neděle 28. září 2014

Pravda je jiná ...

Jak jsem se tak v posledních dnech probírala informacemi o 2. světové válce, navštívila jsem i web http://www.volksbund.de/home.html . Je to web německé humanitární organizace, která se stará o německé válečné hroby.

Web jsem už před časem navštívila. Bylo to ještě v "éře" Internet Exploreru 8, který jsem tvrdohlavě používala. Až mě několik okamžiků, kdy měl antivir docela často práci s uzamykáním virů do karantény, přimělo přejít na Mozillu. A v té jsem najednou odhalila možnost online vyhledávání válečných hrobů, což IE8 přede mnou tajil ;o))

A to, co jsem našla, bylo hodně překvapující.

Doma se mluvilo o tom, že Fritz, mamčin nejstarší bratr, se ztratil u Stalingradu. Po válce se prý snažili najít ho přes Červený kříž v zajateckých táborech, ale neúspěšně. Babička pravděpodobně vůbec netušila, kde sloužil.

V online vyhledávání na výše zmíněném webu jsem totiž našla tuto překvapující informaci


Z uvedeného jsem pochopila, že jeho ostatky pravděpodobně nemohly být přeneseny na hřbitov v Iasi v Rumunsku a jeho jméno je tam uvedeno na speciálním místě.


Hřbitov se nachází na severu Rumunska poblíž hranic s Moldávií. Předpokládám, že padl někde tam a nemohl tedy bojovat u Stalingradu.

Uvedené místo úmrtí nördl. Cartigul strýček Google nezná :o(

Ani o bojích v Rumunsku v roce 1944 jsem toho mnoho nenašla.
Vím jen to, že Rumunsko bojovalo na německé straně.
A Stalin si s Brity rozdělil v roce 1944 tuto část Evropy tak, že Rusko získá vliv v Rumunsku a Británie na oplátku v Řecku.

sobota 27. září 2014

2. světová válka v barvě

Asi každý postřehl vysílání tohoto třináctidílného dokumentárního seriálu v TV.
Na Viasat History ho před nedávnem dávali každý den jeden díl. Vždy v 8 hodin ráno. Pravda ne zrovna příjemné pokoukání k ranní kávičce, přesto jsem každý den sledovala ve snaze dozvědět se, čím procházela moje mamka a její rodina.

Brzy jsem zjistila, že není radno si události příliš připouštět k tělu. Na obou stranách se děla otřesná zvěrstva. A hlavním důvodem byly pohnutky spíše mocenské, než humanitární. 

Bylo moc krásné založit po 1. světové válce Společnost národů. Otcem myšlenky byl tehdejší americký prezident Wilson. Americký kongres ovšem odmítl do Společenství národů vstoupit, údajně si USA nemohly dovolit být vtaženy do případného dalšího konfliktu v Evropě.
Je neskutečné, jak moc to připomíná novodobější Kjótský protokol, i když ten je ze zcela jiné oblasti.

Nakonec se ukázalo, že Společenství národů mohlo zasedat jak chtělo, stejně nedokázalo Hitlera zastavit.

Nedokázala ho zastavit ani Francie a Británie.
Přes veškeré politické proklamace vydaly Hitlerovi podepsáním Mnichovské smlouvy české Sudety, nakonec ho nechali obsadit Čechy a Moravu. Nepomohly ani Polsku.
Ostatně polské území si už dopředu rozdělil Stalin a Hitler uzavřením smlouvy o neútočení z 23.8.1939, tzv. pakt Ribbentrop-Molotov, přičemž Stalinovi šlo zejména o obsazení Estonska, Lotyšska a Litvy.

A přesně tyto zákulisní hrátky mě přiměly k tomu, nepřipouštět si informace z dokumentárního seriálu příliš k tělu.
Tím spíše, že i v poslední době se zase čím dál více projevují snahy rozhodovat o druhém z pozice síly a zejména z důvodů uplatňování vlastních mocenských nároků. Ať už je to Rusko nebo USA. Politici jsou zřejmě nepoučitelní.

Blíží se podzim a s ním úbytek světla, na který můj organismus reaguje pravidelnými zimními depkami. A já je opravdu nechci přiživovat politikou ;o))

Sledování dokumentárního seriálu 2. světová válka v barvě mě však znovu přimělo k návratu k mému rodokmenu.

Začala jsem na netu hledat informace o německém válečném hřbitové Rossoschka nedaleko Volgogradu. Doma se mluvilo o tom, že se u Stalingradu ztratil nejstarší mamčin bratr.

Na netu se dá najít mnoho zajímavého. Ač nijak nefandím nejrůznějším hledačům, dostala jsem se i na jejich stránky. A následující slova se mi rozhodně nečetla lehko:

"No najväčším šokom boli pre nás telesné pozostatky troch nemeckých vojakov. Kosti ležali všade naokolo, iba lebky boli pohromade. Ten pocit bol nevysloviteľný, tí chudáci chceli žiť ako my a pritom doteraz nevedia ani ich najbližší, kde ležia. Roman nám hneď určil približný vek a tiež približnú príčinu smrti – pravdepodobne zamrzli alebo zomreli hladom. Bolo vidieť, že pre Romana sú toto bežné nálezy. Inak ruskí hľadači si vždy predajné veci poberú a ostatné tam nechajú ležať. Kosti potom nahlásia Nemeckému spolku pre starostlivosť o hroby vojakov, ktorí si ich prídu zobrať. Ale toto často trvá aj 2-3 mesiace, nakoľko mŕtvych Nemcov tam nachádzajú veľa a 3 zamestnanci spolku ich nestíhajú zberať. Samozrejme identifikácia v takomto prípade je možná iba za toho predpokladu, že nálezcovia aspoň opísali údaje z identifikačného štítku (ten si nechávajú pre seba alebo na predaj)."

Celý článek si můžete přečíst ZDE .

Strýček Google nabídl i stránku http://www.findagrave.com/ , kde jsem ke svému úžasu našla hrob mladšího mamčina bratra.


Fotka zapůjčena ODTUD .

V několika málo informacích o jediném německém válečném hřbitově v Holandsku - Deutscher Soldatenfriedhof Ysselsteyn nebo též  Ysselsteyn German Military Cemetery - se píše, že sem bylo převezeno asi 3000 německých vojáků ze hřbitova v Margraten, kde byli pohřbeni zejména padlí v bitvě v Ardenách (Belgie 16.12.1944-25.1.1945) nebo v bitvě v Hürtgenském lese (nedaleko města Aachen na území Německa začátkem února 1945). Kurtovo úmrtí v březnu 1945 mi s tím nějak neštymuje.

Kde vlastně Kurt padl se už nejspíš nedozvím.
Podařilo se mi zjistit, že na holandském území probíhaly boje v rámci tzv. operace Market Garden, to však bylo v průběhu září 1944. Boje na holandském území trvaly do listopadu 1944. V březnu 1945 probíhaly boje již na německém území (např. boj o most u Remagenu). Ale je docela možné, že byl raněn a zemřel později v průběhu března 1945. Pravděpodobně to bylo kdesi na území Holandska.

středa 24. září 2014

První klučičí

Dokončena a odeslána další didaktická antistresovka.
Tentokrát poprvé pro chlapečka, malého Tadeáška.



pátek 19. září 2014

Když vezmu do ruky štětec

Konečně jsem nafotila nové květináče.
Vznikly už během srpna, kdy jsem problémy s nepohodou léčila pomocí štětce. Hrabat se v hlíně nebo něco natírat mě docela uklidňuje.

Nejprve nový květináč pro mrazuvzdorný rozmarýn.


Pak do série květináč na mátu. Je to marocká máta a tak úžasně voní, že jsem jí v zahradnictví prostě nedokázala odolat.


A nakonec nový květináč pro šefleru.
Tu jsem koupila před necelými dvěma roku v Kauflandu za necelou dvacku. Měřila tehdy nějakých 20 cm. Byla ve slevě, protože ji nikdo nechtěl. Prostě jsem si ji musela vzít domů ;o))
Odvděčila se mi bujným růstem. Dnes má už 140 cm. Ke stropu ji chybí už opravdu málo, brzy ji budu muset postavit na zem.
A protože nutně potřebovala stabilnější květináč, jeden jsem jí dopřála.



pondělí 8. září 2014

Jak mě bacil bacil ...

Celý srpen jsem se pincala tak nějak ode zdi ke zdi. Několik málo dní horečné aktivity střídalo povícero dní, kdy jsem nebyla schopná dokopat se k čemukoliv smysluplnému. Že by mě tak vyčerpal červencový maraton, kdy jsem se téměř nehnula od mašiny ve snaze našít toho co nejvíce na Anenské trhy? Těžko říct.

V těch světlejších dnech jsem dokončila a nafotila pedigovou zakázku z Fleru. Jen na blog jsem ji nějak nezvládla dát.
Nenáladu jsem se snažila léčit pomocí štětce zvelebováním květináčů. Stěží jsem do nich zasadila kytí. K nafocení a vystavení na blog nějak chyběla chuť.
Pustila jsem se do několika pedigových počinů, kterými jsem chtěla doplnit sady ubrusů a prostírek neprodaných na Anenských trzích. Jenže nějak došel elán a tak, ač dokončené, stále ještě čekají na nafocení a vystavení na Fleru.

21. srpna jsem se dokopala k návštěvě Německa za účelem nákupu časopisů. Že bych ji snad spojila s fotovýletem jako kdysi, o tom jsem raději ani neuvažovala.
Cestou zpět se do části vagonu, ve které jsem seděla, nakvartýrovala banda "nepřizpůsobivých" občanů, kteří byli ve Zwickau nakupovat na jakémsi blešáku. Alespoň to naznačoval obsah jejich četných tašek, které neustále přerovnávali.
Bylo mi blbý přesednout si, čehož jsem měla brzy litovat. Jimi otevřená okýnka si vyžádala svou daň. Druhý den ráno jsem nebyla schopná hnout hlavou - prostydnutá a zablokovaná krční páteř :o(

Na poslední prázdninový víkend byla domluvena kombinovaná oslava - sloučené narozeniny zetě, vnuka, mé starší dcery a vnučky. A veškeré dárky stále ještě ve stadiu plánů. Nezbylo než se pokusit krk co nejrychleji rozhýbat.

A tak jsem poslední prázdninové pondělí začala s dárky pro vnuka, leč nebylo mi souzeno je dokončit. Krční páteř jsem s pomocí analgetik jakž takž zvládla, začalo mě však stále více bolet v kříži. Nejprve jsem si myslela, že je to postáváním nad řezací podložkou, špendlením a žehlením v mírném předklonu. Jenže bolesti se vystupňovaly natolik, že jsem stěží byla schopná vstát, natož pokračovat v šití.
Že by to byly ledviny? Dva dny jsem je prolévala horkým čajem. Ovocným. Asi by byl lepší čaj urologický, ale ten doma nemám. Navíc můj žaludek s urologickým čajem nekamarádí. Odmítá jej pustit "potrubím" dále a téměř okamžitě ho vrací zpět, odkud přitekl ;o))
Po dvou dnech proplachování bolesti jakž takž polevily. Nebo jsem se jen naučila s nimi žít a nevnímat je?
Dárky jsem odpískala a veškeré síly soustředila na "uplácání" dortu pro Emču, aby mohla poslední srpnovou neděli opožděně sfouknout dvě svíčky.

V pondělí jsem byla tak unavená, že jsem se nepřinutila ani stáhnout do poče fotky z oslavy. Vlastně jsem se nepřinutila poč byť jen zapnout.

Úterý jsem trávila u dcery. Měla pohotovost, tak aby se měl kdo postarat o Emču, kdyby dceru odvolali do práce. Kolem poledne jsem začala kýchat. Kruci, mě se snad nepodaří vysadit antialergika. Ač smrkajíc o sto šest, absolvovala jsem navečer vernisáž kolegy z fotoklubu.

Ve středu ráno mi bylo jasné, že nejde o alergii. Kýchala jsem takřka neustále, z nosu mi teklo, hlava jako střep a na teploměru přes 38 stupňů. Na lékařském teploměru, ne na tom za oknem.
Bacil mě bacil.
Rýma pomaličku polevovala, vše se však stěhovalo stále níže a usadilo se na průduškách. Byla jsem ráda, že kočkám vyčistím hajzlík a najdu si něco k jídlu v polovyžraném špajzu. Zásoby se pomalu a jistě tenčily.
V pátek jsem sebrala síly a vyrazila do lékárny.
V sobotu konečně bez teplot.
V neděli nezbylo než vyrazit na nákup, abych neumřela hlady.

No a dnes konečně začínám fungovat. Funím jak sentinel, v krku se ozývá tu a tam astmatické pískání. Po týdnu jsem ale pustila počítač. Asi mi bylo hodně blbě, když já, závislá na internetu, jsem vydržela týden bez něj.

Musím pomalu debordelizovat byt.
A taky zlikvidovat všecky resty. Jako třeba doplnit zpětně příspěvky na blogu.
A hlavně se musím pustit do před několika týdny domluvené zakázky.
Chtělo by to, aby měl den alespoň 48 hodin.

středa 3. září 2014

Vernisáž

V kavárně krajské knihovny má kolega z fotoklubu svou výstavu.
Vernisáž jsem si nenechala ujít.



A fotky mě docela inspirovaly.
Nějak jsem dosud nenašla místo v KV, kam bych vyrazila za úsvitu nebo za soumraku. Ono to ani moc nejde. To, co v KV stojí za zhlédnutí, je v hluboké dolině obklopené lesy a sluneční paprsky se tam dostanou až v okamžiku, kdy už je sluníčko hodně vysoko. Pro focení fakt doba na nic :o(
Ale noční fotky vypadají dooost dobře. Jen sehnat někoho k sobě. Sama se totiž v KV po setmění docela bojím :o(