úterý 17. května 2016

Talsperre Falkenstein

Dnes konečně slíbený výlet okolím městečka Falkenstein, o kterém jsem psala ZDE .

Něco málo o historii Falkensteinu

Falkenstein je malé městečko obklopené lesy.
První zmínka o něm pochází z roku 1260, což z něj činí jednu z nejstarších obcí kraje Vogtland.
Původně zemědělskou osadu rozvíjeli zejména domácí tkalci.
V roce 1448 získal Falkenstein jako jediný v kraji Vogtland hornická práva.
První zmínka o Falkensteinu jako městě pochází z roku 1463.
Na pečeti z tohoto roku je hornické nářadí.
Těžba cínu získala Falkensteinu městská práva, nebyla však nikdy jeho hlavní ekonomickou činností.
Převládalo zemědělství a chovatelství.
Větší impuls k rozvoji městečka pak dalo domácí tkalcovství.
V roce 1721 byl založen Cech falkensteinských tkalců.
V roce 1764 začali používat pro tkaní mušelínů jednoduchý tkalcovský stav.
V roce 1788 získali tkalci z Falkensteinu čestný titul "Kolébka tkaní plátna kambrik v Sasku".
V roce 1830 zde začala díky žakárovému tkalcovskému stavu výroba záclon, která se rychle rozšířila po celém kraji Vogtland.
12. srpna 1859 bylo celé centrum městečka zničeno velkým požárem.
Záhy začala jeho obnova.
Místo starých úzkých uliček s nízkými domky se šindelovými střechami začalo vznikat městečko podle tehdejších nejnovějších urbanistických hledisek.

A teď něco málo o mém fotovýletu ;o))

Ihned po vystoupení z vlaku to nezačalo nejlépe.
Nejprve z peronu po schodech dolů ... au au moje kolínka ... do zcela vybydlené a počmárané nádražní budovy.
A tak honem ven.

A pak průšvih.

Chtěla jsem si doma vytisknout plánek města, leč bezvýsledně.
Dochází mi modrý a žlutý inkoust a tak jsem dala tisknout v odstínech šedi.
Chyba.
Tiskárna zahlásila, že došla modrá a odmítla tisknout.
Vyrazila jsem tedy bez plánku, jen s mapou 1:35 000, na které toho moc z městských ulic opravdu není.

Ale zpět k průšvihu.

Před nádražím staveniště a objížďka.
Instinkt mi velel jít rovnou za nosem ke kostelní věži, která převyšovala všecky budovy.
Jenže mě naskočil nevytisknutý plánek s rovnou nádražní ulicí a rozum zvítězil a zavelel nedat na instinkty.
Bohužel.
Vydala jsem se po objížďce a slušně jsem zakufrovala.
Naštěstí mi docela brzo došlo, že mířím někam úplně blbě, nejspíš ven z městečka.
Otočila jsem se raději zpět a mezi domy uviděla jedoucí autobusy.
Pochopitelně jsem došla na Bahnhofstrasse a po ní k oné vysoké kostelní věži.
Zbytečně jsem ztratila cca půlhodinku a ušla mnoho zbytečných metrů.

Schlossfelsen neboli Zámecká skála se nedala přehlednout.
Jen cwaknout ji jsem odmítla, protože se nachází kousíček od hlavní a velmi rušné křižovatky.
Raději jsem vylezla nahoru ... au au moje kolínka.

Ze skály jsem cwakla Das Falkensteiner Schloss



zámek z roku 1860
bývalé sídlo rodiny Trützschler
nyní je zde spořitelna a muzeum

Z téže skály cwaknuta Die Kirche "Zum Heiligen Kreuz"



evangelicko-luteránský kostel "Ke svatému kříži" (pokud správně překládám) v novogotickém stylu byl dokončen v roce 1869
věž je vysoká 72 m

Pak jsem musela slézt dolů, což bylo mnohem horší, než se vyškrábat nahoru.
Rušnou ulici se mi podařilo překonat aniž bych byla nucena skočit pod kola některého z aut.

A konečně jsem natrefila na zelenou turistickou značku, která mě přivedla nejprve k radnici



postavena v letech 1901-1903 v novorenesančním stylu
i dnes je zde radnice

Protože jsem ztratila hodně času, nezbylo než se vydat po zelené směr přehrada.


Jenže jsem opět zakufrovala.
Zvolila jsem levý chodník uličky ... a zelená značka na pravém chodníku odbočovala vpravo ... což jsem pochopitelně přehlédla.
Když jsem si uvědomila, že jsem opět někde jinde, než chci, musela jsem zpět.
Našla jsem značku, která mě zavedla mezi zahrádky.
Tam opět několikrát zmizela, aby se zase objevila.
Nakonec skončila v soukromé zahradě za vysokým plotem.
Přehradu jsem však nakonec přeci jen našla.

Talsperre Falkenstein


údolní přehrada byla postavena v letech 1971-1975 jako zásobárna vody
protože však již není třeba vody pro textilní průmysl (protože i zde textilky skončily, stejně jako u nás), slouží nyní k rekreaci a jako ochrana před povodněmi

Naivně jsem se domnívala, že zde bude možnost cwaknout nějakou pěknou odrazovku s rozkvetlým stromkem.
Chyba lávky.
Břehy jsou zcela holé.
Asi aby povalující se rekreanti měli ničím nerušený výhled na vodní hladinu ;o))




Pohled z přehradní hráze na Falkenstein




Ani cesta kolem přehrady a dál nebyla značena zcela bez problémů.
Občas jsem tápala.
Údolí říčky Weisse Göltzsch, na které je přehrada postavena, je nádherné.
Úžasně tiché místo.
Přímo balzám na duši.
Slyšet bylo jen štěbetání ptáků a občas galusky projíždějícího cyklisty.


 
Žlutá odbočka, kterou jsem se chtěla dát, z nějakého důvodu značena není.




Nakonec jsem došla k místu, které podle mapy mnou zakoupené i té z mapy.cz značeno být nemělo, ale bylo ... žlutě ;o))




I jala jsem se vyškrábat nahoru na Basteigipfel nebo též Aussichtspunkt Bastei.
Mapa na mapy.cz slibovala vyhlídku s dalekým výhledem.
Schody nahoru byly strašné ... kameny vyviklané ... zábradlí vyvrácené ... marně jsem se snažila zaplašit myšlenku, že budu muset stejnou cestou dolů.
Krkolomnou cestu jsem do mapky zaznamenala tyrkysovou barvou.
Nahoře mě čekala skvělá vyhlídka ... na šišky v koruně vzdálených smrků ... ale nemusela jsem zaklánět hlavu ;o)).
Tak jsem posvačila.
A cwakla okolní kameny.




A taky pohled z vyhlídky dolů.


Pak už nezbylo než se vrátit zpět na cestu ... s tříbodovým jištěním ... tedy noha - ruka - zadek ;o))
Budu muset zakoupit monopod.
Takový ten, co jde použít i jako vycházková hůl. 
Třeba s ním budu moci někdy příště cwaknout i úžasná zákoutí říčky Weisse Göltzsch.
Docela ráda bych se sem ještě někdy podívala.

Dále už jen lesní cestou a úžasným tichem směr nádraží v Grünbachu.
A pak totálně uťapaná vlakem domů.
Jsem zvědavá, zda ráno budu schopná chodit.
Pravá kyčel a levé koleno protestují opravdu velmi silně.


sobota 7. května 2016

pondělí 2. května 2016

A zase vernisáž ...

Po maličko hektickém šicím týdnu zase troška kultury.

Vernisáž výstavy fotek dvou členů našeho fotoklubu.



neděle 1. května 2016

Jídelní kout

Mladí koncem loňského roku rekonstruovali krom dalšího i kuchyň.
Vznikl i nový jídelní kout.
Vlastně staronový.
Rohová lavice a stůl je nový.
Dílo mého zetě.
Židle jen dostaly nový bílý nátěr.

A na mě zbylo polstrování.

Látku jsem koupila hned začátkem ledna.
Je to potahová směsovka - 70% Ba a 30% PES - s francouzským vzorem.
Raději jsem koupila ve velkoobchodě rovnou 10 m ;o)

V únoru jsem přikoupila tmavě šedou bavlněnou paspulku.
Na kotoučku 50 metrů.
Menší množství Stoklasa neprodává.
Přemýšlela jsem, co s tím budu dělat.
Zbytečně.
Jen na polstry na rohovou lavici padlo 22 metrů ;o)

Pak se dlouho nic nedělo.
Občas jsem sice přemýšlela, jak ušiju.
Jasné bylo, že potah musí jít z molitanu sundat, aby se vše dalo hodit do pračky.
Zavrhla jsem tedy ozdobné prošití knoflíky, i když by se mi moc líbilo.
K ozvláštnění jsem zakoupila právě tu paspulku.

Až cca týden před zeťákovými narozeninami jsem se pustila do šití.
A všívání paspulky do švů mě docela potrápilo.
Není to zrovna jednoduché, zvlášť když to člověk dělá poprvé.

A takhle to dopadlo.


Potahy nemají podšívku, bylo tedy třeba vše zaentlovat.
Po celé jedné delší straně je všitý zip, aby se dobře svlékalo a oblékalo.
Pokud se upatlá, je tedy možné obrátit.
Ne naruby, jen "nohama vzhůru".
A vyprat až v okamžiku, kdy jsou pobryndané obě strany ;o))

Ještě mě čekají nové polstry na židle.