... název jsem si s dovolením - no vlastně bez dovolení ;o) - půjčila od Hanky Zemanové ...
... její knížky Rytmus roku, Nový BioAbecedář a Nová biokuchařka jsem si koupila loni na podzim ...
... pravda, byl to maličko zářez do rozpočtu ...
... knížky jsou pěkně tlusté (hlavně Rytmus roku) a počtu stránek odpovídá i cena ...
... naštěstí mě dodatečně zasponzoroval Ježíšek, ale i bez něj jsou knížky alespoň pro mě opravdu užitečné ...
... až po jejich prolistování (přečtenou mám zatím jen část, třeba v Rytmu roku jsem u kapitoly Červen) jsem začala kupovat vajíčka od šťastných slepic ...
... už před více než deseti lety (kdy jsem nakupovala převážně v Lidlu) jsem přestala kupovat vejce z klecových chovů, ale výhradně z podestýlky ...
... jen mi nějak nedocházelo, že ani ty nejsou až tak ideální ...
... a že tyto slepičky znají vlastně jen podestýlku a umělé osvětlení v halách ...
... zelenou trávu a sluníčko v životě neviděly ...
... vajíčka od šťastných slepic jsem objevila až v létě roku 2021, kdy jsem odhalila farmářské on-line tržiště Scuk.cz ...
... jen jsem se nějak podvědomě bránila jejich nákupu ...
... přeci jen cca dvanáct kaček za vajíčko (v době, kdy ty z podestýlky stály v supermarketu necelé čtyři kačky) se mi zdálo docela dost ...
... až při pročítání knížek Hanky Zemanové jsem začala více přemýšlet ...
... a uvědomila jsem si, že krmit slepičky nejrůznějšími koktejly, aby vajíčka měla třeba oranžové žloutky (často přidáváním barviv do krmení), nebo jim i v zimě svítit více než patnáct hodin, aby měly pocit, že je den, není to pravé ořechové ...
... a že stejně jako rajčata pěstovaná na poli na sluníčku mají zcela jinou chuť, než ty ze skleníků (které jsou zalévané taktéž nejrůznějšími koktejly a svítí se jim imrvére), tak podobně to bude s vajíčky od šťastných slepic, které znají zelenou trávu a sluníčko ...
... ale to jsem se zase rozepsala o něčem jiném, než o čem má tento příspěvek být ...
... takže zpět k tématu ...
... v červnové kapitole Rytmu roku mě velice zaujaly kvašené limonády z bylin a květů ...
... několikrát jsem pročetla, pohledala na netu nejrůznější další odkazy o kvašení květových limonád, a došla jsem k závěru, že použiju recept Hanky Zemanové ...
... zejména proto, že nepoužívá žádné startéry, jako třeba droždí nebo kvásek ...
... a ani wugi nebo tibi krystaly (což jsem dosud nikdy neslyšela a tak netuším, o co jde) ...
... zbývalo jen vyrazit na květy černého bezu (který údajně ochotně kvasí i bez nejrůznějších startérů) a doufat, že ještě neodkvetl ...
... vyrazila jsem v pátek
7. června (kdy se po delší době opět ukázalo sluníčko) a doufala, že na
nějaké bezové keře narazím v docházkové vzdálenosti ...
... s francouzskými holemi žel moc daleko nedojdu, zvláště když pochopitelně musím zvládnout vrátit se zase zpět domů ...
... keřů černého bezu je u nás na sídlišti docela dost, jenže hlavně u silnice ...
... nebo na louce za krematoriem, kde venčí psy snad celé sídliště ...
... takže zcela nevhodné lokality ...
... napadlo mě zkusit to na cestě k zahrádkám pod krematoriem ...
... a zadařilo se ...
...
cesta je sice kousek od železniční trati, ale je to kryté vzrostlými
stromy, navíc je trať elektrifikovaná ...
... navíc keře vyrůstaly mezi trubkami teplovodu, kam snad nechodí čurat psi zahrádkářů ...
... takže vzhledem k mému
docházkovému hendikepu v rámci možností snad v pohodě ...
... i když zahrádka uprostřed divočiny to teda není ...
KVAŠENÁ LIMONÁDA Z KVĚTŮ ČERNÉHO BEZU
5-10 květů černého bezu - to podle jejich velikosti
3 litry převařené vody
200 g bílého cukru
1 chemicky neošetřený citron
třílitrová sklenice, teplo a slunce
... ve svařené vodě rozpustit cukr ...
(stačí bílý, třtinového je škoda, cukr je vlastně krmivo pro kvasinky)
... vychladlé přelít do třílitrové sklenice ...
(tu dobře vymýt a nejlépe ještě vypláchnout vroucí vodou)
... přidat na plátky nakrájený chemicky neošetřený citron a květy černého bezu bez silnějších stonků ...
... překrýt plátýnkem, aby mohlo dýchat ...
... postavit na světlé a teplé místo ...
... nezapomenout každý den jemně promíchat dřevěnou vařečkou ...
... hlavně dbát na to, aby byly květy i citron pořád ponořené ...
... takto jsem cwakla den po naložení ...
... a čekala, až se začnou dělat bublinky ...
... místo toho se třetí den začaly dělat na hladině malé bílé povlaky ...
... jedná se o cosi, čemu se říká křís ...
... není zrovna žádoucí, ale rozhodně není zdraví škodlivý ...
... tak jsem ho nechala, jen vždy alespoň jednou denně promíchala ...
... a pro klid pokaždé očuchala ...
... nádherně to vonělo bezem, dokonce i přes ten kapesník, který jsem použila na zakrytí ...
... jen ty stoupající bublinky, které je údajně dokonce slyšet (jak jsem si přečetla u jedné blogerky), se stále nějak nekonaly ...
... i když šestý den po naložení, kdy jsem zase cwakla pár snímků, se takové hodně malinké mezi křísem objevily ...
... opět jsem je odhalila, jako ostatně i jinou drobotinu, až na fotografii ...
... obsah láhve se maličko jakoby zakalil a voněl stále více a více ...
... a dokonce to vypadalo i hodně fotogenicky ;o))
... osmý den jsem ochutnala a, i když se stále nekonalo slibované bouřlivé kvašení, raději jsem přecedila a slila do lahví ...
... myslím, že to bylo akorát zavčasu ...
... bílá část citronové kůry předá nápoji nahořklou chuť ...
... no a pokud bych nechala kvasit déle, zřejmě by té nahořklosti mohlo být příliš ...
... nevím, zda můj první pokus je správně nakvašený (a ona blogerka se svými jasně slyšitelnými bublinami jen přeháněla) nebo opravdu nevykvasilo, jak mělo ...
... možná díky absenci sluníčka, které se ukázalo stěží dvakrát za celou dobu ...
... a teplota se taky po celou dobu stěží dostala ke dvacítce ...
... každopádně mi to moc chutná ...
... i bez bublin ...
... než jsem sepsala tento příspěvek, podívala jsem se jedné z lahví na dno ;o))
... zůstávají jěště dvě ...
... ty dvě maličké si nechávám jako startér pro příští pokusy ...
