pondělí 27. října 2014

Polštářek pro první lásku podruhé

Tentokrát jeho klučičí verze.

Před časem jsem plnila vnukovo přání ušít polštářek pro jeho první lásku.
Polštářek najdete TADY .

Už tehdy mě napadlo ušít k němu i klučičí verzi pro vnuka.
Pustila jsem se do něj v létě, avšak nedokončila jsem ho, jelikož mě skolila choroba. Pokud vás to zajímá, přečíst si o tom můžete ZDE .
Při oslavě, která se zcvrkla pouze na oslavu druhých narozenin mé vnučky, jsem se navíc dozvěděla, že se vnuk se svou láskou rozešel. Co s ušitým topem polštářku?

Nakonec se ukázalo, že si ti dva dali jen jakousi prázdninovou pauzu a randění opět pokračuje.
Takže polštářek nakonec dokončen a předán. Není už tak naparáděný, prostě je spíš klučičí. Ušitý je ze zbytků košilovin od kamarádky. Rozměry cca 48 x 48 cm.


A proč ty "parádičky" na zádíčkách z fleecu? Dostala jsem od kamarádky plnou tašku zbytků. Byly to zřejmě špatně nařezané díly snad mikin. Sešila jsem k sobě dva díly, v rozích však stále kousek chyběl, takže i tam jsem musela nastavovat. No a spoje jsem prostě "umělecky" zakamuflovala strojovou výšivkou ;o))

sobota 25. října 2014

A zase ty mrakodrapy

Kdysi mi při probírání se "veteše" na burze padl do oka přehoz přes dvojpostel s motivy mrakodrapů. Pochopitelně jsem ho musela mít. Dlouho pak otálel v mém obrovském syslišti. Jeho čas nazrál koncem léta loňského roku, kdy jsem se pustila do své první šestihodinovky jakožto dárku pro starší dceru k narozeninám. Na deku se můžete podívat TADY .

Netrvalo dlouho a šila jsem další, tentokrát pro mladší dceru. Došlo i na polštářek k uložení deky, pokud není zrovna používána. Výsledek ZDE .

No a aby to starší dceři nebylo líto, dostala polštářek na deku i ona.
Tentokrát maličko menší - 55 x 45 cm. Deka se do něj vejde úplně akorát.



čtvrtek 23. října 2014

Kosmetická taštička

Tentokráte maličko jinak.
Velikost taštičky je cca 28 x 17 x 7 cm.
A musím říct, že jsem se s ní docela natrápila. Musím nějak vypilovat začištění švů. Asi jsem měla použít volné rameno u mašiny. Jenže když člověk spěchá, moc nepřemýšlí.
A proč jsem spěchala?
Je to hodně opožděný dárek pro zeťáka k narozeninám ;o))


A také další součást velké sady s rybářskými motivy.

Vše začalo dekou šitou k jeho čtyřicátým narozeninám, k vánocům pak k ní přibyly polštářky. Podívat se můžete TADY .
K loňským vánocům dostal ze zbytků "rybářských" látek obal na diář - k vidění i s obalem pro vnuka ZDE .
Už tehdy jsem mu slíbila ještě kosmetickou taštičku.
Pořád ještě mi zůstal zbyteček jedné z látek, jsem zvědavá, co z něj vymyslím ;o))

úterý 21. října 2014

Změna plánu ...

... se ukázala býti vydařenou ;o))

Ale od začátku.

Nazrál čas opět vyrazit do Němec pro patchworkové časopisy. A protože je třeba využít Egronet Ticket, naplánovala jsem cestou tam návštěvu hřbitova v Královském Poříčí. Měl by tam být pohřben dědeček pana Adolfa Slámy ze Švédska, který je možná mým vzdáleným příbuzným.

Výlet jsem naplánovala na pondělí.
V neděli jsem řádně prostudovala mapu Královského Poříčí a namalovala si plánek, kudy ke hřbitovu. To kdyby se má paměť rozhodla malinko mě pozlobit svou nedokonalostí.
Dobila jsem oba akumulátory do Lumíka. Na dokumentační foto úplně stačí, Nikonka se mi fakt tahat nechtělo.
Naštudovala jsem spojení. A vytvořila itinerář i s variantami. Moc jich nebylo.
Ráno v 7:31 vlakem do Královského Poříčí - jediný dopolední vlak, který tam staví, vše ostatní jsou rychlíky - po dvanácté vlakem do Sokolova a dál už do Němec. Dokonce jsem i proštudovala, co všechno je možné v Královském Poříčí shlédnout, času do odjezdu vlaku bylo habaděj.

V pondělí v 6:00 budíček. Jen napůl rozlepeným očkem jsem vykoukla z okna. Zataženo, mokro po nočním deštíku. Jinak to ale vypadalo relativně dobře. A tak jsem rozlepila obě oči a začala se chystat. Během přípravy sváči na cestu jsem posnídala a v 6:30 zasedla ke kávičce. V tom okamžiku začalo venku doslova lejt. To teda fakt naštve.

Bylo jasné, že návštěva hřbitova se nekoná. Kontrola jízdního řádu neumožňovala ani upravit itinerář. I kdybych nakrásně stihla v Sokolově vlak směr Zwickau (doba na přestup 2 minuty), neměla jsem ve Falkensteinu přípoj na Plauen.

Do odjezdu dalšího vlaku v 8:49 zbývala spousta času na vypití kávičky. Venku tma, svítit se mi nechtělo, pít kávu po tmě taky ne.
Takže tedy romantické ráno s kávičkou při svíčkách ;o))

Pak už jen vykonat ranní hygienu, obléknout se a sbalit batožinu. Rozhodla jsem se vzít s sebou Lumíka, když už jsem tak poctivě dobila oba akumulátory. Co kdyby se třeba chtělo počasí odpoledne umoudřit. Moc jsem tomu ale nevěřila, předpověď počasí hlásala déšť od západu.

Jenže v Německu překvapivě oblačná obloha, kterou čas od času příjemně vykukovalo sluníčko.
Když jsme projížděli přes Elstertalbrücke, napadlo mě změnit plány. Koupím v Plauen na nádraží časopisy a cestou zpět vystoupím v městečku Jocketa a udělám si malý výlet.

Už jsem tu byla na skok v září v roce 2011. Tady dvě fotky z té doby.



Elstertalbrücke je druhý největší cihlový most na světě. Postaven byl v letech 1846-1851 z cca 12,3 milionu cihel. Jeho délka je 280 metrů a výška 68 metrů. Vlaky po něm přejíždějí přes údolí řeky Weisse Elster.

Bylo by škoda po těchto krásných místech zase malinko nepochodit.
Vydala jsem se tedy po stopách minulého výletu. Jelikož mapa zůstala doma na stole, nezbylo než se spoléhat na místní ukazatele. A to byl, jak se později ukázalo, docela problém.

Nejprve tedy známou cestou dolů kolem mostu až k řece Weisse Elster.
Pak jsem se rozhodla jít proti proudu malé říčky s názvem Trieb. Jak jsem postupovala hlouběji do lesa kolem říčky, stále více mi to připomínalo České Švýcarsko.
Začala jsem litovat, že mám s sebou jen Lumíka. Neměla jsem ani polarizák, natož pak stativ nebo ND filtry, které bych tááák moc potřebovala.
Navíc jsem úplně zapomněla, jak Lumíka nastavit. Nezbylo mi, než využít scénický režim Krajina - ó jak hluboko jsem klesla ;o))

Fotka tedy jen opravdu ryze dokumentační. Ostatně pouze dokumentační jsou i všecky další fotky z tohoto příspěvku. Na cwakání v režimu Krajina fakt nejsem hrdá.


Na dalším rozcestí mě upoutala šipka Mosen Turm 0,9 km. Usoudila jsem, že by to mohla být rozhledna a stálo by za to, se tam vyškrábat. Cesta vedla do hodně prudkého svahu plného mokrých kamenů a klacků, mechu a listí. Ještě, že jsem si ráno obula trekové boty. V botaskách bych se zcela určitě přizabila.

Když už jsem málem vyplivla plíce a měla pocit, že jsem ušla nejméně kilometr, ocitla jsem se na dalším rozcestí. A další šipka Mosen Turm 0,5 km. Po mnoha a mnoha metrech, naštěstí už ne do prudkého kopce, další šipka. Tentokrát opět do kopce a na ní napsáno Mosen Turm 0,4 km. To snad není možné.
Raději jsem se vydala po rovné cestě více do leva ... a cesta mě "vyklopila" na přehradní hrázi Talsperre Pöhl. Z hráze záběry nic moc. Nezbylo, než se vrátit kousek zpět a pokračovat do kopce podle výše zmíněné šipky směr Mosen Turm. Když už jsem opět málem vyplivla plíce, dostala jsem se na jakési odpočinkové místečko s lavičkami a odtud už pohled maličko lepší.

Talsperre Pöhl - zvaná též Vogtlandské moře


A pak už na mě skrze stromy jukla kamenná rozhledna. Ještě kousek do kopce a byla jsem u ní. Docela jsem si oddychla, kamennou rozhlednu jsem si prostě zasloužila ;o))


Z posledních sil jsem absolvovala 79 schodů a už se mohla kochat úžasným výhledem.

Na jednu stranu - tu západní - Elstertalbrücke


Na stranu druhou - východní - Talsperre Pöhl. A protože to není nijak malá přehrada, tak tedy panorama ze 7 fotek na výšku


I na sever či jih pěkné výhledy do krajiny. Nezbylo než kocháním se načerpat síly na další štreku. Nejprve jsem pod rozhlednou snědla sváču. A přisedl si nedaleko mě chlapík, co se předtím se mnou kochal výhledy do okolí. Na jednu stranu mi přišlo podezřelý, že si tak sedl opodál. Na druhou stranu jsem zaháněla černé myšlenky vsugerováváním si, že úchylové na rozhledny nešplhají.
Klidná jsem každopádně nebyla. Musela jsem seslézt z prudkého kopce na poslední rozcestí. Spěchat nebylo dobré, nemohla jsem riskovat zranění na kluzkém povrchu. Cestou jsem přemýšlela, zda nebude lepší vrátit se na přehradní hráz a zkusit to po silnici. Jenže jsem netušila, jak je to daleko. Mapa byla doma na stole. I další cesta značená šipkou s textem Panoramarundweg vedla bůhvíkam.
Rozhodla jsem se vrátit stejnou cestou zpět do údolí říčky Trieb. Plíce byly tentokrát v klidu, zato kolena a službu vypovídající kyčel hojně protestovaly. Sestup to byl nepříjemnej, i když už mi to nepřipadalo tak daleko, jako cestou nahoru. Když jsem byla v pořádku dole, uklidnila jsem se, že onen chlapík byl opravdu jen tůůrista ;o))

Teď už jen dostat se zpět do městečka Jocketa.
Stejnou cestou jako v poledne se mi nechtělo.
Rozhodla jsem se vyšplhat se nahoru přes vyhlídku Loreley Felsen.
Vím, že Felsen znamená skály. A Loreley je jakási víla.
Každopádně cesta nahoru byl horor. Osmdesátpět procent výstupu tvořily přírodní schody. Přední strana schodu z kamene zasazeného do země, nášlapná plocha z nasypaného a udusaného štěrku. Poměr kolmé a vodorovné hrany schodu zhruba tři ku dvěma. Tedy schody docela vysoké, nášlapná plocha tak na polovičku mé podrážky velikosti 38. Plíce protestovaly, kolena zrovna tak. Záhy jsem sundavala bundu a z batohu lovila láhev s vodou. Nahoře jsem supěla jak lokomotiva ;o))

Pohled na vyhlídku z boku a na Elstertalbrücke cwaknutý z této vyhlídky najdete na pohlednici o kousek výše.

No a pak už na nádraží a domů.
Dorazila jsem v půl sedmé zcela grogy.
Něco málo pojedla - neopomněla zobnout i analgetika.
Sílu ke stažení fotek jsem nenašla. V devět jsem šla do peří.

Takže až dnes jsem prostudovala zpětně mapu. Panoramarundweg jsem však na ní nenašla.
Zato jednu zajímavou informaci. Tomuto kousku země kolem městečka Jocketa se říká Vogtländische Schweiz. Už chápu, proč mi to tak moc připomínalo Švýcarsko pro změnu České ;o))

Je to opravdu krásný kousek přírody. Určitě tam budu muset vyrazit s Nikonkem a plnou fotovýbavou.

středa 15. října 2014

Rodopis a spol.

Nejprve pár termínů.
Čerpáno z knihy Blanky Lednické Sestavte si rodokmen - pátráme po svých předcích.
Více o knize z mého pohledu ZDE .

Genealogie

složeno ze dvou řeckých slov
génos - rod
lógos - věda
tedy věda o rodu, rodině
genealogie jako vědní disciplína není veřejnosti příliš známá
známější a populárnější je soukromá genealogie zvaná česky rodopis

Rodokmen

dohledání předků v linii výchozí osoba - otec - děd - praděd - prapraděd a dále do minulosti

Vývod

všichni předci výchozí osoby, a to jak v mužských, tak ženských liniích
vývod bývá zakreslen v podobě stromu

Rozrod

nejsložitější způsob bádání
postupuje se od nejstaršího dohledaného předka do současnosti
dohledáváni jsou všichni potomci

A proč všechna ta teorie?
Začínám mít ze všeho toho bádání v hlavě slušný guláš.
A tak jsem si ten zmatek potřebovala malinko utřídit ;o))

Začala jsem vlastně tvorbou rodokmenu.
Jako výchozí osobu jsem stanovila svou mamku.
Proč ne sebe? Jsem nemanželské dítě. Otec se o mě takřka nezajímal. Ostatně nezájem je oboustranný. Nemám tedy proč se zabývat předky ze strany mého otce.

Výchozí osobou je tedy moje mamka.
Pátrat jsem začala v otcovské linii, ovšem se strany mé babičky. A mělo to prostý důvod. Jediný blízký příbuzný, který žije v Čechách, je sestřenice mé mamky, dcera babiččiny sestry. Více si můžete přečíst TADY . Od ní jsem získala slušnou řadu informací o rodině Ondraczek nebo též Wondraczek, případně česky Ondráček nebo Vondráček. Takže bylo jasné, kde začít pátrat.

Díky internetu a vzdálené neznámé příbuzné jsem se dostala až k Jiříkovi Vondráčkovi, exulantovi narozenému v Čechách. Více ZDE .

A taktéž díky internetu se mi nedávno podařilo najít otcovskou linii ze strany mého dědečka Slámy - více o tom TADY .

Tak spatřil světlo světa základní vývod.
Strom už by se dal vytvořit, i když bez údajů se strany všech manželek.

No a pak jsem se rozhodla začít bádat více do široka od Jiříka Vondráčka - exulanta zpět do současnosti.
Dnes už vím, že to, nad čím trávím spousty času, je rozrod rodiny Jiříka Vondráčka.
A jak přibývají členové rodiny, mám v hlavě stále větší guláš.

Ale to už jsme zase na začátku tohoto příspěvku ;o))

středa 8. října 2014

Kalendář

Jak jsem před časem psala, vyhrála jsem ve čtvrtletní fotosoutěži v našem fotoklubu poukaz na fotokalendář z vlastních fotografií. Více si můžete přečíst ZDE .

Rozhodla jsem se, že použiji fotografie focené opravdu v tom kterém měsíci.

Pohroužila jsem se do mého hlubokého i nejhlubšího fotoarchivu a zjistila jsem, že to nebude nic jednoduchého.
Nejprve malá statistika.
Nejvíce fotím (respektive jsem fotila) v měsíci říjnu. Nezbylo, než z fotek vybrat.
Naopak takřka nefotím v měsících květen, červen, červenec a srpen.
A vůbec nejvíc jsem byla fotograficky plodná v roce 2010.
Zato za rok 2014 se maličko stydím. Nefotím skoro vůbec, budu to muset napravit.

Ale teď k jednotlivým měsícům a fotografiím.

LEDEN
Tento měsíc patří, alespoň dle mého fotoarchivu, mezi ty, kdy sedím doma v teple.
Vybraná fotka je z prosince, ale 29. prosinec už je vlastně skoro leden ;o))

Hrad Loket


ÚNOR

Tak tato je opravdu únorová. Občas se mi podaří "pochlapit" a vyrazit na hory, zejména jako únik před inverzí.

Pláně na Božím Daru


BŘEZEN

Ano i v březnu byl toho roku u nás sníh ;o))

Kostel Nejsvětější trojice pod obcí Andělská Hora


 DUBEN

Začátkem dubna jsem tehdy vyrazila prvně na oblíbenou vyhlídku nad městem Loket. Brodila jsem se vysoko nad kotníky spadaným listím a riskovala přinejmenším poranění kloubů. Vyhlídka je to však úžasná, byla jsem tam fotit již několikrát.

Město a hrad Loket


KVĚTEN

Fotograficky zcela plonkový měsíc. Nezbylo než použít fotku červnovou. Tentokrát z výletu za hranice - do Vysokých Tater.

Na Lomnickém štítu


ČERVEN

Světlá červnová výjimka v mém fotoarchivu. Z téže výpravy do Vysokých Tater jako fotka výše.

Štrbské pleso


ČERVENEC

Má první fotovýprava do Lokte. Opravdu červencové velmi časné ráno. Vyrazila jsem vlakem krátce po půl páté ;o))

Hrad Loket


SRPEN

Fotka zářijová (srpnovou prostě ve fotoarchivu nemám). Tentokrát z velmi hlubokého fotoarchivu. Foceno ještě ultrazoomem od Panasonicu. Ale ta fotka se mi hodně líbí. Tedy spíše záběr, než technické zpracování. Nazvala jsem ji tehdy Žralok v Českém Švýcarsku ;o))

Jetřichovická Bělá kousek od Dolského mlýna v Českém Švýcarsku


ZÁŘÍ

Z jednoho výletu za fotokamarády do Prahy. Cwaknuto narychlo nasazeným teleobjektivem půjčeným od jednoho ze zmíněných kolegů ;o))

Praha a měsíc v úplňku


ŘÍJEN

Tak tady bylo fakt složité vybrat z tolika fotografií. Nakonec jsem se přiklonila k mé hodně využívané sérii z hodně časného a hodně mrazivého rána

Přírodní rezervace SOOS u Františkoých Lázní


LISTOPAD

Tentokrát zase malý podvod, fotka je z konce října z mého časněranního výletu na přehradu ve Stanovicích. V KV nebylo přes mlhu vidět ani na krok ... a u přehrady ani ťuk ... to fakt zamrzí :o(

Přehradní nádrž Stanovice



PROSINEC

Fotka ze stejného dne jako ta "lednová".

Opět hrad Loket


Ze stejného dne pochází i fotka, se kterou jsem kdysi vyhrála svou první klubovou soutěž. Dodnes si pamatuju, jaká byla šílená zima - téměř 20 stupňů pod nulou - objektiv chvílemi opravdu velmi protestoval - a já mrzla na vyhlídce v lese a čekala, až mi hrad nasvítí. Nenasvítili :o( Ostatně i pouliční lampy ve městě rozsvítili, až když už byla úplná tma. Dlouho svítil jen most. A já přimrzala střídavě k objektivu a termosce s horkým čajem ;o))


Fotku jsem do kalendáře nezařadila, protože mám maličko problém s barvami při tisku. Je hoodně moc do modra, což se mi nelíbí.


pondělí 6. října 2014

Našla jsem ...

Už více jak týden se skoro nehnu od poče a provětrávám internet.
Usilovně hledám své předky. Už zase v tom lítám.

A zdá se, že jsem našla.

Co nebo koho jsem našla? Rodinnou větev ze strany mého dědečka Pavla Slámy ;o))

Doufám tedy, že níže zmíněný Karl Slama je opravdu můj pradědeček.
Z mamčina rodného listu vím jen to, že se jmenoval Karl a jeho žena Anna roz. Mally.
A jiného Karla Slamu co si vzal Annu roz. Mally jsem nenašla.

Paul Slama *26.11.1893 Friedrichsgrätz

1. rodiče 
Karl Slama *18.5.1852 Friedrichsgrätz
Anna roz. Mally * 1.9.1858 Friedrichsgrätz

2. prarodiče
Johann Slama *1.7.1814 Friedrichsgrätz
Johanna roz. Fischer *1821 Friedrichsgrätz

3. generace
Franz Slama *1786 Friedrichsgrätz
Anna roz. Strzeletz *1792 Friedrichsgrätz

4. generace
Franz Slama *1758 Friedrichsgrätz
Maria roz. Kratochwil *1783 Friedrichsgrätz

Pak se stopa bohužel ztrácí.

čtvrtek 2. října 2014

Mlha přede mnou, mlha za mnou...

Ač předpověď počasí v TV vytrvale hovoří o babím létě, venku už třetí den převážně mlžno.
Kdysi jsem ráno vstala a vyrazila do mlžného lesa.
Jenže čím jsem starší, tím jsem nějak línější ;o))

V posledních dnech se hrabu ve fotoarchivu. Hledám fotky pro kalendář.
A našla jsem i nějaké ty "mlžné".

Přináším tedy pár fotek z dob, kdy jsem ještě fotila ultrazoomem od Panasonicu.
Úžasná na něm byla jeho váha a zejména pak rozsah zoomu. Žádné rozhodování se, jaký objektiv vzít do fotobatohu a jaký nechat doma ;o))
Daleko méně úžasná však byla a je vysoká míra šumu.
Zejména proto jsem ho vyměnila za zrcadlo.