraží je tam něco mezi hradem a zámkem. Docela romantická záležitost s rybníčkem v popředí. Když jsem jela naposledy kolem vlakem, hrad se v rybníčku krásně odrážel.
Už jsem byla nachystaná u dveří, že vystoupím. Naštěstí nádraží je až za hradem. Rybníček zelený jak brčál plný řas. Odrazy tedy veškeré žádné. Raději jsem si sedla a pokračovala dále.

V trafice v Globusu jsem vybrala časopisy (měli jen dva) a ptám se, zda je možné platit kartou. Prodavačka cosi blekotala o deseti Eurech, moc jsem jí nerozumněla. Ale co, časáky jsou dražší. Podávám jí kartu. Zcela normální, bezkontaktní, jiné už ostatně nejsou. Čučela na ní jak na tramvajenku z Pobřeží Slonoviny. Takovou kartou prý u nich platit nelze. Zaplatila jsem hotově. V kešeni zůstalo necelých pět Euro.

Nezbylo, než vyrazit do Plauen. Tam jsem tedy nakoupila a zaplatila kartou další dva časáky a mohla se konečně vypravit do Jockety.

Rozhodla jsem se vyrazit kolem říčky dále do hloubi lesa. Tam jsem minule nešla, protože jsem odbočila k rozhledně.
Bylo to velice špatné rozhodnutí. Říčka, místo aby se zužovala a romanticky se proplétala mezi obrovskými balvany - takové alespoň bylo mé očekávání - byla stále širší a zcela bez kamenů - pokud tedy opominu kamínky na dně. Nakonec jsem dorazila k přehradní hrázi, odkud říčka vytéká. Zbytečně jsem si zašla nějakých pět kilometrů.
Takže rozložit fotobatoh a můžeme fotit - hned zkraje. Pár tůristů nevěřícně zíralo, co tam šteluju se stativem. Chvíli čučeli, pak udělali cwak cwak svými foťáčky velikosti krabičky od cigaret a zmizeli z mého dohledu. Naštěstí.
Fakt jsem neměla zájem o čumily. Vybrat místo se slušným záběrem a nevymáchat se přitom ve vodě bylo hodně těžké i bez nich.

Domů jsem dorazila až po deváté večer. Stáhnout fotky do poče, na to chyběla síla.
Ve čtvrtek mě tak bolely nohy a vlastně celej člověk, nezvyklej tahat na zádech takřka kompletní fotovýbavu, že fotky zůstaly opět a zas na kartě.
Až v pátek jsem je stáhla, rychle zkoukla ... a zklamaně vypnula poč.

Až dnes jsem - po několika pokusech, které rychle skončily vypnutím počítače - něco málo upravila. Ke spokojenosti mám však hooodně daleko :o(







úterý 14. dubna 2015

Co o nás napsali ...

Když jsem před časem dávala dohromady článeček o naší klubové výstavě v Českém Krumlově - přečíst si můžete TADY - bylo to na vyžádání šéfa krumlovského fotoklubu.
Ani v nejmenším jsem nezamýšlela státi se novinovou přispěvatelkou.
Nezapírám však, že to, že se článek líbil, mě zahřálo na duši.

Leč článek se pravděpodobně líbil jen našemu fotoklubu.
Šéf fotoklubu krumlovského byl očividně jiného názoru.
Za to, co nakonec vyšlo v krumlovském plátku, se stydím. Ještě štěstí, že tam nefiguruje mé jméno.


V paskvilu pod fotkami (fotky jsou úmyslně rozmazané) se objevilo bez ladu a skladu něco málo slov vykradených z mého článku. Chyby a překlepy jsou již ryze invencí šéfa krumlovského fotoklubu.

Další smutná zkušenost, o kterou jsem nijak nestála :o(

neděle 12. dubna 2015

PPM 2015

Ani letos jsem si nenechala ujít mezinárodní výstavu patchworku.

Jelikož se výstava kreativity v Dubči konala tentokrát o čtrnáct dnů dříve, nebyl to zas až takový nápor na mé opotřebované pohybové ústrojí jako jiné roky. I když peněženka si příliš neoddechla. Ač stále platí mnou vyhlášené embargo na nákup látek, opět a zas jsem ho porušila ;o))

Zato jsem podstatně méně fotila.
Možná už jsem příliš namlsaná a jen tak něco mě už nezaujme.
Možná, že letošní exponáty se až tak moc netrefily do mého vkusu.

Hlavní téma soutěže babiččina zahrádka mi přišla méně obsazená, než jiné roky.
Možná je to tím, že ušít babiččinu zahrádku není zrovna procházka růžovou zahradou.
A já navíc očekávala nějaké neokoukané pojetí. Očekávání se nesplnilo.

Takže jen pár kousků, které mě zaujaly.


Nejvíce mi padla do oka ta smetanovo-béžová.
Jednak proto, že je to má oblíbená barevnost, navíc velice jemňoulinká.
Ale hlavně proto, že je to úžasná inspirace na zpracování nejrůznějších vyšívaných bavlněných popelínů, či jak se správně tyto velmi jemné látky jmenují.

Další soutěžní téma bylo tentokráte architektura.
Vítězný quilt bych asi na první místo nedala, i když do první trojky by se vešel.

Tady s dalším quiltem, který mě zaujal.


Pro mě byl jednoznačně nambr van tančící dům.


Výstavy se účastnil i Kaffe Fasset.
Několikrát kolem mě přešel v pruhované košili stejně divoké jako jeho quilty.
Jeho barevnost není mým šálkem kávy.
Přesto mám jednu z jeho knih. Občas v ní zalistuju a opět a zas užasnu, jak dokáže dát dohromady látky, které bych já nikdy nepoužila. A ve výsledku je to docela koukatelné, i když pro mě opravdu příliš divoké.

Takže pár jeho quiltů, které bylo docela příjemné vidět naživo.