sobota 15. září 2018

Další titulka ...

Když jsem tvořila nominaci s názvem "Trocha pudru..."
... ukazovala jsem ji TADY ...
docela se mi líbila.
Vlastně docela dost.
Ostatně i ostatním na Fleru.

Mé tajné přání, že by mohla být na titulce, se dnes před polednem splnilo.
Když přeskočil v jedenáct hodin nový Top, byl to ten MŮJ ;o))


Předchozí titulka ... MOJE PRVNÍ ... byla taky patnáctého.
Že by ta další mohla být 15.10.?

pátek 14. září 2018

McLeodovy dcery ;o))

Již začátkem června proběhl první pokus s focením u koní.
Původní záměr byl zapojit dcerky majitelů stájí a nějakého toho fotogenického poníka.
Emča by se tak s nimi mohla více zapojit.
Dcerky "domácích" však daly přednost aquaparku.
Vše tak zůstalo na Emče.
A poníky nahradil Sherento, můj čtyřnohý vnuk ;o))

Pokus nebyl nijak zvlášť úspěšný.
Emča se Sherenta bála.
Taky mnou požadované oblečení neklaplo.
Čistě bílé tričko bez nápisů Lucka kupodivu našla.
Ze zvolených kraťásků s laclem ze světlemodré džínoviny však Emča už vyrostla.
A to hodně, což jsem podcenila.
Sedět na koni bez sedla se zařezávajícími se kalhotami nebylo moc příjemné.
A taky to Emča dala najevo.
Vrtěla se ... ksichtila se ... fotky prostě naprd.

Nakonec jsem vybrala jen pár kousků.
I když ani s těmi nejsem zrovna spokojená.
Navíc jsem nějak nevychytala Emčiny botky.
Strakaté sandálky způsobily, že jsem nakonec fotky převedla do černobílé.

Nakonec došlo i na použití softwarového filtru.
Pak už mi fotky přišly jakžtakž koukatelné.
Když jsem je zkoukla, napadlo mě, že je to jak rodinka z jakéhosi "emerického" ranče.
Prostě McLeodovy dcery ;o))





čtvrtek 6. září 2018

Trocha pudru ...

... čas letí ...
... resty se kupí ...
... a já se zmůžu tak akorát na tvorbu nominací ...
... doba lesního i letního ovoce končí ...
... takže tentokrát NOMINACE z jiného ranku ;o))


pondělí 3. září 2018

Opravdu trefné ...

Na slibované resty stále nějak není čas.
Momentálně dávám dohromady sklad.
Zjistila jsem totiž, že v tom mám slušnej bordel.
Část již zpracovaných látek dosud neprošla skladem.
Tak se ten chaos pokouším dát dohromady.
Zatím jsem se propracovala k šestému březnu ;o))

O tom jsem však psát nechtěla.
Kamarádka z fotoklubu mi poslala jeden odkaz.
Chechtala jsem se ještě dlouho po přečtení.
V mnoha bodech jsem se fakt poznávala.
Jako by to bylo o mě.

Tady onen ODKAZ.

Fakt skvělý počtení.
Každý, kdo někdy trochu více laškoval s focením, se v těch slovech určitě pozná ;o))
Jen doufám, že ten odkaz nezmizí někde v propadlišti internetu.
To by byla škoda .

úterý 21. srpna 2018

Před padesáti lety ...

Prázdniny v roce 1968 jsem trávila s babičkou u svého strýce v západním Německu.

Strýc vysídlil legálně v roce 1967.
V tom roce schválili české úřady vysídlení i mojí babičce, mé mamce a mě.
Jenže mamka se tehdy rozhodla, že požádá o svolení i mého otce.
Nikdo z úřadů toto svolení nepožadoval.
Mamka asi chtěla mít čisté svědomí, že mě neodvezla proti vůli mého otce.
Otce, který se o mě vůbec nezajímal.
Platil pouze alimenty ve výši dvěstěpadesát korun.

S odpovědí, která přišla, mamka rozhodně nepočítala.
Stálo v ní něco v tom smyslu, že s mým vysídlením otec souhlasí pouze za předpokladu, že nebude muset platit alimenty.
V opačném případě požádá o mé svěření do jeho péče.
Prý zajistí mou řádnou výchovu v rámci komunistických ideí.
Přestože se dopis nedochoval ... mamka jej zřejmě vyhodila ... těchto pár vět mi utkvělo v paměti.
Ne kvůli neuvěřitelné absurditě.
Tu jsem tenkrát ještě nevnímala.
Já byla tehdy svému otci vděčná.
Vděčná za to, že nemusím opustit Československo.

Jak moc to s péčí o mě myslel vážně ukázal můj otec o devět let později.
Poslala jsem mu tehdy své svatební oznámení.
Nic jsem po něm nechtěla.
Jen mě zajímala jeho reakce.
Byla jsem tehdy na vysoké škole.
Otec na mě platil stále stejných dvěstěpadesát korun.
V pondělí, dva dny po svatbě, přišel dopis od otcova zaměstnavatele.
Otec přestává platit alimenty, jelikož vyživovací povinnost přechází na manžela.
Tento dopis schovaný mám ...
... mezi svatebními blahopřáními ;o))

A tak do NSR tehdy v roce 1967 nakonec odešel jen můj strýc.
A u něj jsem s babičkou trávila prázdniny v roce 1968.

Moc si toho nepamatuju.
Bylo mi tehdy necelých třináct let.

Pamatuju si třeba to, že v přízemí domu, ve kterém strýc bydlel, byla malá cukrárna.
Její italský majitel nabízel každý den třicet druhů zmrzliny.
Nabídka se navíc každý den měnila.
A já měla každý den problém, kterou si mám vybrat.
Strýc mi totiž vždycky dovolil jen čtyři kopečky ;o))

Také si pamatuju, že jsem skoro každý den chodila do obchodních domů v centru.
Ne proto, abych obdivovala množství nádherného zboží.
Zboží, které bylo v tehdejším Československu zcela nedostupné.
Já tam chodila ... navzdory svému pubertálnímu věku ... kvůli jezdícím schodům.
Dokázala jsem se na nich vozit nahoru a dolů i několik hodin ;o))

V hlavě mi zůstala i vzpomínka na lágr pro emigranty v Rastattu.
Už nevím, koho z příbuzných nebo známých jsme tam byly s babičkou navštívit.
V paměti mi utkvěl strohý pokoj.
Bylo v něm pouze šest paland, velká skříň a vedle ní spousta kufrů.
V pokoji bydleli i desítky měsíců lidé, kteří přišli do Německa legálně.

Tento pokoj se mi vybaví často i dnes.
Vybaví se mi vždy, když vidím v TV, že ilegální ... zdůrazňuji slovo ilegální ... migranti dnes odmítají ubytování například v bývalých amerických kasárnách.
A tzv. neziskové organizace tvrdí, že takové ubytování je nedůstojné ...

Proč tyto vzpomínky zrovna dnes?

Velice dobře si totiž vzpomínám na 21. srpen 1968.

Byly jsme s babičkou na delší návštěvě u tety v městečku Bad Harzburg.
Marně se dnes snažím tetu a bratrance Karla umístit do rodokmenu.
Teta zcela určitě nebyla babiččina sestra.
Možná spíše její švagrová.
A bratranec Karel nebyl můj bratranec.
Jsem totiž jediné vnouče mé babičky.
A tak zákonitě žádného bratrance mít nemohu.
I tak mu budu nadále říkat bratranec Karel ;o))

Jako správný puberťák jsem tehdy nevstávala před jedenáctou hodinou dopolední.
21. srpna 1968 mě vzbudil bratranec Karel už kolem deváté.
Vzbudil mě se slovy:
"Jano vstávej, v Čechách je válka."
Měla jsem ten den svátek a považovala jsem to zpočátku za hloupý vtip, který mě měl vytáhnout z postele.
Se slovy "Ty jsi blbej" jsem se znovu zachumlala do peří ...
... usnout se mi však už nepodařilo.
Vstala jsem tedy a šla do kuchyně.
A došlo mi, že to vtip rozhodně nebyl.
Babička i teta svorně brečely do eintopfu, který teta vařila k obědu, a modlily se.
To, že je v Československu válka potvrzovaly i TV zprávy.
Slovům jsem sice moc nerozumněla, ale dívat se na tanky v ulicích bylo fakt děsivé.
Dodnes si pamatuju i babiččina slova.
Někdy k večeru si utřela slzy a pevným hlasem pronesla:
"Zažila jsem dvě války pod Rusem, další už zažít nechci. Já se do Čech nevrátím."

Po Harzburgu se brzy roznesla zpráva, že je u nich malá holka z Československa, kde vypukla válka.
A místní obyvatelé uspořádali sbírku oblečení.
Ještě dnes si dokážu vybavit ten neuvěřitelný pocit studu.
Přinesli totiž k tetě všecko, co už u nich doma nikdo nechtěl.
Nechala jsem si jen prošívanou vestičku s dlouhými rukávy tak trochu ve stylu dirndlu.
Všecko ostatní jsme po částech nosili tajně v noci do kontejneru.
Vím, nejspíš to mysleli dobře, ale mě se to tehdy hrozně dotklo.

Z Harzburgu jsme se po pár dnech vrátily zpět ke strýci do Mannheimu.
A začala čilá korespondence mezi strýcem a mou mamkou.
Plán byl, že mamka pro mě přijede přes Červený kříž a zůstaneme v Německu.
Jenže já v Německu zůstat nechtěla.
Vždycky jsem na konec dopisu připsala
"Nejezdi pro mě, já chci domů"
a obálku jsem rychle zalepila.
Nikdy jsem to strýci ani babičce nepřiznala.

Prázdniny skončily a já byla stále v Mannheimu.
Až někdy v půlce září přišel strýc pozdě večer domů z práce.
Pamatuju si, že byl čerstvě ostříhaný a tak trošku pod vlivem alkoholu.
Na stůl hodil obálku se slovy:
"Tady máš letenku, kopnu tě do prdele a letíš a letíš ..."
Takhle doslova to řekl ;o))

A tak přišel můj vytoužený návrat domů.
Strýc mě ve Frankfurtu na letišti předal letušce.
Upozornil ji, aby se moc nesnažila se mnou komunikovat.
Pravděpodobně jí budu rozumět, ale nejspíš jí neodpovím.
Vzpomínám si, že mi neustále něco nabízela.
Jenže já měla jen deset marek a nevěděla jsem, jestli mi to bude stačit.
Neodolala jsem až kolekci malých čokoládek s obrázky letadel na obalech.
Tehdy mi došlo, že peníze nepotřebuju, že je to zadarmo.
Jenže letuška došla k závěru, že nic nechci, a nic dalšího mi už nenabídla ;o))

Po přistání v Praze ... pamatuju si jen spoustu obrněných vozů kolem ... mě německá letuška předala českému letušákovi.
Tak jsem si ho nazvala, slovo stevard bylo pro mě tehdy ještě zcela neznámé.
No a tento letušák začal řešit, co se mnou.
Měla jsem zaplacenou letenku až do KV.
Jenže letadlo letělo až za tři nebo čtyři dny.
Nakonec po konzultaci s "vyššími místy" letenku stornovali a místo ní mi koupili jízdenku na autobus.
Přišla další změna mého dozoru.
Letušák mě odvezl na Florenc a předal mě řidiči nejbližšího autobusu do KV.

A pak jsem konečně byla doma.
Řidič mě vysadil na zastávce u Černého koně na staré pražské silnici.
Vysadil mě se dvěma kufry a třemi igelitkami.
Víc udělat nemohl, musel s autobusem pokračovat dál.
Autobus odjel a já stála sama na zcela liduprázdné ulici.
Byla tuším sobota odpoledne.

Najednou se objevil asi tak osmnáctiletý kluk, beze slova popadl oba kufry a šel.
Byl to takový ten typ, kterému se říká podivná existence.
Nevěděla jsem, co mám dělat.
Na ulici široko daleko kromě nás dvou nikdo nebyl.
Na křižovatce Pražské silnice a Libušiny ulice se zastavil, otočil se a povídá:
"Co čumíš, kam ti to mám odnést."
Kufry postavil až před domem a zmizel stejně rychle, jako se objevil.

Když jsem zaklepala na dveře, mamka otevřela a rozbrečela se.
Netušila, že jsem na cestě domů.
Brečely jsme obě ... ale jen chvilku.
A já jí snědla houbovou smaženici, kterou si připravovala k pozdnímu obědu.
Snědla jsem jí úplně všecku, přestože vlastně houbovou smaženici zrovna moc nemusím.
Daleko raději jsem měla její houbové karbanátky.
Přidávala do nich namletou vysočinu.
Po těch se mi stýská.

Stýská se mi i po mamce.
1. září to bude už třicet let, co opustila tento svět.

A občas se mi stýská i po lidské sounáležitosti.
Škoda, že my Češi umíme stát při sobě a pomáhat si, jen když nám teče do bot.

středa 15. srpna 2018

Moje první titulka ...

... před chvilkou se mi pořádně rozbušilo srdce ...
... na Fleru přeskočil TOP VÝBĚR na dopolední ...
... a je to Top můj ...
... první po téměř deseti letech na Fleru ...
... snad nebudu muset čekat dalších deset let ;o)) ...


... zdá se vám Top povědomý? ...
... ano, ukazovala jsem nominaci 1. srpna ...
... juknout můžete TADY ...
... jen jsem dodatečně změnila jeho název ;o)) ...

pondělí 13. srpna 2018

Ochladilo se ...

... alespoň na chvíli ...
... Svatý Petr nejspíš vyslyšel mé úpěnlivé přání z minulého příspěvku ...
 
... v pátek jsem udělala v bytě řádný průvan ...
... a podařilo se mi srazit teplotu v bytě na nějakých dvacet pět stupňů ...
... k poči jsem si raději oblékla mikinu ...
... kvůli průvanu ...
... dokonce i na ponožky časem došlo ...
... je neuvěřitelné, jakou radost mi udělalo, že si mohu navléci ponožky ;o))) ...
... včera už teplota atakovala opět třicítku ...
... dnes má být ještě hůře :o( ...

... i těch pár chladnějších dnů jsem si užila ...
... bohužel ne likvidací restů ...
... raději jsem se hrabala v syslišti látek ...
... to mám moc ráda, a ve vedru to nějak není ono ;o)) ...

... v chladnějších dnech mě honí dokonce mlsná ...

... a tak jen jedna NOMINACE pro mlsaly ...


středa 8. srpna 2018

Kostka pro Sáru

... další objednávka na didaktickou antistresofku ...
... tentokrát pro malou Sáru ;o)) ...

... jenže ...

... opět a zas udeřila vlna veder ...
... hrany panelů je třeba před napícháním na molitan zažehlit ...
... zapnout v situaci, kdy mám v bytě třicet stupňů, žehličku? ...
... to se rovná pokusu o sebevraždu ...
... v takovém vedru se ostatně nedá ani šít ...
... jehla klouže v prstech ...
... při pokusu propíchnout látku vrže ...
... brýle se zamlžují ...

... při sebemenším pokusu pohnout se potoky potu po celém těle ...
... stačí jen pomyslet na jakýkoliv pohyb a jsem zcela durch ...

... já sova vstávám ráno krátce po páté ...
... snaha vyvětrat byt k ničemu ...
... po sedmé už je třeba všecky skulinky před sluníčkem utemovat ...
... v bytě vždy jen krátkodobě srazím teplotu na nějakých dvacetosm a půl stupně ...

... já chci zimičku plííííís ...



středa 1. srpna 2018

Vedro k zalknutí ...

... venku třicet pět ... doma skoro třicet ...
... lépe zatáhnout žaluzie ...
... vrazit nohy do kýble se studenou vodou ...
... a nedělat zhola nic ...

... tak tedy alespoň jedna NOMINACE ...


neděle 29. července 2018

Zatmění Měsíce

Nejdelší zatmění Měsíce viditelné v Česku v tomto století.
Kdo z fotografů by nezatoužil pokusit se ho cwaknout.
Zvlášť, když se nám sdělovací prostředky snažily tvrdit, že je poslední, které uvidíme, protože další bude až v roce 2123.
Pokud si tedy to datum pamatuju správně.
Do mozkových závitů jsem se ho ani nesnažila uložit, neb je mi jasné, že se tohoto roku zcela jistě nedožiju ;o)
Asi měly na mysli jen stejně dlouhé nebo delší zatmění, což většina lidí nepochopila.
Alespoň já měla pocit, že je to má poslední šance.
A určitě jsem nebyla sama, kdo si to myslel.

Mám dobrou zprávu.
Kdo chce vidět další úplné zatmění Měsíce, byť o cca půl hodiny kratší, musí si počkat jen pár týdnů.
Bude si však muset přivstat.
Proběhne totiž 21.1.2019 kolem šesté hodiny ranní.
Jak jsem se dočetla TADY .

Pochopitelně i já jsem zatoužila zkusit své fotografické štěstí i um.
A dopadla jsem jak "sedláci u Chlumce".

Toto je jediný jakžtakž použitelný cwak, i když k ostrosti má docela daleko o:(


Začnu ale od začátku.

Už během čtvrtka jsem prolézala různé rady fotografům.
Potřebovala jsem zjistit hodnotu nejdelšího možného času závěrky.
Měsíc se totiž po obloze pohybuje docela rychle a já chtěla zaručeně eliminovat pohybovou neostrost.
Moc jsem se toho nedozvěděla.
Někdo udával jako maximum 1/60, další mu oponoval, že v noci potřebuje alespoň 3 vteřiny.
No nevím, při 3 vteřinách bude dle mého názoru nejen rozmazaný, ale dokonce šišatý.
Já se pokusím nejít přes 1/15.
I když fakt netuším, jaké časy budou vycházet.

Hlavně však nevím, kde bude vycházet Měsíc.
Jihovýchodní obzor je pro mě hodně velké rozpětí.
Vlastně ani nevím, kde přesně je východ.
Zcela určitě vím, že pohledem z mého kuchyňského okna Slunce v létě vychází nad teplárnou, v zimě nad Hůrkami.
Rozptyl nějakých čtyřicet stupňů.
Kdy tedy Slunce vychází na "echt" východě?
Během letního slunovratu, kdy vychází nad teplárnou?
Nebo během zimního slunovratu, kdy vychází nad Hůrkami?
Nebo snad během jarní či podzimní rovnodennosti, kdy vychází na poloviční cestě cca nad Třemi kříži?

Netuším.

Navíc je mi to stejně k ničemu.
Měsíc nebo spíš jeho východ je dle mého zcela nevyzpytatelný.
Nejen že si občas klidně vyjde ve dne.
On mění zcela nahodile ... alespoň mi to tak připadá ... i místo, odkud se nad obzor vyhoupne.

Převážně na mě jukne mezi výtahovými šachtami paneláků.
Tedy od teplárny.
A je jedno, zda je to v létě, nebo v zimě.
Jako třeba tady ... v lednu.


Nebe je tu ještě modré, protože je to cwaknuto nedlouho po západu Slunce.

Jenže před tuším dvěma roky zcela nečekaně vykoukl mezi Třemi kříži a Thermalem.
To jsem takhle otevřela před půlnocí kuchyňské okno, abych se podívala na ohňostroj k zahájení festivalu.
A uprostřed mezi rachejtlemi trůnil obrovský Měsíc v úplňku.
Nádherná podívaná.
Chvíli jsem přemýšlela o tom, že bych to měla cwaknout.
Jenže.
Jaký zvolit čas?
Měsíc potřebuje krátký, ohňostroj zase spíše delší ... asi ...
Vzdala jsem to.
Než bych vyměnila objektiv, byl by stejně Měsíc už malinkej a bůhví kde.
Taky není kam postavit stativ.
Raději jsem dokoukala ohňostroj.
Podívaná to byla s tím Měsícem mezi rachejtlemi opravdu úžasná.

Ve čtvrtek večer jsem vyrazila na obchůzku.
Jednak jsem chtěla najít nějakou blízkou lokalitu vhodnou k focení.
A taky se pokusit zjistit, kde asi tak Měsíc vyjde.
Nejbližší plánovanou lokalitu ... lávku nad Sedleckou ... jsem okamžitě zamítla.
Jednak tam nebyl výhled na dolní Drahovice, kde by možná taky mohl Měsíc vyjít.
Ale hlavně ... v těsné blízkosti je zahrádka místní hospody, která bude určitě v pátek večer plná přiopilých puberťáků.

Napadla mě nová lávka nad nádražím, prý už je otevřená.
Otevřená sice je, ale nedodělaná.
Na zasklené části nad kolejemi vlají částečně odtržené folie.
A směrem k nádraží je nedodělená část nahrazená dřevěným žbrdlením.
Ostatně i schody dolů z lávky jsou zatím dřevěné.
Kdy budou v provozu výtahy netuším.
A že bych je velice ráda využila.
Seslezla jsem totiž dolů, zda by tam nebyl nějaký fotogeničtější výhled.
Nebyl.
Všecko je to zahalené stromy a keři.

Navíc i otázka místa východu Měsíce zůstala pro ten okamžik nezodpovězena.
Ač skoro jasno, celý mnou tušený jihovýchodní obzor jako jediný kryly mraky.
Po necelé hodině jsem to vzdala a vrátila se domů.

Neopomněla jsem si postěžovat ... po telefonu ... Martě.
Zatímco jsme probíraly různé aspekty focení Měsíce, najednou slyším:
"Já ho vidím."
"Kde?"
"Nad Thermalem."
"Tam není."
Přeci jen má Marta trošičku jiný úhel výhledu.
Vykloním se z okna a konečně ho vidím taky.
Obrovská dosud bílá koule ... bylo nedlouho po západu Slunce ... vykukovala mezi dvěma vrstvami mraku.
Nízko nad Hůrkami.
Krátce nato zmizel v mracích nadobro.

Probraly jsme s Martou alespoň vhodný čas na focení ... myslím čas závěrky ;o))
Obě jsme se probíraly svými fotoarchivy s telefonem na uchu.
Ten můj mě občas polekal drsným cinknutím do ucha.
Cca po hodině volání mu dojde baterka.
A pak jsem najednou zjistila, že si povídám jen se svým telefonem ... baterka došla a spojení se přerušilo ;o))

Když už jsem se tak probírala mým rozsáhlým fofoarchivem ... fotku Měsíce, kterou jsem hledala, jsem nenašla ... napadlo mě poohlédnout se po něčem na téma minimalismus, příští to téma klubové fotosoutěže.
A kupodivu jsem něco málo i našla.

Po půlnoci mě překvapil Měsíc.
Konečně vylezl z mraků a svítil mi do pokoje.
Velikánská žlutá koule.
Překvapilo mě, že je podstatně níže, než obvykle bývá.

Když už jsem našla nějaké ty cwaky vhodné k tématu minimalismus, jala jsem se je i upravit k tisku.
Zkráceně řečeno, poč jsem vypínala v půl páté ráno.
Měsíc byl stále docela nízko, jen o kousek dál.
A byl úplně oranžovej.
Možná ho osvětlovaly oranžové červánky, které se vyhouply nad východní obzor.
Když jsem totiž lezla do pelíšku, svítalo a ptáci řvali jak o život ;o))

V pátek odpoledne přišla bouřka.
Konečně zapršelo.
V podvečer přišla další.
Vypadalo to, že z focení nebude nic.
Kolem půl deváté jsem zjistila, že se mraky notně protrhaly.
Ve třičtvrtě na devět jsem vyrazila se stativem a foťákem ven.
Měla jsem v plánu cwaknout Měsíc hned po východu, kdy vypadá největší.
Až bude úplně zatměnej, bude už dost vysoko.
Mezi hledáním toho správnýho místa k postavení stativu jsem neustále lustrovala notnou část oblohy od teplárny po Hůrky.
Všude svítily hvězdy, jen tam, kde by mohl být Měsíc, byly neproniknutelný mraky.
Který navíc postupovaly ... pravděpodobně i s Měsícem ... dále směrem k západu :o(

V půl jedenáctý jsem to vzdala.
Měsíc už musí být nad Dianou a tu vidím z balkonu.
S telefonem a Martou na uchu jsem často z balkonu vzhlížela k obloze.
Nejspíš zbytečně, protože pomalu mizela i Diana.
Nikoliv v mracích, ale v mlze.
A pak najednou z díry v mracích vykoukla obrovská hvězda ... Mars.
Kruci, kousek nad ní by měl být zcela zatměný Měsíc.
Určitě byl, ale za mraky.
Navíc jsem zjistila, že si zase povídám jen se svým telefonem.
Baterka došla a spojení se tentokrát bez varování přerušilo.
Pustila jsem si TV a koukala se v ní ... živě ..., jak zatmění pomalu ustupuje.
Juknu na balkon ... a Měsíc už notně "odhalenej" konečně vylezl z mraků ... mírně vlevo nahoře od Marsu.
To fakt naštve.

Nakonec jsem kolem půlnoci přeci jen postavila stativ mezi rajčata, bylinky a rebarboru, to vše v kyblíkách na mém balkoně.
Nohy stativu nebylo možno řádně roztáhnout, protože by mi výhled na Měsíc kryla zeď.
Stativ byl tedy značně nestabilní a i proto je možná nahoře uvedená fotka ne zrovna ideálně ostrá.
Po tolika přípravách alespoň něco ;o))

Pro zvědavce ještě exif.
ISO 100 ... čas 1/60 ... clona 16 ... ohnisková vzdálenost 300 mm
Fotka je pochopitelně hodně veliký výřez ;o))