pondělí 29. července 2013

Kostka pro Emí

Ve čtvrtek po bouřce jsem slíbila, že už konečně vytáhnu žehličku a pustím se do šití.
Co jsem slíbila, to jsem splnila.
I když teda středeční bouřka teploty nijak zvlášť citelně nesrazila. Navíc velice rychle šplhaly ještě výše. To, co následovalo, bylo takřka k nepřežití :o((

Vyžehlila jsem jen část předepraných látek a pustila se do šití didaktické alias antistresové kostky pro Emí.

Tentokrát jsem zkusila šít ji vcelku. Na netu jsem našla blbuvzdorný návod a toho jsem se držela. Při této metodě sice máte stranovou orientaci jednotlivých kostek daleko více pod kontrolou, než při šití a následném sešívání jednotlivých krychliček, i tak je to slušný rébus. Prostě 3 ze 6 stran nejsou při rozložení tak, jak bych si přála.



Nejprve jsem pomocí čtverečkového papíru vytvářela číslice. Ty pak naaplikovala pomocí pavučinky. Stejně jako písmenka. Ty jsem nevytvářela, ale drze stáhla z netu. Bylo třeba pouze uzpůsobit velikost.
Šít zahrádkovým stehem - pochopitelně na Pfafíkovi - takový miniatury není zrovna legrace. V "zákrutách" jsem se pěkně opotila. A to nemluvím o tom, že při každém začátku šití jsem nedokázala vydedukovat, zda další steh půjde dopředu, doprava nebo doleva ;o))
Puntíky jako na hrací kostce jsem vyšívala ručně, ale nejsem nikterak spokojena. Příště zkusím taky na Pfafíkovi.
Při sežehlování jednotlivých bločků už ze mě tekly čůrky. A že jsem puntičkář, ještě jsem po sežehlení raději nastehovala. Našpendlit podle blbuvzdorného mustru na molitanové kostky byla hračka. Sešívání jsem raději nechala na druhý den.

Nakonec z toho byly dny dva.

Kostka je dokončena komplet ručně, navíc monofilovou nití. Neumíte si představit, kolik sprostých slov mám v zásobě. Už jen udělat uzlík na niti, kterou skoro nevidíte, není tak jednoduché. Natož pak rozšmodrchat uzlík, který se vytvoří sám tam, kde zrovna vůbec nepotřebujete. Navíc si nit pamatuje, že byla navinuta na tenké špulce a "kudrlinky" si poctivě ponechává. Chcete-li si tedy připomenout všechna sprostá slova ze svého slovníku, pusťte se do šití monofilovou nití ;o))

Mě navíc šití ještě komplikovalo nesnesitelné vedro. Nejen že se mi neustále mlžily brýle od potu, který stékal do obočí. O potu řinoucím se neustále po celém těle nemluvím. Nejstrašnější bylo, že i jehla prokluzovala ve spocených prstech. Vytvořila jsem si takový rituálek. Sešít 3 hrany - na to povětšině stačilo jedno navléknutí jehly - pokud tedy zrovna nit samovolně nevytvářela uzlíky. Takže napít se ... sešít 3 hrany ... navštívit WC ... napít se ... sešít 3 hrany ... a tak dále. Zhruba po 2 "kolech" přidat opláchnutí obličeje studenou vodou. A tak pořád dokola. Za těchto podmínek prostě nelze sešít celou kostku během jediného dne.

Škoda, že nejde šít sedíc ve vaně se studenou vodou.

Zejména včerejšek byl nesnesitelný. V poledne bylo 33 stupňů, po páté odpolední dokonce 43,2 stupně - měřeno na balkoně ve stínu. V 11 v noci bylo ještě skoro 30 stupňů. To přišla bouřka. Pořádná. Naštěstí se nepřiblížila příliš blízko. Asi bych se bála. Tolik blesků najednou jsem snad ještě nezažila. Obloha byla téměř permanentně bílá.

Pršelo nejspíš celou noc. Pod 20 stupňů se však teplotu srazit stejně nepodařilo.
A já se tak těšila na ochlazení.
No abych byla spravedlivá. Momentálně je 26 stupňů, ta ohnivá koule vykoukne z mraků jen sporadicky ... prostě je vcelku dýchatelno. I když v bytě je stále 28 stupňů a nedaří se mi to vyvětrat.

neděle 28. července 2013

Pomóóóc ...

... uvařím se ... upeču se ... usmažím se ... udusím se ... já snad umřu ...
... tohle počasí se prostě nedá vydržet ...

... včera teplota ve stínu vyšplhala na 41,7 stupně ... 20 minut po půlnoci bylo stále ještě skoro 26 stupňů ... ráno krátce po šesté 21 stupňů ... o půl hodiny později jsem už zavírala okna a balkonové dveře ... sluníčko už tak brzy ráno žhne jak zběsilé ... meteostanice v obýváku odmítla reprodukovat teplotu venkovního čidla ... asi mu došly baterky ...

... do toho všeho od středy nejezdí výtah ... budeme mít nový ... jen netuším kdy ... za 3 dny práce stihli vymontovat kabinu, závaží a strojovnu, postavit uvnitř šachty lešení a odstranit zadní stranu šachty ... o víkendu pochopitelně nepracují ...

... minimálně 3x denně musím tedy pěšky dolů i nahoru ... naštěstí jen do 3. poschodí ... zato však se psem pod paží ...

... jednou jsem ji nechala jít dolů pěšky ... vyčurala se před dveře člověku, který mě z celého domu nejvíce nesnáší ... odmítám riskovat, že příště mu počurá rovnou rohožku ...

... jen jednou jsem ji nechala jít pěšky nahoru ... ve 2. patře se otočila a kvapem zdrhla zpět do suterénu ... tvrdohlavě čekala před dveřmi výtahu ... nedokázala jsem jí vysvětlit, že tam výtah není ... odmítám riskovat, že kvůli bláznivý hafuše budu muset nahoru a dolů několikrát ...

... a tak tedy chodím pěšky se psem pod paží ...

... včera večer se rozhodlo koleno, že chůzi po schodech nee ... oteklo a bolí až hrůza ... nejvíc cestou dolů ... nahoru je to trošku lepší ... jenže to zase nezvládají mé astmatické plíce ...

... alergie mi letos dává pěkně zabrat ... znám ty kruté začátky jara, kdy všechno najednou rozkvete ... a kdy já kýchám, smrkám, na oči nevidím, do schodů či do kopce bez supění nevylezu ... jenže teď už je konec července a jsem na tom pořád stejně ... pokud zapomenu zobnout piluli, ráno málem nerozlepím oči ... pokud zobu poctivě, kýchám, smrkám, nevylezu schody ... a spala bych jak mimino ...

... v týdnu jsem několikrát o půl čtvrté odpoledne zasedla se skleničkou růžového vínka k TV s plánem zkouknout trochu romantiky ála Rosamunde Pilcher ... vždycky to dopadlo stejně ... vzbudila jsem se v okamžiku, kdy On říkal: "Rebeko (Lauro, Olívie ...), vezmeš si mě za muže?" ... skok do náruče ... "ano, vezmu" ... polibek ... a závěrečné titulky ...

... ale zpět k alergii ...

... začíná se projevovat výpadek mého každoročního pobytu v Řecku ... a tak si alespoň celý den pouštím řeckou lidovou hudbu ... a vzpomínám na Řecko ... k snídani jsem měla jogurt s medem ... jogurt vesnický 2,5 procentní z Lidlu ... řecký by byl lepší, ale nemůžu do sebe prát jogurt s 10% tuku ... už takhle se vyhýbám pohledu do zrcadla ... stačí, že ke svačince jsem uzobávala tzaziki po česku ... nastrouhaná okurka, originál koření z Řecka (už dochází) a kysaná smetana ...

... teď momentálně mi tu hraje Yanni ... a já se hrabu v archivu s fotkama ...




... pár fotovzpomínek ... tentokrát na ostrov Milos ...

... mé milované Řecko, strašně mi chybíš ... uvidím tě ještě někdy? ...

čtvrtek 25. července 2013

První ...

První rajčátko dozrálo v truhlíku za kuchyňským oknem.


Přiznávám, že jsem ho utrhla a naaranžovala na list. V místě, kde dozrálo, jsem ho totiž nedokázala vyfotit. Autofokus se nechytal a ani ruční ostření nevedlo ke koukatelnému výsledku. Takže maličký klam. Ale že mu to mezi brášky sluší.
Ano jsou to rajčátka, nikoliv snad rybíz nebo angrešt ;o))

A když už jsem byla v tom focení, neodolala jsem ani pnoucím muškátům za oknem obývacího pokoje. To aby snad třeba nezáviděly svým bratrancům, vzpřímeným muškátům na balkoně, kterým jsem věnovala předposlední dva příspěvky.
Kromě hojně rozšířených červených nebo růžových s jednoduchými květy mám v truhlíku taky jeden růžový plnokvětý a pak jeden moc krásný červenobílý žíhaný ;o)


Doma mi kvete jen klívie.



No a na balkoně začíná kvést taky oleandr.



Omlouvám se, že mé příspěvky jsou poslední dobou trošku monotematické.

Včera přišla bouřka a maličko se ochladilo. Slibuju tedy, že už konečně zapnu žehličku, vyžehlím předeprané látky a pustím se do šití.
Čestný pionýrský ... ;o))

středa 24. července 2013

... nejen bíle ...

Dnešní příspěvek navazuje na ten poslední ... kvetou ... nejen bíle ;o)

Minule jsem tvrdila, že se mi podařilo zasadit do květináče jen muškátky kvetoucí bíle. Unáhlila jsem se, je mezi nimi i růžový.


Na fotku zrovna pyšná nejsem. Je z dnešního rána. Vstávala jsem s migrénou. Na nějaké velké focení špatná konstelace hvězd.
Ani záclonkové tyčky fotce nepřidají. Plní však svůj účel bezezbytku. Letos mi vítr ještě muškáty, které sídlí v rohu na balkonovém zábradlí, nepolámal.
A taky jsem chtěla cwaknout tu záplavu květů, než ty již odkvétající odstraním. Napočítala jsem 43 květů a poupat v jediném květináči. Myšleny jsou stonky s květy a poupaty - pochopitelně ;o)


Také mladší bráškové bílého muškátu, tentokráte růžové a plnokvěté, se snaží. Nemají stejnou barvu, jeden táhne maličko do oranžova. Oba jsou v jednom květináči a stojí v rohu balkonu.



Vždy mě fascinuje, že poupátka plnokvětých muškátů vypadají jak miniaturní růžičky.




Vlastně se divím, že muškáty tak krásně kvetou. Je tu totiž opět a zas vlna tropických veder. Včera se rtuť teploměru zastavila na neuvěřitelných 40,8 stupně pana Celsia. No s tou rtutí je to jen slovní obrat. Mám pochopitelně digitální meteostanici ;o)). Jo a venkovní čidlo je pochopitelně umístěno na místě, kam nedosáhne jediný sluneční paprsek. O to překvapivější je naměřená teplota.

Poslední dny - na rozdíl od muškátů - přežívám v zabedněném bytě. Snažím se nepustit teplo dovnitř. Okna i balkonové dveře otvírám jen brzy ráno nebo pozdě v noci. Přesto mám v bytě příšerných 27 stupňů :o(


pondělí 15. července 2013

Kvetou ...

O tom, že se mi vcelku úspěšně daří přezimovat vzpřímené muškáty, jsem už psala. Jen mě maličko neustále překvapuje, že kvetou v jakýchci vlnách. Mohutně vykvetou mnoha květy najednou, jakmile však květy odkvetou, není na nějaký cca měsíc po květech ani památky. Jakoby sbíraly sílu na další dobu kvetení. Nevím, jestli je to tak normální, nebo dělám v něčem chybu. Prostě jsem se s tím smířila.

Když jsem na jaře muškáty přesazovala, rozhodně jsem neměla v úmyslu sázet je podle barev. Přesto se mi podařilo zasadit do největšího květináče výhradně maminu a její potomky mého nejstaršího muškátu. Je bílý a mám ho už cca 8 let.


Ve druhém květináči jsou pak muškáty kvetoucí růžově. Teda alespoň doufám, že všechna poupata budou růžová ;o)


Kvetou už dokonce i letošní řízky.


A nakonec truhlík s prazvláštní květinkou ;o))
Truhlík byl připraven na vysázení převislých jahod. K jejich zakoupení však nakonec nedošlo.
No a z truhlíku na parapetu balkonového okna si udělala pohovku naše Amálka.



čtvrtek 11. července 2013

Sestavte si rodokmen

Již dlouho jsem neuveřejnila žádný příspěvek týkající se tvorby mého rodokmenu. Neznamená to však, že jsem se mu přestala věnovat. Jen jsem se trošku zasekla a nějak to nepostupuje dále.

Nedávno jsem neodolala a zakoupila si 
knížku Blanky Lednické Sestavte si rodokmen - pátráme po svých předcích. 
Moc zajímavé čtení. Spousta užitečných informací. Avšak absence informací pro potomky pobělohorských exulantů. To mě malinko zklamalo. Je zde vlastně jen jediná zmínka o vydání císařského patentu z roku 1627, který vypovídá ze země nekatolickou šlechtu. O tom, že své rodiště pro svou nekatolickou víru opustilo i velké množství chudšího obyvatelstva, jsem žádnou informaci nenašla.

A tak nezbude jen tiše závidět potomkům katolíků. Mnoho matrik je totiž možné najít na internetu.

neděle 7. července 2013

Německá akurátnost

už zdaleka není to, za co ji máme. Alespoň co se týče mé nejedné zkušenosti s německou dopravou. Že by padl další mýtus? Prostě a jednoduše na německou spolehlivost se nevyplatí spoléhat.

Abych však byla spravedlivá. Pokud jde vše, jak má, jezdí německé vlaky opravdu přesně na čas. Nastane-li však neočekávané, jako by Němcům chyběla ta česká schopnost improvizovat. Jinak si to neumím vysvětlit.

První nejprve šok a následná pochybnost o té německé akurátnosti a spolehlivosti mě potkala někdy začátkem prosince loňského roku. Pravda, přišla sněhová kalamita, u nás na západě napadla spousta mokrého a těžkého sněhu. České vlaky však bez větších problémů jezdily i do hor a mě nenapadlo pochybovat o tom, že by to na německé straně mělo být jinak. Zakoupila jsem tedy Egronet Ticket a vyrazila na výlet do Německa. V Johanngeorgenstadtu jsem nic netušíc vystoupila s úmyslem pokračovat dále. Hromady sněhu na peronech mi připadly docela romantické. Jenže pak přicupitala německá výpravčí a s úsměvem mi sdělila: "Kchajn cůg, fíl šné, bojme kaput.". Má otázka: "Und bus?" jí připadla ještě veselejší. Rozzářila se jak sluníčko a rozverně pravila: " Kchajn cůg, kchajn bus, ales gešpért." A bylo vymalováno. Přišlo jí strašně komické, že mě to zaskočilo.

Vlakem, kterým jsem přijela, jsem se vrátila zpět do KV. Protože se mi nechtělo nechat Egronet Ticket nevyužitý, zkusila jsem to další možnou trasou přes Sokolov a Kraslice. V Sokolově jsem se raději před nástupem do vlaku, o kterém místní nádražní rozhlas vytrvale hlásil, že pokračuje směr blabla, Kraslice, blabla, Zwickau, zeptala průvodčího onoho vlaku. Ostatně i na něm bylo napsáno směr Zwickau. Na tom vlaku, ne na průvodčím, pochopitelně. Odpověď nebyla příznivá. Jedou až do Kraslic. Německá strana stojí a náhradní autobusová přeprava neexistuje.

Dotaz do Chebu, přes který vede třetí možná trasa do Zwickau, dopadl stejně. Vlaky končí na hranicích v Plesné za Vojtanovem, německá strana stojí.  Ne zrovna nadšená jsem už krátce po poledni popíjela doma kafíčko a přemýšlela o tom, jak to vlastně s tou německou spolehlivostí je.

Začátkem června jsem se opět chystala do Německa, mé plány však změnily povodně. Na české straně cestou několik výluk, v Německu totéž. Náhradní autobusovou dopravu sice tentokrát v Německu zavedli, jízdní řád však značně prořídl. Raději jsem neriskovala a výlet odložila.

Došlo na něj včera. Na české straně už výluky skončily, na německé zůstala jen jedna - mezi Johanngeorgenstadtem a Antonstahlem. Náhradní autobus vyjížděl cca o 20 minut dříve, dodržoval však hodinový interval, ve kterém vlaky běžně jezdí. České dráhy dojely do Johanngeorgenstadtu na čas, měla jsem tedy na přestup do autobusu dostatek času. Jako jediný pasažér jsem dojela do Antonstahlu a přestoupila do vlaku, který zde s několika cestujícími již čekal. Po chvíli se vydal již klasicky směr Zwickau.

Zpět jsem použila vlak Zwickau - Karlovy Vary, který vypravuje německá Erzgebirgsbahn. Na vlaku cedule Richtung Karlovy Vary dolní nádraží, žádná známka, že by něco mohlo být jinak. V Antonstahlu přestup do autobusu, tentokrát značně přeplněného. Dvě třetiny cesty mi seděla na stehně tlustá zpocená Němka a v nedýchatelném vzduchu v autobuse mě důsledně zahřívala. Na zbylou třetinu cesty si vzala ještě na klín své asi desetiměsíční dítě, které vytrvale řvalo ... mě do ucha.

Nadšena jsem v Johanngeorgenstadtu opustila autobus a vyrazila na nádraží v očekávání zde již připraveného klimatizovaného vlaku. Jenže nádraží bylo prázdné. Jizdní řád tvrdil, že vlak odjíždí ve 14:37. Autobus přijel ve 14:42. Přeci ten vlak nemohl odjet?

Neodjel. Němci na něj hodili bobek. Co na tom, že České dráhy tyto dva denní víkendové spoje provozované Erzgebirgsbahn zařadily do jízdního řádu a Češi s nimi tedy počítají. Chcete vlak? Tak si ho sežeňte.

S téměř padesátiminutovým zpožděním nakonec přisupěla RegioNova Českých drah a já mohla pokračovat v cestě. Průvodčí si  mi postěžoval, že je s německou stranou velice špatná domluva. Nejenže tyto víkendové spoje jezdí v časech, které vyhovují výhradně německým cestujím. Pokud však dojde na nějaký problém, nahlásí až na poslední chvíli, že německá souprava prostě nepojede. Nezájem, že není až tak úplně jednoduché zajistit a vypravit náhradní soupravu.

Abych však České dráhy jen nechválila.
Stavila jsem se cestou ještě u kamarádky v Tisové a pokračovala domů až posledním vlakem. Podle jízdního řádu měl jet až na dolní nádraží. Navíc jsem se ráno ptala, když jsem kupovala Egronet Ticket, zda není nějaká změna. Pracovnice za okénkem veškeré změny v jízdním řádu popřela. Vše prý už jezdí zcela podle grafikonu. Přesto se v Nejdku ozvalo: "Nejdek, konečná stanice, prosíme vystupte". Vytrvale jsme všichni zůstali ve vlaku. Nejen já jsem totiž zírala dost překvapeně. Nakonec jsme s dvacetiminutovým zpožděním (čekali jsme na vlak od KV) vyrazili směr Karlovy Vary dolní nádraží. Já vystoupila na horním nádraží a než jsem přešla lávku nad nádražím, zaslechla jsem hlášení drážního rozhlasu: "Omlouváme se cestujícím do stanice Karlovy Vary dolní nádraží, že vlak dále nepokračuje, cestující budou přepraveni náhradní autobusovou dopravou. Vlak jede z provozních důvodů do stanice Cheb."

Vcelku dobrodružné cestování.

Já už byla naštěstí skoro doma.

A abych vás tentokrát neochudila o foto, tak jedna parní mašinka z mého fotoarchivu. Fotografováno kdysi právě na dolním nádraží.


pátek 5. července 2013

Trénuji ...

Máme sváteční den ... venku počasí velice zachmuřené ... sluníčko se mraky prodere jen sporadicky.

Měla bych maličko zrekultivovat byt, ale vůbec se mi do úklidu nechce :o(

A tak jsem alespoň oprášila Nikonka ... to berte s rezervou, Nikonek má tu nejlepší péči ... a maličko potrénovala s makroobjektivem ostření ... to je má hooodně slabá parketa ...

Nejprve kvetoucí tymián



potom převislé muškáty za oknem



a nakonec vzpřímené muškáty na balkoně




čtvrtek 4. července 2013

Jahody

Jahody miluju ... i když se k nim nedostávám zrovna často ... ty supermarketové jsou sice krásně červené, ale ani nevoní ani nechutnají jako jahody ... vlastně nechutnají nijak ...

... před 14 dny jsem si na farmářských trzích zakoupila vaničku SNAD českých ... byly krásně červené ... voněly jen maličko ... byly však neuvěřitelně kyselé ...

... no a včera jsem u Slováků na tržišti koupila jahody slovenské ... červené, voňavé a celkem i slaďoučké ... pár jsem sezobla už včera jen tak ... ze zbytku pak udělala dnes pořádnou mísu úžasné ňamky ;o))

TĚSTOVINOVÝ SALÁT S JAHODAMI

... uvaříme těstoviny ... nejlépe Farfalle neboli mašličky ...
... šlehačku ušleháme ne zcela do tuha ... můžeme přisladit ... já moc nesladím, tak jsem přidala jen balíček vanilkového cukru pro ovonění ...
... jahody nakrájíme na drobno ...
... vše smícháme dohromady ...
... můžeme dozdobit listečky meduňky ... tu já letos bohužel nemám ...


Je to moc dobré ... naprala jsem se k prasknutí ... dělám i variantu s borůvkami ... tam však místo šlehačky dávám kysanou smetanu ;o))