pátek 28. února 2014

Šeflera tečkovaná

Ne, není to nový druh šeflery.
Jen stesk po slunečních paprscích.
Má pondělní činorodost zmizela společně se slunečními paprsky.
Naposledy jsem sluníčko viděla v úterý. Od středy se schovává nad nízkou oblačností.
Tak ho hledám alespoň ve fotoarchivu.
Tuto fotku jsem cwakla v pondělí po probuzení. Krajkoví na listech vykouzlily sluneční paprsky prodírající se záclonou ;o))



úterý 25. února 2014

Vidina jara

Vidina jara mě činí nějak neobvykle činorodou ;o))

Včera odpoledne cestou na nákup jsem míjela zahrádku plnou kvetoucích sněženek a krokusů. Ten úžasný pohled mi vlil do žil spoustu elánu a já okamžitě začala vymýšlet, kam vezmu provětrat Nikonka.

Nakonec zvítězila Andělská Hora a kostel Nejsvětější trojice.
Západ slunce se vydařil, sluníčko zapadlo přesně tam, kde mělo, v okně boční kaple.


Barevná obloha těsně po západu byla úžasná, jen škoda, že lampy v zahradě jsou nejspíše jen na okrasu, než aby sloužily ke svícení. Včera je bohužel nerozsvítili.


Když už jsem se zklamaná chystala vypravit na zastávku busu, místo lamp se rozsvítily reflektory nasvěcující kostel. Ty se však různě zapínají a vypínají, mezitím mění barvy, a navíc se rozsvítily krátce před odjezdem posledního busu. Moc času na focení mi nezbylo.


Včerejší záplavu krokusů a sněženek jsem si nechala na dnešní ráno. Chtěla jsem pěkně nízké sluneční paprsky. Jenže zahradník jsem na baterky. Nedošlo mi, že kytičky potřebují sluníčka maličko více. A tak krokusy byly pěkně vztyčené, leč zavřené :o(

Rozhodla jsem se vyrazit do města doufajíc, že alespoň něco pokvete. Moc toho nebylo. A těch pár úlovků šlo takřka komplet do koše. Proč jen jsem tak líná nosit s sebou stativ.




pondělí 24. února 2014

Krabička na prstýnky

Dostala jsem zvláštní objednávku.
Uplést z pedigu celopletenou krabičku na svatební prstýnky.
Včetně polštářku.

Takto jsem se s tím popasovala ;o))


Průměr krabičky je cca 12 cm, výška cca 6 cm.

neděle 23. února 2014

Jarní prázdniny

Tak nám vypukly jarní prázdniny.
Ač únor, název JARNÍ vskutku sedí.
Venku azuro, po sněhu ani památky a jaro ve vzduchu.

Dokonce ani na horách přírodní sníh není.
V Nových Hamrech sice v očekávání jarních prázdnin v týdnu sjezdovku opatřili technickým sněhem, v pátek jim však vše zhatil déšť a tak zimní sezónu ukončili.
V Potůčkách pouze na sjezdovce vrstva technického sněhu. Vypadá dost zvláštně, když všude okolo vše beze sněhu a opravdu spíše jaro.

Snouborďákům je však putna, zda je sníh přírodní nebo technický, důležité je, že si mohou zajezdit.
Zkoušela jsem cwaknout vnuka, ale pevná stovka je objektiv pro focení takovéto aktivity zcela nevhodný ;o))



Vděčnějším objektem byla Emí. Sníh pomaloučku bere na milost, ale opravdu jen pomaloučku polehoučku. Pro dceru to byl docela tělocvik. Postavit Emču na sníh ... okamžitě chce na ruce ... zvednout ... pochovat ... a zase chce dolů ... a tak pořád dokola ;o))


Takže jen pár nepříliš ostrých foteček z krátkých okamžiků, kdy vydržela stát na sněhu.






sobota 15. února 2014

Šprýmy sv. Petra

Když se včera po téměř zataženém ránu začalo projasňovat a sluníčko téměř ovládlo oblohu, rozhodla jsem se, že navečer vyrazím fotit na Andělskou Horu. Než jsem však našla případné spojení tam i zpět a řádně si je poznamenala, venku se skoro zatáhlo. Vzdala jsem to tedy a pustila se do pletení košíků.

Krátce před třetí jsem jukla ven a obloha téměř vymetená. Bleskově jsem se oblékla, přehodila objektiv za širokáč a vyrazila směr autobusové nádraží.

Proč ten spěch?

Před necelými čtyřmi roky - přesně 9.3.2010 - se mi podařilo udělat tento snímek kostela Nejsvětější trojice pod obcí Andělská Hora. Líbí se nejen mě, ale i kolegům a kolegyním z fotoklubu. Byl už i na klubové výstavě.


Jen jsem tehdy ještě neměla širokáč a tak se mi nevešel do záběru celý kostel.

S širokáčem jsem vyrazila o rok později - 24.3.2011 - a udělala tento snímek.


A proč jsou tak důležitá přesná data?
Z jednoduchého důvodu.
Okna pravé kaple jsou naproti sobě a v určitém úhlu prosvítají. Ostatně barevná obloha prosvítající okny je vidět na snímku z roku 2010.
9.března zapadalo sluníčko příliš vpravo od kostela.
24. března ještě více vpravo.
A podle mých pozorování a výpočtů by se mohlo trefit přímo do průsečíku oken někdy v půlce února.

Proto jsem včera sbalila Nikonka, stativ jen tak pod křídlo - fakt se mi nechtělo tahat fotobatoh - a vyrazila.

Na místě obloha skoro vymetená.
Podařilo se mi prostrčit stativ jednou nohou do zahrady přes zavřená vrata. Objektiv se vešel pěkně mezi šprušle vrat. Jen přesně vystředit záběr nešlo. Přesně uprostřed se totiž stýkají křídla vrat :o(

Pak už jen pár zkušebních cwaků a čekat na ten správný okamžik.
Spočítala jsem to správně? Zapadne na tom správném místě zrovna dnes?

Zdálo se, že ano.

Jenže svatý Petr je pěkný šprýmař. Krátce před západem začal z lesů na západním obzoru vystupovat mračoun. Byl stále vyšší a vyšší ... Ač celá obloha takřka vymetená, sluníčko se schovalo do mračounu.
Fakt netuším, kde přesně zapadlo.

Mrzla jsem tam zcela zbytečně. Nádherné světelné divadlo v  krásném okně kaple se nekonalo.

Takže jen jeden ze zkušebních cwaků těsně před tím, než se sluníčko schovalo do mraku.


A ještě jeden šprým si svatý Petr neodpustil. Když jsem si podupávala na zastávce autobusu, drkotala zuby a přehazovala si stativ z ruky do ruky - nemám na něj futrálek, rukavice jsem nějak pozapomněla doma a tak mě pěkně zábly ruce - vykoukl na mě najednou z roští na východě obrovský měsíc v úplňku. Ani jsem se nesnažila vyndat Nikonka z kabely. Co s měsícem v nevzhledném roští, i když byl tak úžasně velikej ;o))

středa 12. února 2014

Zemětřesení

Po dlouhé době jsem dnes po obědě zabloudila na www.recko.name, server pro všecky řeckomily. A byla jsem mírně řečeno zděšená.

Už podruhé v rozmezí několika dnů zasáhlo řecký ostrov Kefalonia silné zemětřesení.

Poprvé 26.1.2014.
Mělo sílu 5,8 stupňů Richterovy stupnice, epicentrum se nacházelo nedaleko Lixouri.
Napáchalo převážně jen lehčí škody. Nejhrůzněji vypadaly poničené hřbitovy s prasklými a do hrobů propadlými mramorovými deskami.

Aby toho nebylo málo, 3.2.2014 přišlo zemětřesení další.
Opět s epicentrem nedaleko Lixouri, tentokráte o síle 6,1 stupně.
Napáchalo značné škody zejména v přístavu Lixouri, hlášena byla tentokrát i zranění.

Nepříliš povzbudivé video najdete ZDE .

Ač mi obyvatelé Kefalonie k srdci příliš nepřirostli - chybí jim ta vstřícnost a vroucnost obyvatel Kyklad - toto si opravdu nezaslouží. A nádherný přístav v Lixouri taky ne.

Přikládám něco málo fotek úžasného Lixouri.





úterý 11. února 2014

Košíky do rohových poliček

Dva čtvrtkruhové košíky do rohových kuchyňských poliček pletené na přání.
Dno bílé bez ubrousku, poloměr košíku 32 cm, výška cca 6 cm.
Snad se v kuchyni zabydlí ;o))


pondělí 10. února 2014

Bolavé vzpomínky

Dnes je to 14 let, co se narodila Meggie. Svých narozenin se však už nedožila. Stále to bolí. Budím se však už beze strachu. První dny po jejím odchodu do zvířecího nebe jsem ji totiž ráno po probuzení slyšela chodit po předsíni. Klapala drápky po podlaze a oklepávala se. Už ji naštěstí neslyším. Asi mi už odpustila.

Dnes je to taky 14 let, co jsem učinila své první rozhodnutí z kategorie nejtěžších.

Měla jsem tehdy dvě peršanky.

Kocourek se stal členem mé smečky 1. září 1988. Ten den mi umřela mamka. Odnášela jsem si z nemocnice těch pár věcí, co tam měla s sebou, a cestou kolem Zverimexu na mě najednou koukaly z výlohy 2 velké oči ukryté v černé chlupaté kouli. A tak jsem přinesla domů malé černé perské kotě. Podle prodavače ze Zverimexu to byla kočička. Dostala jméno Číča. Jenže brzy jsem zjistila, že to není Číča, ale Čičín ;o))

Po dvou letech k němu přibyla čtyřletá rezavá želvovinová peršanka Fatima, kterou známá vyřazovala z chovu. Nejprve to vypadalo, že se vzájemně pozabíjí. Rozmazlený jedináček Čičín se odmítal smířit s vetřelcem. Dokonce jsem i uvažovala, že budu muset Fatimu vrátit. Nakonec se vzájemně vzali na milost a prožili spolu krásných 9 let. Dcery jim dokonce uspořádaly kočičí svatbu ;o))


Když bylo Fatimě necelých 11 let, oslepla. Navíc trpěla chronickým selháváním ledvin. Rok a půl jsem odolávala kamarádčiným návrhům, že bych měla nechat Fatušku uspat. Neviděla jsem důvod. S oslepnutím se brzy vyrovnala, po bytě se pohybovala přímo skvěle, dokonce i Čičína si držela od těla. Baštila, i když pomalu a já musela její misku hlídat před nenažraným Čičínem. Vypadala spokojeně.

A pak jsem se najednou zčista jasna rozhodla, že je čas nechat Fatušku odejít.
Bylo to 10. února 2000.

Den nato začal marodit Čičín. Ledviny.
Při návštěvě veteriny jsem zároveň domluvila Fatuščinu euthanasii.
Čičín se pomaličku lepšil.

V pátek přijel veterinář k nám domů. Nechtěla jsem Fatušku tahat do ordinace. Nikdy nezapomenu, jak usilovně bojovala. Bylo těžké udržet ji, aby jí veterinář mohl píchnout uspávací injekci.

Fatuška nadobro usnula, veterinář odjel a já volala zeťákovi, abych s ním domluvila, v kolik mě odveze ke kamarádce, kde Fatušku pohřbíme. V tom okamžiku to Čičín zabalil. Umřel na akutní selhání ledvin. Nechtěl dopustit, aby Fatuška odešla bez něj. Ke kamarádce jsem vezla krabice dvě.

Víkend jsem trávila v slzách a zcela otupělá. Jediné, co se mi honilo hlavou, bylo: "Zabila jsi je oba."

V pondělí večer mi v Kauflandu padl do oka inzerát. Nikdy tam inzeráty nepročítám, ale tentokráte prostě a jednoduše zabloudily mé oči k inzerátu: "Prodáme fenky westíka." Už delší dobu jsem uvažovala, že si pořídím westíka. Opsala jsem si telefonní číslo, zavolala a druhý den jsem se už muchlovala s úžasnými bílými chlupatými kuličkami. Vypadaly jak malinkatí lední medvídci. Vybrala jsem si tu nejmenší a dala jí jméno Meggie.


A s úžasem jsem se dozvěděla, že se narodila 10. února. V den, kdy jsem se zčista jasna rozhodla, že je čas pustit Fatušku do kočičího nebe.
Dodnes občas přemítám ... byla to jen náhoda?

pátek 7. února 2014

Rudá záře ...

... nikoli však nad Kladnem.
To mě jen dnes ráno vzbudila rudá obloha. Než jsem však stihla přehodit objektiv, představení se chýlilo ke konci. Takže jen takový spíše dokumentační cwak z okna kuchyně.



čtvrtek 6. února 2014

Bojkot fotomodelky

Dnes se zase po téměř měsíci ukázalo sluníčko.
Navíc jsem hlídací babička. Nikonek pochopitelně v pohotovosti.

Jenže naše Emí mé snahy o fotoportrétek prostě a jednoduše bojkotuje.
Když bylo v plánu brouzdání se v barevném spadaném listí, ještě nechodila.
Teď, když je sníh, tak už sice chodí, nikoliv však ve sněhu. Udělá maximálně jeden krok držíc se někoho za ruku. Pak se zasekne a začne nesouhlasně bulit. Ach jo. A takový to mohly být pěkný fotky.

Takže alespoň jedna nepříliš povedená - Emí ležící spící ;o))


To je totiž jediný okamžik, kdy mě nechá fotit. Pokud je vzhůru, než stihnu zaostřit, mám uslintaný prstík v objektivu ;o))

sobota 1. února 2014

Nejtěžší rozhodnutí

Závidím všem, kterým jejich zvířecí miláček odejde do zvířecího nebe v jejich náručí sešlostí věkem. Ano, je to šok. A moc to bolí. Ale udělat toto rozhodnutí za přírodu je to nejtěžší rozhodnutí a bolí snad ještě víc. Navíc nevyhnutelně přijdou pochybnosti a výčitky. Opravdu už nastala TA chvíle? Co když je to jen krátkodobá krize? Co když to bude zas lepší? Ale co když to už lepší nebude a naše zlatíčko se jen trápí? Už toto rozhodování moc bolí. A ani po učinění rozhodnutí to není o nic lepší. Přijdou další výčitky. Proč jsem to neudělal dřív? Vždyť těch pár dní či hodin navíc stejně nebylo k žití. Jde však jednoznačně poznat, kdy nastal TEN okamžik? Bojím se, že ne.

Poslední týden v lednu už Meg nedojídá svou pravidelnou porci granulí. Když však vařím, vždy si něco vyžebrá. Mrkev ... rajče ... jablko ... Taky bezchybně funguje jako myčka nádobí a veškeré kastroly i talíře pečlivě předmývá. Velice si při tom dává záležet, aby kočičákům nic nezbylo.

Ve středu odpoledne svůj příděl granulí vyzvrátí. To není u zvířat nic výjimečného. Jenže Meg přestane poslouchat tělo a do zvratků upadne. Když pak noc tráví v koši a ne u mě v posteli, začne kolotoč myšlenek. Nastal už TEN čas?

Ve čtvrtek ráno při venčení Meg nečurá. Doslova ze sebe tlačí kapky krve. Tmavě červené krve. Přestože večer i ráno dostala analgetika, povrčává si u toho. Nejstrašnější je její pohled. Upřeně na mě při tlačení kouká prázdným "psím" pohledem.
Beruško, co mi to chceš říct?

Než jí doma dám čistou plenku, utírám jí pipinu a zakrvácený ocásek dětským vlhčeným ubrouskem. Nacházím na něm kousíčky sražené krve. Něco je špatně. Moc špatně. Musíme na veterinu.

Volám mladší dceři. Auto má však v servisu. Jelikož brečím, volá sama starší dceři. Já mezitím chystám krabici. Dcera mi však brání vzít krabici s sebou na veterinu.

Na veterině prohlídka. Plenka je celá zakrvavená. Ultrazvuk. V močovém měchýři je zcela určitě něco, co tam být nemá. Injekce analgetik a druhá s čímsi, co má zabránit, aby Meg byla neustále nucena tlačit. Přistupuji na to, že Meg dostane infuzi a zůstane do večera na pozorování.

Navečer se zdá Meg vcelku v pohodě. Prý dokonce baští, tvrdí veterinářka před tím, než ji přinese z klece. Domlouváme se, že v pátek přijdeme na kontrolu případně další infuzi. Dostává další injekci analgetik a na uvolnění a jedeme domů. Misky s granulemi si ani nevšimne. Zaleze ke mě na gauč a spí. Koukám na TV, pozoruji Meg a říkám si, že je dobře, že jsem krabici nechala doma.

V devět večer Meg bez varování jen otočí hlavu a vychrstne z ní gejzír. Stihne poblinkat roh gauče a vše, co je před ním. Pantofle mám plné. Na krabici s patchworkovými časopisy byly naštěstí letáky z Lidlu, dostatečně velké a silné, aby časopisy ochránily před nejhorším. Svinovací metr a sada kleští na pedig musí spolu s pantoflemi pod sprchu, letáky pochopitelně do odpadků. Meg se přesunuje do křesla a já uklízím. Ač už je spousta hodin, přehoz z gauče házím do pračky. Sorry, sousedé, budete to muset pro tentokrát vydržet.

Když je vše uklizené, uvědomuju si, že Meg dostala na veterině k jídlu kapsičku. Nedivím se, že ji zbaštila. Miluje kapsičky stejně jako třeba rajčata.

Sotva jsem přehoz vyprala a krátce před půlnocí pověsila, Meg opět bez varování poblinkala křeslo, ve kterém spala. Na něm je naštěstí nepromokavá podložka a plena (Meg totiž čas od času načurala i do křesla), která vše zachytila. Uklízím, peru polštář a chystám se do postele. Jenže Meg taky. Nedokážu ji přimět, aby zůstala v koši. Neustále a vytrvale šplhá za mnou do postele.

Mám strašné výčitky, ale jinak to nejde. Představa, že mi poblinká i postel, se mi nijak nezamlouvá. Dávám jí koš do koupelny a zavírám dveře do obýváku. Sotva se zachumlám do peřiny, slyším, že Meg zvrací. Vstávám ... vyčistím předsíň ... utřu Meg čumáček ... uložím ji do košíku ... chvilku ji drbu mezi ušima ... bojuju s výčitkama, že ji tam nechávám samotnou ... zalezu do postele ... zachumlám se ... a opět slyším, že zvrací. Takže znovu. Uklidit ... očistit ... uložit ... podrbat ... zalehnout ... A tak pořád dokola. Od půlnoci do půl šesté do rána. Čtyřikrát, pětkrát i šestkrát do hodiny.

V půl šesté konečně usnula a já chvíli po ní. V sedm mě vzbudilo lomcování dveřmi. Vylítnu se strachem, že Meg snad v nějakém záchvatu naráží do dveří. Naštěstí to byla jen kočičanda Amálka, která visela na dveřích a lomcovala jimi ve snaze otevřít je. Vstávám a jdu za Meg. Leží v koši a zase ten prázdný "psí" pohled. Nandavám granule do misek. Kočičáci baští, Meg si misky ani nevšimne. Jde se jen napít. Jenže v sobě nic neudrží. Kousek od misky vše vyzvrátí. Chvilku na to zvrací znovu. Tentokrát cosi tmavě hnědého až černého. Nejsem veterinář, ale bojím se, že je to krev. Navíc Meg opět vypoví tělo službu a tak upadne do zvratků. Očistím jí, uložím do křesla, uklidím ... a jdu nachystat krabici.

Krátce před domluveným příjezdem dcery přinesu přepravku. Meg bez zaváhání seskočí z křesla a vleze do přepravky, kde se stočí do klubíčka. Přichází kočičák Alex, strčí čumáček přes proutěná dvířka přepravky a cosi jí mňouká. Je to strašně ukecaný kocour. Asi se s ní loučí. Najednou se mi vybaví, jak se k ní tulil, když jsem ho jako mrňavé kotě přinesla domů.


Na veterinu odjíždím s krabicí a pevně rozhodnutá. Dcera udělá chabý pokus rozmluvit mi to. Veterinářka se dvakrát ujišťuje, zda jsem rozhodnutá. Ano jsem. Promiň, beruško, že jsem to nedokázala udělat včera. Moc se ti omlouvám, že jsi musela protrpět tak strašnou noc ...

A to jsou přesně ty výčitky, o kterých jsem psala na začátku tohoto příspěvku. Proto závidím těm, kterým jejich miláček odejde do nebe v náručí sešlostí věkem.

Přemýšlím, proč mě všechna má zvířátka opouští v lednu nebo v únoru. Zamrzlou zem rozhodně nedokáže vykopat ženská. A protože zeť pracuje od nevidím do nevidím, konečné rozloučení se konalo až dnes dopoledne.

Meggie, beruško, zlatíčko moje, pozdravuj svoji maminku Nelinku i kamaráda kočičáka Matýska. Čeká tam na tebe i Čičín a Fatima, peršanky, které jsi nepoznala, ale přesto s tebou mají tak moc společného. Pozdravuj a odpusť mi. Budu na tebe stále vzpomínat.