Jahodové vábení ...

... moje prostírání na titulce na Simiře ...

Vstříc jaru i létu ...

... můj batoh s Mimoněm na titulce Simiry ...

... na možnosti Simiry docela vydařený výběr ;o))

Srdce domova ...

... sada mých košíků na titulce Fleru ...

... TOP není můj ...

... výběr není mým šálkem čaje, avšak darovanému koňovi na zuby nekoukej ;o))

Blbá nálada

Byl první máj, byl lásky čas ...

Minulý čas je zcela v pořádku.

A nejen proto, že dnes už je druhého.

Letos je totiž všechno tak nějak úplně jinak.

Nepálili jsme čarodějnice.

Nestavěli jsme májky.

Nelíbali jsme se pod rozkvetlou třešní.

Nejen proto, že třešně letos už odkvetly.

A co hůř, květy navíc pomrzly.

Přestože už kvetou šeříky - v našich končinách o více jak čtrnáct dnů dříve - proti blbé náladě to nepomáhá.

Venku vylidněno.

Sídlištní pejskařky-seniorky už si při venčení svých mazlíčků v hloučku nepopovídají.

Mají to zakázáno.

Mnohé z nich mají doporučeno sedět doma a nevycházet.

A tak je z balkonu vídám jen osamoceně.

Jedna pejskařka a jeden, případně dva hafíci.

Tu a tam někdo vyvleče z auta několik tašek s nákupy.

Tu a tam pár dětí zkouší na hřišti čutat do míče.

Všichni zahalení v rouškách.

Scény tak trochu jako z amerického katastrofického filmu.

Naštěstí bez rabujících gangů.

Jak říkával doktor Plzák - průsery chodí v trsech.

A tak jsem včera zažila fakt příšerné odpoledne.

Takhle jsem si první máj nepředstavovala ani v nejhorším snu.

Ale od začátku.

Miluju kočky.

Neumím bez nich žít.

Byla doba, kdy jsem měla kočky tři a hafušu k tomu.

V poslední době mi dělaly společnost už jen kočky dvě.

Zrzavý desetiletý kočičák Alex a skoro dvacetiletá mourovatá kočinda Mimi.

Oba čistokrevní jedinci plemene česká kočka sídlištní, oba narození mezi paneláky.

V posledních měsících už byla Mimi pěkně nevrlá.

Alex kolem ní nemohl ani projít.

Okamžitě hučela, syčela a vrčela, často mu i nafackovala.

Jinak byla v pohodě, jen jí trochu trápily bolavá ouška.

A já tajně doufala, že mi jednou usne na klíně a už se neprobudí.

Pár posledních týdnů to s ní neměl jednoduché nejen Alex, ale i já a nejspíš i sousedé v baráku.

Několikrát denně, ve většině případů brzy ráno nebo v noci, šíleně mňoukala.

Seděla, čučela do rohu nebo jen tak do blba a řvala.

Vypadala tak trochu mimo.

Po chviličce si ještě jen tak potichu mňoukla, jako by chtěla svůj "koncert" zakončit, a odešla se najíst, napít nebo ulehnout.

Nezdálo se, že by ji něco bolelo.

Když jsem se jí dotkla, okamžitě přestala.

Došla jsem k závěru, že nejspíš trpí jakousi kočičí demencí.

Taky se stávalo, že se občas někde zachytila drápkem a nedokázala se vyprostit.

Když jsem jí chtěla drápek vyháknout, několikrát se mě pokusila jakoby kousnout.

"Nu což, máš na to ve svém věku nárok", říkala jsem si.

Kromě zmíněných excesů vypadala na svůj věk mimořádně fit.

Až do včerejšího odpoledne.

Oba dostali kapsičku.

Alex baštil na parapetu kuchyňského okna, Mimi na stole.

Jsou tak zvyklí z dob, kdy měli misky nahoře, aby jim to nesežrala hafuša.

A když už hafuša nebyla, odmítli baštit na zemi.

Pokud mají kapsičku, musím počkat, až Mimi dobaští, jinak by jí to tentokrát sežral Alex.

A včera odpoledne bylo všecko jinak.

Mimi baštila a najednou se otočila, jako by se něčeho lekla.

Přikrčila se a zcela vyděšená se stále otáčela za sebe.

O misku se žrádlem ztratila zájem.

Raději jsem ji sundala na zem.

A pak nastal horor.

Rozběhla se jako splašená do předsíně a okamžitě zpět.

Vyděšená, oči vykulené, špagátek slin jí visel z tlamičky.

Chvíli seděla, pak se začala točit do kolečka.

Občas to vypadalo, že jí neposlouchají nohy, pak zase chvíli lapala po dechu.

Okamžitě mi bylo jasné, že je všechno úplně špatně.

Volala jsem mladší dceři Míše, ale nezvedla mi to.

Musím sehnat veterináře, blesklo mi hlavou.

Jenže je svátek.

Náš veterinář to nezvedal.

Do vany jsem dala ručník, na něj položila Mimi a šla jsem pustit poč, abych našla veterinární pohotovost.

Všude zavřeno.

Ordinuje jen veterinární správa ve Dvorech.

Po otevření jejich stránek na mě padlo čiré zoufalství.

Žluto-oranžovo-červená písmena ... v souvislosti se situací kolem Covid-19 ... jen život ohrožující stavy ... ve všední dny volejte ... dodržujte rozestupy ... o víkendu a svátcích nevolejte ... příplatek o víkendu 200,- Kč ... příplatek ve svátek 300,- Kč ... příplatek po 17. hodině o víkendu a ve svátek 500,- Kč ...

Už jsem měla tu čest, v době předkoronavirové.

To se jedna z mých koček rozhodla odejít do kočičího nebe v sobotu odpoledne.

Celé odpoledne tam nikdo nebral telefon, až večer.

Dorazila jsem tam a veterinář mi místo pozdravu oznámil výši víkendovovečerního příplatku.

Až pak se zeptal, proč tam jsem.

Sice podle žluto-oranžovo-červených propozic ve svátek volat nemám - a co mám tedy proboha dělat? - přesto volám na pevnou linku.

Nikdo to nebere.

Jdu se podívat na Mimi.

Mele sebou na dně vany ... nožičky jí neudrží ... ocas zježený na průměr deset centimetrů ... vyděšené a vytřeštěné oči odrážejí světlo, jako když na kočku zasvítí v noci reflektory auta ... ručník shrnutý ... ve vaně se objevil bobek ... než jsem došla pro papír, Mimi bobek rozpatlala nejen po vaně, ale i po sobě ... snažím se to utřít vlhčenými kapesníčky ... zbytečná práce ... vzdávám to ...

V zoufalství mě napadá, že nejlepší bude Mimi utopit.

Nemůžu jí nechat takhle se trápit.

Jenže vím, že to nedokážu.

Znovu volám na veterinu.

Stále to tam nikdo nebere.

Pak zavolá Míša.

Alespoň na ten horor už nejsem sama.

Říká mi, že obvolá všecky známé veterináře.

Za chvíli volá znovu.

Žádný veterinář telefon nebere.

Jen jedna, co má ordinaci v Ostrově ... jenže v Ostrově není ... je někde u Chebu ... zkusit to prý máme na blind ve Dvorech ... třeba tam někdo bude ... nebo můžeme přijet do Chebu.

Každopádně Míša sedá do auta a jede za mnou, mám připravit sebe i přepravku pro Mimi.

Mimi ve vaně leží na boku ... chrčí ... hrabe zadníma nožičkama ... jednu přední má zdá se ochrnutou ... vypadá to, že brzy bude konec ... bylo by to vysvobození ... hlavně pro Mimi ... ale i pro mě.

Pak konečně zvonek.

Přijela Míša.

A Mimi se znovu mele na dně vany.

"Mami, já jí utopím", slyším Míšu, "ale musíš mi říct, že to tak chceš".

Obě víme, že to musíme nějak ukončit.

Tahat Mimi autem na veterinu, kde zřejmě nikdo není, protože telefon stále nikdo nezvedá, nebo se s ní trmácet až někam k Chebu?

Obě cítíme, že to není to nejlepší, co můžeme udělat.

Musíme to ukončit a to co nejdříve.

Bulíme a domlouváme se, co připravit a jak to udělat.

Mimi přendáváme do kočičí přepravky.

Čistím a napouštím vanu.

Míša zkouší, zda plátěná nákupní taška dostatečně rychle propouští vodu.

Připravuji ručníky jako ochranu proti poškrábání.

Očekáváme, že se Mimi bude bránit.

Všecko nachystáno.

Chybí už jen odvaha a síla udělat to.

Bulíme, objímáme se a nevědomky si utíráme unudlané nosy o rameno té druhé.

Kašleme na dvoumetrový odstup.

Pak pořádný panák Magistra na kuráž.

Držím tašku ... Míša vyndává Mimi z přepravky a dává jí zcela odevzdanou do tašky ... zavazuju ucha tašky.

"Jdi pryč, udělám to sama", říká Míša.

Jdu do kuchyně, ale dlouho tam nevydržím.

V koupelně je ticho.

Něco mě nutí jít do koupelny.

Míša drží tašku pod vodou a příšerně se třese.

Musím jí ze zadu obejmout.

Konec byl velice rychlý.

Mimi se vůbec nebránila.

Jako by čekala, až to uděláme.

Míša jí vyndává z tašky.

Po krátkém okapání ji pokládá na zem na hromadu ručníků.

Je strašné vidět svého chlupatého miláčka mrtvého.

Ještě strašnější je vidět mokrou mrtvolku.

Snažím se jí trochu osušit.

Mimuško, kočičko moje chlupatá, pozdravuj v kočičím nebi.

A odpusť nám to, musely jsme to udělat.

Míšo, moc ti děkuju, žes to dokázala, já bych to nezvládla.

Dáváme dalšího panáka a čekáme, až pro nás přijede starší dcera s vnukem.

Po oslavě narozenin přišel kočičí funus.

Tenhle první máj se vážně nepovedl.

Mimi už je ale dobře a prohání se v kočičím nebi s ostatními kočičáky i s hafušou Meg.

Jen Alex a já jsme tu zůstali sami.

Takže už jen pár fotek a vzpomínka na rekordmanku, téměř dvacetiletou kočičí seniorku Mimi.