neděle 28. května 2017

Muškáty

Konečně jsem dala za okno v obýváku muškáty.
A taky to okno umyla.
Zatím jen to jedno.

Převislé muškáty mi přečkaly zimu cirka halb und halb.
Čtyři jsem musela vyhodit.
A ke čtyřem přeživším jsem v sobotu dokoupila tři nové.
Ty už krásně kvetou.
Na rozdíl od těch mých loňských.
Já však věřím, že i ty časem pokvetou ;o))


Vzpřímené muškáty přežily všecky.
A dokonce ani nejsou opelichané jako po loňské zimě.
Kvetly už v bytě.
Venku na balkoně jsou už nějakou dobu.
A začínají pomalu zase kvést.



čtvrtek 25. května 2017

Feather Your Nest

Další starší kolekce zahraničních látek, tentokráte od firmy Clothworks.

Ubrusy byly hodně dlouho ve stavu rozpracovanosti.
Ušité topy čekaly na to, až je někdo dokončí ;o)

Nejprve štoly se špičatými konci.
Obě jsou stejné a mají velikost 125x40 cm.


Další dvě štoly jsou obdélníkové.
Rozměry 123x37 cm.


Původně jsem měla v plánu ušít polštářky, ale nakonec vznikla sada luxusního prostírání s kapsičkou na příbory.
Rozměry prostírání 44x33 cm.
Na fotce je sada čtyř kusů, ale původně jich bylo šest.
Dvě už jsou prodané a nestihla jsem je cwaknout.



Další prostírání už je jednodušší, také však s kapsičkou na příbory.
Velikost 42x31 cm.



Prostírání bylo i v zelené barvě, okamžitě se však prodalo.
Mám jen dva cwaky ;o)


No a pochopitelně ještě tři látkové košíčky.
Velikost 16x16 cm, výška 7,5 cm (rozložené 31 cm).




Volné kousky budou postupně k mání na Fleru i na Simiře ;o)

pondělí 22. května 2017

Srdíčková sada

Tuto obří sadu, kterou jsem zmiňovala ve včerejším příspěvku, jsem šila už v listopadu.
A fotila večer před trhy - pro mne tak typické ;o))
Jen jsem nějak nestihla vložit na blog.
Tedy dodatečně až dnes.


Sada obsahuje - či spíše obsahovala:

tři polštáře o velikosti 43x43 cm


čtyři látkové košíčky o velikosti 19x19 cm, výška 8 cm (rozložené 35x35 cm)


dvakrát šest kusů prostírání o rozměrech 43x32,5 cm 



pětkrát šest kusů podkafíček o velikosti 10,5x10,5 cm




neděle 21. května 2017

Srdce kam se podíváš

Látce se srdíčky na prknech se nedalo odolat.
Dokonce jsem musela další doobjednat.

Šila jsem z ní před vánocemi velikánskou sadu.
Zbyl z ní jediný kousek prostírání.

Jen jsem ještě nestihla dát fotky na blog.

Na jarním trhu v Ostrově projevila jedna zákaznice přání, že by z této látky chtěla 2 ubrusy.
A tak slovo dalo slovo a ubrusy jsou konečně hotové.



pátek 19. května 2017

Pristine

Ne, nebojte se, nebyla jsem v Kosovu.
Sedím pěkně doma a snažím se dokončit před delší dobou objednanou zakázku.

A Pristine se jmenuje jedna starší kolekce firmy Robert Kaufmann.
Kdysi jsem jí nedokázala odolat a koupila ji hned ve dvou barevných variantách.
Růžovou a šedou.
Zejména ta bordurová se mi líbila ;o)

A pak látky dlouho ležely v mém syslišti.
Když pak přišel dotaz na středové štoly, okamžitě jsem je nabídla.

Z růžové varianty bylo přání ušít štolu o rozměru 120x40 cm.
Docela mi dalo zabrat vše rozpočítat.
Byla jsem vázána nejen výsledným rozměrem ubrusu, ale zejména šířkou bordury.
A přiznám se, že se při všech těch přídavcích na švy dost často seknu.
Tentokrát jen opravdu maličko.
Výsledný ubrus je na obě strany o o půl centimetru kratší ;o))


Přiznám se, že mi daly hodně zabrat jednotlivé úhly u bordurové látky.
Několikrát celá práce letěla do kouta.
Nakonec jsem to zvládla.

S šedou kolekcí nastal problém.
Objednávka totiž nezněla na ubrus.
Zadání bylo čtyři polštářky o velikosti 40x40 cm - vždy dva a dva stejné.
A k tomu ubrousek o velikosti prostírání - 45x35 cm.
Dlouhou dobu jsem netušila, jak s tím naložím.
Bordura byla dost široká na tak malé věci a mě bylo líto jí rozřezat na jednotlivé pruhy růžiček.
Navíc nebyl prostor pro švové přídavky.
Nakonec jsem se s tím jakžtakž popasovala.
I když látky je mi docela líto :o(





čtvrtek 11. května 2017

Ysselsteyn

Den po prezentaci knihy jsem navštívila i německý válečný hřbitov nedaleko obce Ysselsteyn na východě Holandska.

Položila jsem ke Kurtovu hrobu kytici jarních květin.


Atmosféra tohoto místa si přímo říkala o použití zcela manuálního objektivu ze staré kinofilmové Praktiky.
Mám tu pevnou padesátku moc ráda.
I za cenu plně manuální obsluhy.
Expozici již dokážu (metodou pokus - omyl) odhadnout, ostření s ní je však hodně velký problém.




Květiny jsem položila i k hrobu jeho velitele.
Henk pózuje u obou křížů ;o))


Místo je to obrovské, velice klidné a snad i krásné.
Spousta křížů v mírně zvlněném terénu fotogenicky seřazených do jednotlivých řad.
Uprostřed nádherná a velmi dlouhá buková alej.


Okem fotografa říkám místo krásné.
Vnitřním pocitem místo úžasně klidné a tiché.
Zvonkohra, která tiše hraje tuším každou čtvrthodinu, onen klid jen podtrhuje.
Zároveň však místo neuvěřitelně smutné.
Stačí se jen rozhlédnout.
Květiny u jediných dvou křížů, kam až oko dohlédne, nutně musí vyvolat smutek.
Začíst se do údajů na křížích, to už přímo bolí.
Mému strýci bylo 19 let, když padl.
Byl to ještě kluk.
Dle údajů na křížích zde však leží i spousta těch, kterým bylo teprve 17, 16, dokonce i jen 14 let.
Vždyť to byly děti.
Žádný z nich zcela určitě do války jít nechtěl.
Jen se narodili na špatném místě (nechci psát ve špatné zemi, špatnou ji dělají špatní vůdci), a tak do války na straně nacistů jít museli.

Škoda, že jsem na hřbitově mohla strávit jen krátkou dobu.
Ráda bych tam pobyla o mnoho déle.
Henk měl domluvenou rodinnou akci a já ho nechtěla zdržovat.

I ta krátká chvíle však stačila k tomu, že už nemám problém přijmout skutečnost, že můj strýc Kurt i jeho starší bratr Fritz zemřeli v nacistické uniformě.

Válečný hřbitov Ysselsteyn je největší německý válečný hřbitov na světě.
Rozkládá se na ploše 28 hektarů.
Poslední odpočinek na něm našlo 31 585 německých vojáků.

středa 10. května 2017

23 april 1945, zes uur

v překladu 23. duben 1945, šest hodin

To je název knížky holandského novináře Henka van Middelaar.


 A je to také doba, kdy padl můj strýc Kurt.




Momentálně znám jen základní informaci o tragédii, která se stala v obci Hoogland v Holandsku nedlouho před osvobozením kanadskými jednotkami, které se v této době již nacházely nedaleko obce.

V obci byla šestičlenná německá hlídka.
A také skupina devíti odbojářů.
Ti viděli, jak se s německými vojáky baví holandská dívka.
Dostali strach, že je dívka německým vojákům vyzradila.
Když na německou hlídku narazili, začali bezhlavě střílet.
Mého strýce Kurta a jeho velitele Karla zabili střelou do hlavy.
Ostatní němečtí vojáci v přestřelce zabili pět odbojářů, další zranili.
Navíc jako odplatu zastřelili ještě na sousedním statku otce a jeho dva syny.
Před očima matky a sester.

To je jen základní linka příběhu, kterou mi na slavnostním křestu knihy přeložila Mirka.

Křest se konal v Café de Plank.
Staré foto této restaurace jsem našla v knize.
Zatím nevím, jakou roli v tomto příběhu z konce 2. světové války hrála.

O křest knihy byl neuvěřitelný zájem.
Připravené židle byly obsazené dlouho před začátkem.
Kapacita sálu nestačila.

Henk svou práci umí náležitě prodat.
Představení knihy uváděla profesionální moderátorka.
Účastnila se i místní pravděpodobně regionální televize.

Přiznám se, že jsem z množství přítomných byla maličko vyděšená.
Přeci jen jsem "zastupovala" stranu nacistů.
Uklidnit mě nemohlo ani to, že strýc Kurt se vlastně ani nestihl přestřelky zúčastnit.
Zemřel dříve, než si stihl uvědomit, co se děje.

Děsilo mě také to, že v sále stále nebyla Mirka, na jejíž překlad jsem spoléhala.
Kvůli koloně na dálnici přijela na poslední chvíli a měla nemalé problémy se ke mě protlačit.
Snažila se překládat, za což jí patří můj velký dík.
Není však simultánní překladatelka.
Vlastně vůbec není překladatelka.
Jen umí česky i holandsky.
Pokud zrovna překládala, nedokázala vnímat, o čem se mezitím hovoří.
Proto znám jen úryvky.

Po představení knihy rozdal Henk potomkům účastníků tragédie výtisky knihy s osobním věnováním.
I já jednu dostala.


Byla jsem sice první, kdo knihou listoval již den před prezentací, dostala jsem ji ale slavnostně s ostatními.

Pak začal oficiální prodej knihy.
Během krátké doby se prodalo 270 výtisků.
Všechny - a ještě mnoho krabic s dalšími - jsem osobně oblékala do "košilek" neboli přebalů, které byly v samostatné krabici ;o))

Z prezentace knihy mi Mirka stíhala přeložit opravdu jen minimum.
Okolní mumraj mě psychicky docela vyčerpal.
Vzpomínám na tři krátké rozhovory s místními.
Přiznávám, že jsem nezvládla ani zapamatovat si jejich jména, natož to, zda třeba nejsou potomky aktérů příběhu.
V paměti mi utkvěly dvě věci, které zazněly od všech tří.
Že jsem moc statečná, že jsem přijela a že mi za to děkují.
A že také jejich rodiče odmítali o válce mluvit, stejně jako moje mamka.

Jejich slova mi moc pomohly vyrovnat se s účastí mých strýců ve 2. světové válce na straně nacistů.
O mých pocitech si můžete přečíst ZDE .

Když jsem na konci září 2014 psala poslední odstavec TOHOTO příspěvku, ani ve snu by mě nenapadlo, že se dozvím přesný den, hodinu i místo jeho úmrtí a že o tom budu mít dokonce knížku.
Natož pak, že mu položím květiny k jeho hrobu.
Ale o tom až příště.

Pro ty, které tento příběh zajímá ještě pár odkazů na YouTube.

Jako první jsem našla kompilaci fotek z prezentace knihy - zkouknout můžete TADY .

A také krátké video oné místní televize - pustit si lze ZDE .

Před dvěma dny jsem našla delší verzi TADY .


neděle 7. května 2017

Cesta do neznáma

Nastává den D - nebo spíše večer V ;o)

Z KV raději vyrážím o hodinu dříve.
Na přestup bych měla 45 minut a bojím se, že by mohl mít autobus zpoždění.
Kdybych si bývala koupila jizdenku z KV a ne z Prahy, nemusela jsem to řešit.
Autobus by na mě musel počkat.
Jenže jsem to nevěděla.
Teď už to vím a příště se podle toho zařídím.

Odjíždím tedy busem s odjezdem z KV v 19:00 hodin.
Na Florenc přijíždíme s pětiminutovým předstihem.
Usedám do haly na volné místo přímo proti obří obrazovce s odjezdy a příjezdy autobusů.
Na ní se dočítám, že i ten původně vybraný spoj přijel dříve.
Klidně jsem mohla jet s ním.
Místo toho už hodinu čučím na Florenci a ještě pár desítek minut čučet budu.

Když se na tabuli mezi odjezdy objeví i spoj do Amsterdamu s odjezdem ve 23:00 hodin, jsem docela vykolejená.
Na tabuli svítí autobusy dva, údajně jeden posilový.
Proboha, jak já jen Henkovi vysvětlím po mobilu, že přijedou autobusy dva a já netuším, který z nich to stihne rychleji.

Ve 22:30 hodin je autobus připraven k nástupu.
Usedám na sedadlo číslo dva - místo hned za řidičem.
Po chvíli pouštím na sedadlo vedle sebe mladou sympatickou Slovenku.
Dávám řeč a dozvídám se, že jede do Frankfurtu.
Pak pípne SMS.
Spoj Praha - Amsterdam bude na odjezdu asi 30 minut opožděn.
Pěkně nám to začíná.
Po chvíli pípne další SMS.
Možné zpoždění se prodlužuje na 50 minut.
Obracím se na řidiče s nadějí, že zpoždění se týká posilového vozu.
Dozvídám se, že žádný posilový vůz nejede.
To se jen na tabuli s odjezdy ZASE vloudila chybička.
Pak se na takové informace spolehněte.
No nic, alespoň nemusím řešit, jak vše vysvětlím Henkovi.
A proč že máme zpoždění?
Čekáme na opožděný bus z Košic, respektive jeho dvě pasažérky, které dále pokračují s námi.

Nakonec odjíždíme pět minut před půlnocí.
První zastávka Plzeň a další dva cestující.
Následuje čurací přestávka v Rozvadově.

Pár minut ze zpoždění se řidiči daří srazit.
JENŽE.
Kousek za hranicemi si na nás blikne auto německé policie a stáhne si nás z dálnice na odstavné parkoviště.
Kontrola dokladů.
A docela důkladná.
Čtyři občanky si odnášejí k podrobnější lustraci.
Po chvíli je vracejí a můžeme pokračovat v jízdě.
Jen máme opět skoro hodinu zpoždění.

Slovenka vedle mě se snaží uložit nebo vlastně usadit k spánku.
Mě se to nějak nedaří.
Chvílemi sice klimbnu, jenže v okamžiku, kdy mi "spadne" hlava, jsem okamžitě vzhůru.
Navíc dost často stavíme.

A často budeme stavět i během celé cesty.
Je to taková okružní jízda.
Praha - Plzeň - Nürnberg - Würzburg - Frankfurt am Main - Frankfurt am Main Flughafen - Bonn - Köln am Rhein Flughafen - Düsseldorf - Venlo - Eindhoven - Breda - Rotterdam - Utrecht - Amsterdam

V součtu nakonec spím asi tak dvakrát 20 minut.

Za Würzburgem se začne pomalu rozednívat.
O chvíli později se začne protrhávat doposud zcela zatažená obloha a občas vykoukne nesmělé časně ranní sluníčko.
Krajina kolem dálnice začíná žloutnout.
V Německu na rozdíl od nás už kvete řepka.
Občas žluté pole vystřídá mělké údolíčko s válející se mlhou.
Úžasný pohled.
V podstatně hlubších údolích se určitě také povalují mlhy, ale úžasný pohled se nekoná.
Takováto údolí totiž překlenují mosty s ochrannými zdmi na okrajích.
Ty jsou v lepším případě skleněné a pohled do údolí hodně rozvlněný.
Slušná abstrakce, ale já bych raději pohled reálný.
No a v tom horším a častějším případě jsou zdi tvořeny polykarbonátem v úzkých svislých pruzích.
To pak nevidíte zhola nic, jen se vám začne točit hlava.

Ve Frankfurtu už zcela modrá obloha.
Ranní slunce ozařuje výškové budovy na břehu Mohanu.
Jejich odraz nádherně září ve vodě.
Pěkný pohled.
Spolucestující kousek ode mne se snaží scenérii cwaknout mobilem přes špinavé sklo.
Nevím, myslím, že z toho nic moc nebude.

Ve Frankfurtu vystupuje skoro půl autobusu, včetně Slovenky vedle mne.
Konečně mám obě sedačky sama pro sebe.
Spát se mi ale nechce.
Chci se kochat krajinou kolem sebe.
I když jsou to převážně pole s řepkou.

Pak se najednou krajina mění.
Jsme v Holandsku.
Krajina je najednou úplně placatá.
Jedinými kopečky jsou náspy dálnice.
A ty jsou také jediným místem, kde občas kvete malinkatý a zcela osamocený ostrůvek řepky.
Ne, že by tu nebyly "pole" - to zase jo.
Jen je na nich místo řepky nebo obilí jen tráva.
A na ní tu stádo poníků, tu stádo ovcí s jehňátky, pak zase stádo koní s hříbátky nebo koz s kůzlátky.
To vše občas prostřídají kachny nebo husy.
Nikde žádná budova.
Tady se prostě všechno chová pěkně venku.
Ne v obrovských halách jako u nás, kde zvířata trávu ani sluníčko neznají.
Jedinými budovami jsou obrovské skleníky, ale to jen sporadicky.
Pravděpodobně skleníky s rajčaty.

Jak pokračujeme dále na západ, začínají pole občas střídat obrovské aglomerace.
Jednotlivé obce velice rychle srůstají do obrovských ploch.
Není divu.
Rozloha Holandska činí jen o něco málo více než polovina Česka, žije v něm však 17 milionů obyvatel.

Také dálnice se směrem na západ rozšiřují.
Často mají čtyři i více pruhů v jednom směru.
Auta se neustále křižují.
Jedni se probojovávají vlevo, ti zleva zase směřují doprava.
Pro mě totální mumraj a chaos.
Docela s napětím sleduju předním oknem autobusu automobilový šrumec.
Na kruhových objezdech zůstávám zcela v úžasu.
Vnější okraj kruháčů tvoří pruh pro cyklisty.
A ti mají přednost.
Pokud tedy chce auto z kruháče odbočit, musí dát přednost cyklistovi, kterému se zatím kruháč opustit nechce.
Ještěže jsme nejely s Míšou autem.
Asi by to bylo silně hektické a nejspíš bychom se dříve nebo později pořádně pohádaly ;o))

Já však musím řešit něco jiného, než cvrkot na dálnici.
S dostatečným předstihem posílám Henkovi SMS, že máme cca 40 minut zpoždění.
Odpověď nepřichází.
Vlastně dodnes nevím, jestli SMS dostal, nikdy o ní nemluvil.

Přesně ve 14:30 hodin (podle jízdního řádu příjezd do Utrechtu) mě začíná bolet hlava.
Sezobnutá bobule zabraňuje rozjetí bolesti.
Analgetika však nezabrání nervozitě.
A já jsem čím dál nervóznější.
Začínám mít doslova strach.
Proboha, co budu dělat, když Henk v Utrechtu nebude?

Přijíždíme na P+R v Utrechtu.
S padesátiminutovým zpožděním.
Ten okamžik prostě přijít musel.
Stojí tam auto a o něj se opírá telefonující muž.
Vystupuju z busu.
Řidič vyndavá můj kufr.
A já slyším "Haló, Jána, vilkchomen".
Padá mi obrovský kámen ze srdce.
A vypadávají ze mě první německá slova.
"Eine Sorge ist weg. Henk ist hier."

Usedám - vlastně spíše zcela zapadnu - do sedadla auta.
A první, co mě napadne, je: "Podaří se mi vůbec z toho auta vystoupit?"
Během jízdy se chvíli snažíme s nemalými problémy konverzovat, chvíli mlčíme.
Ach ta jazyková bariera.
Opatrnými pohledy zjišťuji, že Henk je opravdu sympaťák.
Během konverzace se například dozvídám, že žije jako buš-primitiv - doslova takhle to řekl - a pak cosi o pronájmu.
Tak to jsem fakt zvědavá, co mě čeká. 

Jedeme po dálnici s ukazateli směr Hoogland-Amersfoort, kam předpokládám směřujeme.
Sjezd do města však míjíme.
Pokračujeme dále, až odbočíme do vesnice, jejíž název je pro mě natolik složitý, že se ani nepokouším si jej zapamatovat.

A pak najednou zajíždíme do dvora.
A mě spadne čelist.
Přede mnou je veliká stodola s doškovou střechou.
Přestavěná na bydlení, ale to se dozvídám až později.
Kolem několik dalších menších budov, některé z nich mají rovněž doškovou střechu.
A také spousta zeleně.

Prostě můj splněný sen.

Zcela konsternovaná ani nezaznamenám, že jsem bez problémů vylezla z auta.


Když opadne největší překvapení, musím poupravit své první slovní pojmenování.
Ano, můj sen to je, ale rozhodně ne splněný.
Holka, vrať se do reality.
Do reality chudé důchodkyně z české kotliny ;o)

čtvrtek 4. května 2017

Jak jsem kupovala jízdenku

Po rozhodnutí přijmout pozvání do Holandska na křest knihy, ve které figuruje i můj strýc Kurt, jsem musela vymyslet, jak se tam dostanu.
Tady malý časosběr ;o))

... jako první přichází na mysl cesta autobusem ...
... zpáteční cesta Praha - Amsterdam - Praha v lepším případě 2.700,- Kč ...
... ovšem jedna jízda čítá šestnáct hodin v autobuse ...
... a to nepočítám cestu z KV do Prahy ...
... obávám se, že po tak dlouhé době sezení budu mít obrovské problémy z autobusu vystoupit - dálkové autobusy rozhodně nejsou nízkopodlažní ...

... dalším, podstatně kratším řešením je letadlo ...
... ovšem také podstatně dražším ...
... a mě se teprve nedávno podařilo vrátit účet do plusu ...
... přesto hledám letenky ...
... a nacházím ...
... zpáteční letenka Praha - Amsterdam - Praha za 2.850,- Kč ...
... JENŽE ...
... nejbližší možná zpáteční cesta 4. května, tedy po čtrnácti dnech ...
... tak dlouhý pobyt nepřichází v úvahu ...
... i když by se mi líbil, to zase jo ;o)) ...

... do plánování vstupuje mladší dcera ...
... moc ráda by jela se mnou ...
... skvělá zpráva ...
... Míša hovoří velice dobře anglicky a já bych tak nemusela řešit jazykovou barieru ...
... navíc je cesta autem podstatně kratší ...
... jedinou obavou zůstává, zda její staré auto cestu zvládne ...
... nezvládne ... 
... neprojde plánovanou STK a končí na autovrakovišti ...
... pokusy auto si od někoho půjčit končí dříve, než vůbec stihnou začít ...

... doba do odjezdu se krátí ...
... vracím se zpět k plánu jet autobusem ...

... rozhodnutí dcery, že se mnou nepojede, přichází necelý týden před plánovaným odjezdem a klidu mi moc nepřidá ...
... je nejvyšší čas koupit jízdenky ...
... zjišťuji, že cena jízdenky se se snižujícím počtem volných místech v autobuse zvyšuje ...
... navíc kvůli problémům s pravou kyčlí nutně potřebuji místo v levé části autobusu a sedadlo do uličky, abych mohla kyčel během cesty bez problémů rozhýbávat ...
... pohled do rezervačního systému autobusové linky přináší nepříjemné překvapení ...
... počet volných míst klesl pod dvacet a jízdenka už nestojí 1.350,- Kč, ale 1.650,- Kč ...
... ještě chvíli váhám ...
... třeba pár lidí jízdenku stornuje ...
... nestalo se ...
... navíc zůstává poslední místo na levé straně a do uličky ...
... nezbývá, než zaplatit 1.650,- Kč ...

... ještě vyřešit cestu zpět ...
... stále nemám Henkův program a tak neznám ani termín mého návratu ...
... nakonec se v úterý, dva dny před odjezdem, rozhoduji pro návrat o den později, než byl původní záměr ...
... naštěstí se mi podaří na poslední chvíli koupit jízdenku za 1.350,- Kč ...
... jsem o maličko klidnější, i když opravdu jen o maličko ...

... den před odjezdem otvírám rezervační systém autobusové linky ...
... chci si zkontrolovat, zda je místo vedle mě stále ještě volné ...
... čeká mě neuvěřitelný šok ...
... cena jízdenky 299,- Kč ...
... bez možnosti jízdenku stornovat nebo přerezervovat ...
... nutno zaplatit do 25 minut ...

... šok mi zcela zatemňuje mozek ...
... vypínám poč a jdu si uvařit kávičku ...
... příliv kofeinu do organismu mi opětovně startuje mozkové závity ...
... když zakoupené jízdenky stornuji, zaplatím stornovací poplatek a koupím nové za 299,- Kč, stále na tom vydělám ...
... poplatek za storno jízdenky činí 25% její ceny, tedy 413,- Kč a 388,- Kč ...
... cesta tam by tedy vyšla 712,- Kč, cesta zpět na 687,- Kč ...

... zapínám poč ...
... startuji rezervační systém ...
... je pozdě ...
... 25 minut nutných k zaplacení jsem prošvihla ...
... jizdenka do Amsterdamu nyní stojí dokonce 1.750,- Kč ...
... počet volných míst totiž klesl pod šest ...
... mám na sebe vztek ...
... proč nejsem schopná okamžitě reagovat ...
... že jsem do rezervačního systému vůbec lezla :o( ...

úterý 2. května 2017

Náhoda nebo osud?

Tak nevím.
Je to jen neuvěřitelná shoda náhod nebo snad osud?

Ale od začátku.

Již od vánoc jsem bojovala s vlnami viróz.
Vždy na pár dní mě skolil kašlíček a rýmička společně s bolestí hlavy a únavou.
Přidala se i zvýšená teplota.
Já pak dva tři dny trávila pod dekou a s hrnkem horkého čaje u TV.
Posléze se vše zlepšovalo a zlepšovalo.
A když už to vypadalo, že jsem ze všeho venku, začalo to vše od začátku.
A hned v několika vlnách.

Ta poslední přišla předposlední březnový víkend.
Trávila jsem ho v polospánku u TV zachumlaná do deky.
V mezičase jsem stihla uvařit novou várku zázvorového čaje s citronem.
Abych za chvilku opět a zas usnula.

Dva dny jsem neměla na poč a internet ani pomyšlení.
A když jsem ho konečně zapnula, čekalo mě velké překvapení.
Mail od Češky žijící v Holandsku s hlavičkou "Informace o Kurtu Slámovi".
Kurt Slama se sice jmenoval můj strýc, který padl na konci druhé světové války v Holandsku, ale nijak jsem nepředpokládala, že by někdo mohl hledat právě jeho respektive jeho příbuzné.

Přesto k této neuvěřitelné náhodě či snad přímo osudu došlo.

Mirka, která tento mail poslala, je Češka žijící v Holandsku.
Její přítel Jasper je bývalým kolegou novináře Henka.
Henk pochází z obce Hoogland a píše knihu o tragédii, která se v této obci stala na konci druhé světové války, pár hodin před osvobozením.
Jedním z účastníků této tragédie byl i Kurt Slama.
Jasper pomáhal Henkovi s hledáním Kurta na internetu.
Informaci o něm našel na MyHeritage v mém rodokmenu.
A také na českém blogu - mém blogu.
A tak Mirka napsala onen výše zmíněný mail.
Napsala ho česky.
Přiznám se, že pokud by přišel podobný mail v angličtině, nereagovala bych na něj.
Mirce jsem však odpověděla.

A ukázalo se, že můj strýc Kurt je onen Kurt Slama - účastník příběhu, o kterém pojednává Henkova knížka.

Pak přišlo pozvání do Holandska na slavnostní křest knihy.

A tak, ač mám spoustu restů a dvě nedokončené zakázky, trávila jsem spoustu času plánováním cesty a brouzdáním na netu.

V Holandsku jsem byla od 21. do 25. dubna.
Dnes už jsem zpět a rozhodla jsem se, že takováto "náhoda" si zaslouží pár příspěvků na blogu.

Dnes už vím, jak byl Jasper nedočkavý a několikrát denně se Mirky ptal, zda už jsem odpověděla.
Nemohl tušit, že zmožena viry jsem neměla ani nejmenší chuť zapnout poč a tak jsem mail četla se značným zpožděním.

Dnes už vím, že Henk měl opravdu hodně málo času, aby knihu doplnil o informace ode mě a také o fotky Kurta, které jsem mu poslala.
Vše je v knížce, které vůbec nerozumím, protože je pochopitelně v holandštině, kterou však dost často listuji.

Třeba se mi jí časem podaří pomocí překladače přelouskat.
Dnes alespoň kousek ze zadní strany přebalu.




Maandag 23 april 1945.
In een boerderij in Hoogland wacht een verzetsgroep op de Canadezen.
De bevrijders zijn vlak in de buurt, een doorbraak is nabij.
Maar aan het einde van de dag verschijnt er plotseling een Duitse patrouille op het erf.
In paniek schieten de verzetsstrijders twee Duitse soldaten dood.
Zelf verliezen ze vijf man.
Voor de Duitsers is dat niet genoeg, die willen vergelding.
Ze gaan naar het huis van de buren die zich schuilhouden in de kelder.
De oudste zonen willen zich verstoppen.
„Niet doen“, zegt moeder. „Gewoon meewerken, ons zullen ze niks doen.“

Henk van Middelaar reconstrueert gedetailleerd dit grote drama uit zijn geboortedorp.
Wat gebeurde er in de dagen voor de fatale confrontatie?
Wie waren de Duitse soldaten?
En waarom werd een meisje van verraad beschuldigt?
Nooit eerder kwam iemand dichter bij de waarheid van deze tragedie.




Pondělí 23. duben 1945.
Na farmě ve vesnici Hooghland čekají odbojáři na Kanaďany.
Osvoboditelé jsou blízko, průlom se nachází nedaleko.
Ale na konci dne náhle objeví německou hlídku ve dvoře.  
V panické přestřelce jsou dva němečtí vojáci mrtví. 
Oni sami ztrácí pět mužů. 
Němcům to nestačí, chtějí odplatu. 
Jdou do domu sousedů, kteří se skrývají ve sklepě.
Také nejstarší synové se chtějí schovat. 
„Ne,“ řekla matka. „Když budeme spolupracovat, nic nám neudělají. 

Henk van Middelaar rekonstruuje detaily tohoto velkého dramatu jeho rodné vesnice. 
Co se stalo ve dnech před osudnou konfrontací? 
Kdo byli ti němečtí vojáci? 
A proč byla dívka obviněna ze zrady? 
Nikdy předtím se nikdo nepřiblížil k pravdě o této tragédii.