čtvrtek 13. prosince 2018

Roura ;o))

Loni před vánoci u mě na Fleru frčely mikulášské punčochy.
Sotva jsem stihla našít a odeslat jednu várku, přišly další objednávky.
Už se mi o nich i zdálo.
Ušila jsem jich během necelého měsíce patnáct.
Letos jen jednu jedinou.
Vlastně dvě.
Jednu na objednávku, druhou do foroty ;o)

Letos pro změnu frčí štuclíky.
První objednávka na štuclík a nákrčník přišla v půlce listopadu.
Pochopitelně jsem si už nepamatovala, jak jsem štuclík šila.
Zato jsem si hodně dobře pamatovala, jak se mi nepodařilo štuclík otočit na líc.
Více si můžete přečíst TADY.

Nutně jsem potřebovala mít štuclík v ruce.
Volala jsem tedy dceři, jestli by mi mohla vzít štuclík s sebou, až mě poveze do Sokolova na vánoční Flermarket.
"Štuclík? Co to je?"
"No jak jsem šila loni Emče k vánocům na ručičky."
"Jo ty myslíš tu rouru."
Od té doby říkám štuclíku nebo též rukávníku roura ;o))

Zatím poslední dotaz na štuclík přišel v neděli večer.
Stihne se to tak, aby mohl být pod stromečkem?
Slíbila jsem, že ano.
Stačí udělat objednávku a jako dopravu zvolit raději Zásilkovnu.

Objednávka přišla v pondělí ráno.
Štuclík a nákrčník.
Takže poslední štuclík s plyšáky.
Více růžového plyše už nemám, možná objednám po Novém roce.

Když jsem objednávku otevřela, čekalo mě překvapení.
Nejprve dotaz, zda bych mohla ušít ve velikosti na dospělého člověka.
Což o to, to není problém.
Problém byl někde jinde.
Štuclík a nákrčník si paní objednala pro svého čtrnáctiletého syna, který je slepý a postižený.
Jenže já mám samé echt dětské úplety.

Paní si nakonec vybrala úplet s eskymáky.
A já vyměnila růžový plyš za béžový.
A myslím, že souprava se docela povedla.
Věřím, že mu v ní bude teploučko ;o)




úterý 11. prosince 2018

Veverky

... veverky mezi hvězdičkami ...
... další sada z úžasných zahraničních látek ...
... stejná jako ta z minulého příspěvku, jen v jiném dezénu ...
... taktéž již k mání na Fleru ;o))






sobota 8. prosince 2018

Jeleni v lese

... dnes jsem měla být na Ježíškovo vánočních trzích na Božím Daru ...
... včera jsem to ale odpískala ...
... předpověď počasí byla příšerná ...
... teploty kolem nuly, sněžení a velmi čerstvý vítr ...
... u nás teda dneska fučí příšerně, a co teprve nahoře na Božáku ...

... představa, že ...
... stěží vyjedeme nahoru a bůh ví jak bude vypadat cesta zpátky ...
... já budu zcela paralyzovaná, protože to bude zákonitě klouzat a já se díky mé značně načaté kyčli fakt bojím ...
... lidi budou sedět doma, protože do takového počasí by ani psa nevyhnal ...
... a já nejenže prodělám, ale ještě si uženu nějaké to nachlazení ...

... raději jsem to vzdala ...
... a získaný čas využila k úpravě fotek nových vánočních ubrusů, které už mnoho lidí obdivovalo, ale nekoupilo ...
... ach jo ...

... těm krásným režným látkám v kombinaci nebělené a červené jsem nedokázala odolat ...
... i když byly z dovozu, tedy drahé a pouze o šíři 110 cm ...

... dnes tedy souprava s motivem jelenů a stromečků ...
... proto ten název tohoto příspěvku ;o))





... vznikla tak prima soupravička ...
... malá štola o velikosti 90 x 41 cm ...
... dlouhá štola o velikosti 140 x 41 cm ...
... středový čtvercový ubrousek o velikosti 47 x 47 cm ...
... a čtyři oboustranná podkafíčka o velikosti 11 x 11 cm (dvě z nich se prodaly na trzích) ...
... všechno už je na Fleru ...
... ke koupi pochopitelně i jednotlivě ;o))

pondělí 3. prosince 2018

Výstava

... když jsem před třemi týdny psala příspěvek o klubových fotovýstavách - přečíst si můžete TADY - netušila jsem, že může být ještě hůře ...


... vůbec netuším, kdo vymyslel název ...
... a co hůř ... netuším ani, co má název vyjadřovat ...
... o výstavě se na fotoklubu vůbec nemluvilo ...
... ani plakátek nepřišel mailem ...
... když jsem ho na webu fotoklubu odhalila, málem to se mnou šlehlo ...

... netuším, na co odkazují fotky z plakátku ...
... nelíbí se mi, že se na výstavu přesunou obě výstavy předešlé ...
... nelíbí se mi, že se výstavy neustále přesunují z místa na místo ve shodném složení fotografií ...

... a už vůbec se mi nelíbí plakátek, který vánoční větvička zcela zabila ...
... přijde mi to jako pozvánka na výstavu klubu důchodců ...
... důchodců, co využili slevy na jízdném, a vyzkoušeli, co dokáže mobil s foťákem ...
... výsledek se pak rozhodli vystavit ...
... a taky se pokusili vytvořit svůj zcela první plakátek ...

... mám stále více pocit, že náš fotoklub nejde ani tak od desíti k pěti, ale rovnou od nuly do pr ... však víte kam ...
... omlouvám se za expresivní slovíčka, ale můj pocit vyjadřují zcela přesně :o((

pondělí 26. listopadu 2018

Free Fler Market

... včera se konal Free Fler Marekt v Chebu ...
... i za mé účasti ...
... na rozdíl od Jarmarku radosti v Ostrově, na který jsem nebyla vybrána ...
... vysvětlení, že jako výběrové kritérium byla brána originalita zboží, kvalita zpracování a prezentace, se mě docela dotklo ...
... nu což, nevadí ...

... co se týče výdělku, byl Free Fler Market podstatně lepší než ten sokolovský z minulé soboty ...
... přesto jsem však byla na předvánočních trzích zvyklá na vyšší výdělky ...
... lidi nějak přestávají nakupovat ...
... lépe řečeno kupují jen to nejlevnější ...
... o patchwork začínají ztrácet zájem ...
... a tak jsem všecky vánoční ubrusy opět přivezla domů ...

... fotky jsou opět otřesné ...
... nedokázala jsem je lépe upravit ...
... je tam příšerné světlo, jak ostatně ukázal zpětný pohled na fotky z předchozích Free Fler Marketů v Chebu :o((



úterý 20. listopadu 2018

Vánoční Flermarket

V sobotu se konal v Sokolově první Vánoční Flermarket.
První vánoční, v pořadí pak druhý.
Toho jarního jsem se nezúčastnila ze zdravotních důvodů.
Ani v sobotu mi nebylo nejlépe - kyčel stále zlobí, navíc se už několik dnů marně snažím zbavit bolestí hlavy - vánoční market jsem si však nemohla nechat ujít.
Před vánoci bývají nejlepší "kšefty".

Ne však v Sokolově :o(
Asi jsem se nedokázala trefit do vkusu místních.
To, co nejvíce bylo vidět v jejich igelitkách, bylo zboží, které lze koupit i ve vietnamských tržnicích.
Výřezy z velice tenké překližky ve tvaru andělů, stromečků a jiných vánočních motivů.
Řezáno na ploteru, na který málokterý malovýrobce má peníze.
Dle mého šlo spíše o přeprodej.
Taky utěrky s výrazně barevnými vánočními výšivkami.

Když to tak vezmu kolem dokola, pro mě zcela ztracený čas :o((



pondělí 12. listopadu 2018

Výstavy

... dlouho jsem přemýšlela o tom, zda dát na blog pozvánky na výstavy ...
... nějak mě opouští nadšení ...
... a taky plakátky se mi zdají ne zrovna povedené ...
... bývaly doby, kdy bylo několik návrhů ...
... na klubu jsme pak rozhodli, který je nejlepší ...
... dnes se prostě jen pošle plakátek ...
... ach jo ...

... nakonec jsem se rozhodla pozvánky zveřejnit ...

... jedna z výstav se koná na ochozu Vřídelní kolonády ...



 ... druhá pak v lázeňském hotelu Imperial ...


úterý 30. října 2018

Vánoce přicházejí ...

Ano je to tak.
Usilovně pracuji na zboží na vánoční trhy.
A taky se snažím nafotit loňské neprodané, abych mohla vystavit na Fleru.
A to je kámen úrazu.
Nedokážu pořádně vyfotit nic, co je větší než prostírání :o(
A tak opět přišel na řadu Zoner a pokusy s doplněním vhodného pozadí.
Kuchyní jsem si stáhla z netu habaděj.
Snad alespoň některé z nich využiju.

Pro dnešek pokus s vánočně zdobeným okenním parapetem.


Ubrus i prostírání ze stejných látek, případně z látek v bordó, už je na Fleru.




čtvrtek 18. října 2018

Vánoční čtvercové podnosy

Když jsem loni umotala obří zakázku na vánoční košíky a zvonečky, která dost dlouho vypadala, že mi nakonec zůstane doma ... více TADY nebo TU ... napadlo mě podnosy nafotit i jednotlivě pro budoucí možné vystavení na Fler.
Dokonce jsem si napsala i váhu jednotlivých podnosů.
Jenže ten syčák s tím divným německým jménem mi papírek někam důkladně schoval.
Nevadí, však já si poradím a k přibližné váze se přes kalkulaci propracuju ;o))
Fotky postupně upravuju.
Čtvercové podnosy jsou již na Fleru.




úterý 16. října 2018

Nově nafoceno ...

Jak se tak v poslední době zabývám více tvorbou nominací na Fleru, zjišťuju, že není mnoho kvalitně nafoceného zboží.
Kriticky musím říct, že i s fotkami mého zboží nejsem zrovna spokojená.
A tak došlo k novému nafocení podnosů z přepravek od jahod.



Původní fotky najdete v TOMTO příspěvku.
Jo a jen tak mimochodem ... do soutěže od Balakrylu (viz komentář k příspěvku) jsem se tenkrát s modrým podnosem opravdu přihlásila.
Neumístila jsem se, přesto jsem dostala jako odměnu tričko.
Dodnes v něm spím ;o))

pondělí 15. října 2018

Hafo ozdob ...

Před loňskými vánocemi jsem se pustila opět a zas do ručního šití vánočních ozdob.
Jen nějak nebyli lidi, kteří by je naplnili.
A tak jsem se do jejich dokončení pustila o uplynulém víkendu.

Vzniklo 5 sad.
Už jsou na Fleru.
Využila jsem fotografií jejich předchůdkyň z TOHOTO letitého příspěvku.
Tam najdete i podrobnosti jako třeba velikost.
Dnes tedy jen hromadné foto.


Mnohem více samostatných ozdob mi zůstalo.
Nějak se nedostávalo stromečků a hvězdiček potřebných ke kompletaci sad.
Fotit jednotlivě se mi je fakt nechce.
Takže opět jen hromadné foto.


Je jich přesně dvacet čtyři.
Dohromady tedy čtyřicet devět ručně šitých ozdobiček.
Prostě hafo ;o))
Předpokládám, že se prodají na předvánočních trzích.

sobota 13. října 2018

U nás doma ...

Tak se jmenovalo téma čtvrtletní soutěže ve fotoklubu.
A bylo to téma za první čtvrtletí.
Je tedy jasné, že likviduju další rest ;o))

Na téma jsem měla nápad, jen nebylo, kde ten nápad realizovat.
Studnicí inspirace je pro mě Elena Shumilová.
Juknout na její fotky můžete třeba TADY .
Dokážu se jejími fotkami probírat dlouhé minuty.
A vždy dojdu k závěru, že inspiraci prostě nemám kde zrealizovat :o(

A tak jsem téma čtvrtletní soutěže opět lovila v archivu.

Když jsem viděla Martinu fotku, byla jsem ráda, že jsem zůstala u lustrace mého fotoarchivu.
Její fotka pochopitelně vyhrála ;o))
Výsledky kola najdete ZDE .

Něco málo jsem v archivu nakonec vylovila.
Já osobně jsem považovala za nejlepší z mých soutěžních fotek nově upravený šicí stroj, který mám na pozadí tohoto blogu.


Fotka sice dostala dvakrát pět bodů, dva hodnotítí ji tedy dali na první místo, k umístění to však nestačilo.
Možná k tomu přispěl komentář šéfa fotoklubu, který ji komentoval slovy
"... když si někdo myslí, že šicí stroj splňuje téma U nás doma ..."

Nejlépe se z mých třech fotek umístil Alex, i když byl technicky nejslabší.


Jeho umístění na stejné pozici jako onen cvak růží ve sněhu - k vidění ve výše uvedeném odkazu - se mě docela dotklo.
Říkáme si fotoklub a tak by se měly umísťovat fotky, které mají jakous takous technickou kvalitu, a ne obyčejné cvaky.
Je mi vcelku naprd, že si totéž myslí Marta, když velká část fotoklubu je jiného názoru :o((

pondělí 8. října 2018

A další ...

Dnešní zatažené ráno mi vskutku prosvětlila TITULKA na Fleru.
Tím spíše, že je opět moje.
A to přesto, že patnáctého bude až příští pondělí.
Proč patnáctého? ... dočíst se lze TADY ;o))



pátek 5. října 2018

Šedá růžové sluší ...

... po delší době zase jedna NOMINACE ...
... i když po delší době jen tady na blogu ...
... na Fleru se snažím tvořit pravidelně každé tři dny ...
... častěji to nejde ;o)) ...


čtvrtek 4. října 2018

Recykluji ...

Už někdy na jaře jsem dostala zakázku na ušití pouzdra na dokumenty a kabely přes rameno ze starých džín.
Zadány byly rozměry i požadavky na vnitřní kapsy na zip.
A k tomu velikánská igelitka narvaná džínama.
Dlouho jsem se džínama probírala a vymýšlela, jak je nejlépe využít.

Nejprve jsem se pustila do pouzdra na dokumenty.
Velikost taková, aby se pohodllně vešly desky velikosti A4.
Uvnitř minimálně dvě kapsy na zip.
Vybrala jsem k tomu část nohavic s prostřihem na kolenou.
Původní švy mě samy navedly k tomu natupovat na pouzdro námořnické motivy.
Šablony jsem před časem koupila na PPM a stále ležely ladem ;o))
Ke dvěma kapsám na zip přibyly ještě dvě kapsy bez zipu na protilehlé straně.
Zip se dvěma jezdci na zapínání pouzdra jsem dozdobila řemínkem z imitace kůže s porcelánovými korálky.


S kabelou jsem dlouho váhala, než jsem se do ní pustila.
Rozhodla jsem se využít vrchní díl džín s kapsami.
Jenže tu byl požadovaný rozměr, který dílu s kapsami neodpovídal.
Nakonec jsem se rozhodla rozměr nedodržet.
A ušít kabely dvě.
Jedna je užší a vyšší, druhá naopak maličko širší a nižší.
Aby bylo na výběr.
Uvnitř opět dvě kapsy na zip a dvě bez zipu.
Regulovatelný popruh přes rameno.
Zip tentokrát kostěný se dvěma jezdci, které jsou již samy o sobě ozdobné.
Jako ozdoba použit dřevěný knoflík.
Kryje dírku, která vznikla při párání poutek u pásku džín.
Zadní strana kabel je z nohavic.



Dcera doufala, že jedna z kabel zůstane pro ní.
Nezůstala.
Objednavatelka si vzala jednu, zprostředkovatelka objednávky druhou.

A ještě malý dodatek.
Kabely i pouzdro jsou z domu již od počátku května.
Já jen s velkým zpožděním likviduju resty na blogu ;o))

sobota 15. září 2018

Další titulka ...

Když jsem tvořila nominaci s názvem "Trocha pudru..."
... ukazovala jsem ji TADY ...
docela se mi líbila.
Vlastně docela dost.
Ostatně i ostatním na Fleru.

Mé tajné přání, že by mohla být na titulce, se dnes před polednem splnilo.
Když přeskočil v jedenáct hodin nový Top, byl to ten MŮJ ;o))


Předchozí titulka ... MOJE PRVNÍ ... byla taky patnáctého.
Že by ta další mohla být 15.10.?

pátek 14. září 2018

McLeodovy dcery ;o))

Již začátkem června proběhl první pokus s focením u koní.
Původní záměr byl zapojit dcerky majitelů stájí a nějakého toho fotogenického poníka.
Emča by se tak s nimi mohla více zapojit.
Dcerky "domácích" však daly přednost aquaparku.
Vše tak zůstalo na Emče.
A poníky nahradil Sherento, můj čtyřnohý vnuk ;o))

Pokus nebyl nijak zvlášť úspěšný.
Emča se Sherenta bála.
Taky mnou požadované oblečení neklaplo.
Čistě bílé tričko bez nápisů Lucka kupodivu našla.
Ze zvolených kraťásků s laclem ze světlemodré džínoviny však Emča už vyrostla.
A to hodně, což jsem podcenila.
Sedět na koni bez sedla se zařezávajícími se kalhotami nebylo moc příjemné.
A taky to Emča dala najevo.
Vrtěla se ... ksichtila se ... fotky prostě naprd.

Nakonec jsem vybrala jen pár kousků.
I když ani s těmi nejsem zrovna spokojená.
Navíc jsem nějak nevychytala Emčiny botky.
Strakaté sandálky způsobily, že jsem nakonec fotky převedla do černobílé.

Nakonec došlo i na použití softwarového filtru.
Pak už mi fotky přišly jakžtakž koukatelné.
Když jsem je zkoukla, napadlo mě, že je to jak rodinka z jakéhosi "emerického" ranče.
Prostě McLeodovy dcery ;o))





čtvrtek 6. září 2018

Trocha pudru ...

... čas letí ...
... resty se kupí ...
... a já se zmůžu tak akorát na tvorbu nominací ...
... doba lesního i letního ovoce končí ...
... takže tentokrát NOMINACE z jiného ranku ;o))


pondělí 3. září 2018

Opravdu trefné ...

Na slibované resty stále nějak není čas.
Momentálně dávám dohromady sklad.
Zjistila jsem totiž, že v tom mám slušnej bordel.
Část již zpracovaných látek dosud neprošla skladem.
Tak se ten chaos pokouším dát dohromady.
Zatím jsem se propracovala k šestému březnu ;o))

O tom jsem však psát nechtěla.
Kamarádka z fotoklubu mi poslala jeden odkaz.
Chechtala jsem se ještě dlouho po přečtení.
V mnoha bodech jsem se fakt poznávala.
Jako by to bylo o mě.

Tady onen ODKAZ.

Fakt skvělý počtení.
Každý, kdo někdy trochu více laškoval s focením, se v těch slovech určitě pozná ;o))
Jen doufám, že ten odkaz nezmizí někde v propadlišti internetu.
To by byla škoda .

úterý 21. srpna 2018

Před padesáti lety ...

Prázdniny v roce 1968 jsem trávila s babičkou u svého strýce v západním Německu.

Strýc vysídlil legálně v roce 1967.
V tom roce schválili české úřady vysídlení i mojí babičce, mé mamce a mě.
Jenže mamka se tehdy rozhodla, že požádá o svolení i mého otce.
Nikdo z úřadů toto svolení nepožadoval.
Mamka asi chtěla mít čisté svědomí, že mě neodvezla proti vůli mého otce.
Otce, který se o mě vůbec nezajímal.
Platil pouze alimenty ve výši dvěstěpadesát korun.

S odpovědí, která přišla, mamka rozhodně nepočítala.
Stálo v ní něco v tom smyslu, že s mým vysídlením otec souhlasí pouze za předpokladu, že nebude muset platit alimenty.
V opačném případě požádá o mé svěření do jeho péče.
Prý zajistí mou řádnou výchovu v rámci komunistických ideí.
Přestože se dopis nedochoval ... mamka jej zřejmě vyhodila ... těchto pár vět mi utkvělo v paměti.
Ne kvůli neuvěřitelné absurditě.
Tu jsem tenkrát ještě nevnímala.
Já byla tehdy svému otci vděčná.
Vděčná za to, že nemusím opustit Československo.

Jak moc to s péčí o mě myslel vážně ukázal můj otec o devět let později.
Poslala jsem mu tehdy své svatební oznámení.
Nic jsem po něm nechtěla.
Jen mě zajímala jeho reakce.
Byla jsem tehdy na vysoké škole.
Otec na mě platil stále stejných dvěstěpadesát korun.
V pondělí, dva dny po svatbě, přišel dopis od otcova zaměstnavatele.
Otec přestává platit alimenty, jelikož vyživovací povinnost přechází na manžela.
Tento dopis schovaný mám ...
... mezi svatebními blahopřáními ;o))

A tak do NSR tehdy v roce 1967 nakonec odešel jen můj strýc.
A u něj jsem s babičkou trávila prázdniny v roce 1968.

Moc si toho nepamatuju.
Bylo mi tehdy necelých třináct let.

Pamatuju si třeba to, že v přízemí domu, ve kterém strýc bydlel, byla malá cukrárna.
Její italský majitel nabízel každý den třicet druhů zmrzliny.
Nabídka se navíc každý den měnila.
A já měla každý den problém, kterou si mám vybrat.
Strýc mi totiž vždycky dovolil jen čtyři kopečky ;o))

Také si pamatuju, že jsem skoro každý den chodila do obchodních domů v centru.
Ne proto, abych obdivovala množství nádherného zboží.
Zboží, které bylo v tehdejším Československu zcela nedostupné.
Já tam chodila ... navzdory svému pubertálnímu věku ... kvůli jezdícím schodům.
Dokázala jsem se na nich vozit nahoru a dolů i několik hodin ;o))

V hlavě mi zůstala i vzpomínka na lágr pro emigranty v Rastattu.
Už nevím, koho z příbuzných nebo známých jsme tam byly s babičkou navštívit.
V paměti mi utkvěl strohý pokoj.
Bylo v něm pouze šest paland, velká skříň a vedle ní spousta kufrů.
V pokoji bydleli i desítky měsíců lidé, kteří přišli do Německa legálně.

Tento pokoj se mi vybaví často i dnes.
Vybaví se mi vždy, když vidím v TV, že ilegální ... zdůrazňuji slovo ilegální ... migranti dnes odmítají ubytování například v bývalých amerických kasárnách.
A tzv. neziskové organizace tvrdí, že takové ubytování je nedůstojné ...

Proč tyto vzpomínky zrovna dnes?

Velice dobře si totiž vzpomínám na 21. srpen 1968.

Byly jsme s babičkou na delší návštěvě u tety v městečku Bad Harzburg.
Marně se dnes snažím tetu a bratrance Karla umístit do rodokmenu.
Teta zcela určitě nebyla babiččina sestra.
Možná spíše její švagrová.
A bratranec Karel nebyl můj bratranec.
Jsem totiž jediné vnouče mé babičky.
A tak zákonitě žádného bratrance mít nemohu.
I tak mu budu nadále říkat bratranec Karel ;o))

Jako správný puberťák jsem tehdy nevstávala před jedenáctou hodinou dopolední.
21. srpna 1968 mě vzbudil bratranec Karel už kolem deváté.
Vzbudil mě se slovy:
"Jano vstávej, v Čechách je válka."
Měla jsem ten den svátek a považovala jsem to zpočátku za hloupý vtip, který mě měl vytáhnout z postele.
Se slovy "Ty jsi blbej" jsem se znovu zachumlala do peří ...
... usnout se mi však už nepodařilo.
Vstala jsem tedy a šla do kuchyně.
A došlo mi, že to vtip rozhodně nebyl.
Babička i teta svorně brečely do eintopfu, který teta vařila k obědu, a modlily se.
To, že je v Československu válka potvrzovaly i TV zprávy.
Slovům jsem sice moc nerozumněla, ale dívat se na tanky v ulicích bylo fakt děsivé.
Dodnes si pamatuju i babiččina slova.
Někdy k večeru si utřela slzy a pevným hlasem pronesla:
"Zažila jsem dvě války pod Rusem, další už zažít nechci. Já se do Čech nevrátím."

Po Harzburgu se brzy roznesla zpráva, že je u nich malá holka z Československa, kde vypukla válka.
A místní obyvatelé uspořádali sbírku oblečení.
Ještě dnes si dokážu vybavit ten neuvěřitelný pocit studu.
Přinesli totiž k tetě všecko, co už u nich doma nikdo nechtěl.
Nechala jsem si jen prošívanou vestičku s dlouhými rukávy tak trochu ve stylu dirndlu.
Všecko ostatní jsme po částech nosili tajně v noci do kontejneru.
Vím, nejspíš to mysleli dobře, ale mě se to tehdy hrozně dotklo.

Z Harzburgu jsme se po pár dnech vrátily zpět ke strýci do Mannheimu.
A začala čilá korespondence mezi strýcem a mou mamkou.
Plán byl, že mamka pro mě přijede přes Červený kříž a zůstaneme v Německu.
Jenže já v Německu zůstat nechtěla.
Vždycky jsem na konec dopisu připsala
"Nejezdi pro mě, já chci domů"
a obálku jsem rychle zalepila.
Nikdy jsem to strýci ani babičce nepřiznala.

Prázdniny skončily a já byla stále v Mannheimu.
Až někdy v půlce září přišel strýc pozdě večer domů z práce.
Pamatuju si, že byl čerstvě ostříhaný a tak trošku pod vlivem alkoholu.
Na stůl hodil obálku se slovy:
"Tady máš letenku, kopnu tě do prdele a letíš a letíš ..."
Takhle doslova to řekl ;o))

A tak přišel můj vytoužený návrat domů.
Strýc mě ve Frankfurtu na letišti předal letušce.
Upozornil ji, aby se moc nesnažila se mnou komunikovat.
Pravděpodobně jí budu rozumět, ale nejspíš jí neodpovím.
Vzpomínám si, že mi neustále něco nabízela.
Jenže já měla jen deset marek a nevěděla jsem, jestli mi to bude stačit.
Neodolala jsem až kolekci malých čokoládek s obrázky letadel na obalech.
Tehdy mi došlo, že peníze nepotřebuju, že je to zadarmo.
Jenže letuška došla k závěru, že nic nechci, a nic dalšího mi už nenabídla ;o))

Po přistání v Praze ... pamatuju si jen spoustu obrněných vozů kolem ... mě německá letuška předala českému letušákovi.
Tak jsem si ho nazvala, slovo stevard bylo pro mě tehdy ještě zcela neznámé.
No a tento letušák začal řešit, co se mnou.
Měla jsem zaplacenou letenku až do KV.
Jenže letadlo letělo až za tři nebo čtyři dny.
Nakonec po konzultaci s "vyššími místy" letenku stornovali a místo ní mi koupili jízdenku na autobus.
Přišla další změna mého dozoru.
Letušák mě odvezl na Florenc a předal mě řidiči nejbližšího autobusu do KV.

A pak jsem konečně byla doma.
Řidič mě vysadil na zastávce u Černého koně na staré pražské silnici.
Vysadil mě se dvěma kufry a třemi igelitkami.
Víc udělat nemohl, musel s autobusem pokračovat dál.
Autobus odjel a já stála sama na zcela liduprázdné ulici.
Byla tuším sobota odpoledne.

Najednou se objevil asi tak osmnáctiletý kluk, beze slova popadl oba kufry a šel.
Byl to takový ten typ, kterému se říká podivná existence.
Nevěděla jsem, co mám dělat.
Na ulici široko daleko kromě nás dvou nikdo nebyl.
Na křižovatce Pražské silnice a Libušiny ulice se zastavil, otočil se a povídá:
"Co čumíš, kam ti to mám odnést."
Kufry postavil až před domem a zmizel stejně rychle, jako se objevil.

Když jsem zaklepala na dveře, mamka otevřela a rozbrečela se.
Netušila, že jsem na cestě domů.
Brečely jsme obě ... ale jen chvilku.
A já jí snědla houbovou smaženici, kterou si připravovala k pozdnímu obědu.
Snědla jsem jí úplně všecku, přestože vlastně houbovou smaženici zrovna moc nemusím.
Daleko raději jsem měla její houbové karbanátky.
Přidávala do nich namletou vysočinu.
Po těch se mi stýská.

Stýská se mi i po mamce.
1. září to bude už třicet let, co opustila tento svět.

A občas se mi stýská i po lidské sounáležitosti.
Škoda, že my Češi umíme stát při sobě a pomáhat si, jen když nám teče do bot.

středa 15. srpna 2018

Moje první titulka ...

... před chvilkou se mi pořádně rozbušilo srdce ...
... na Fleru přeskočil TOP VÝBĚR na dopolední ...
... a je to Top můj ...
... první po téměř deseti letech na Fleru ...
... snad nebudu muset čekat dalších deset let ;o)) ...


... zdá se vám Top povědomý? ...
... ano, ukazovala jsem nominaci 1. srpna ...
... juknout můžete TADY ...
... jen jsem dodatečně změnila jeho název ;o)) ...

pondělí 13. srpna 2018

Ochladilo se ...

... alespoň na chvíli ...
... Svatý Petr nejspíš vyslyšel mé úpěnlivé přání z minulého příspěvku ...
 
... v pátek jsem udělala v bytě řádný průvan ...
... a podařilo se mi srazit teplotu v bytě na nějakých dvacet pět stupňů ...
... k poči jsem si raději oblékla mikinu ...
... kvůli průvanu ...
... dokonce i na ponožky časem došlo ...
... je neuvěřitelné, jakou radost mi udělalo, že si mohu navléci ponožky ;o))) ...
... včera už teplota atakovala opět třicítku ...
... dnes má být ještě hůře :o( ...

... i těch pár chladnějších dnů jsem si užila ...
... bohužel ne likvidací restů ...
... raději jsem se hrabala v syslišti látek ...
... to mám moc ráda, a ve vedru to nějak není ono ;o)) ...

... v chladnějších dnech mě honí dokonce mlsná ...

... a tak jen jedna NOMINACE pro mlsaly ...


středa 8. srpna 2018

Kostka pro Sáru

... další objednávka na didaktickou antistresofku ...
... tentokrát pro malou Sáru ;o)) ...

... jenže ...

... opět a zas udeřila vlna veder ...
... hrany panelů je třeba před napícháním na molitan zažehlit ...
... zapnout v situaci, kdy mám v bytě třicet stupňů, žehličku? ...
... to se rovná pokusu o sebevraždu ...
... v takovém vedru se ostatně nedá ani šít ...
... jehla klouže v prstech ...
... při pokusu propíchnout látku vrže ...
... brýle se zamlžují ...

... při sebemenším pokusu pohnout se potoky potu po celém těle ...
... stačí jen pomyslet na jakýkoliv pohyb a jsem zcela durch ...

... já sova vstávám ráno krátce po páté ...
... snaha vyvětrat byt k ničemu ...
... po sedmé už je třeba všecky skulinky před sluníčkem utemovat ...
... v bytě vždy jen krátkodobě srazím teplotu na nějakých dvacetosm a půl stupně ...

... já chci zimičku plííííís ...



středa 1. srpna 2018

Vedro k zalknutí ...

... venku třicet pět ... doma skoro třicet ...
... lépe zatáhnout žaluzie ...
... vrazit nohy do kýble se studenou vodou ...
... a nedělat zhola nic ...

... tak tedy alespoň jedna NOMINACE ...


neděle 29. července 2018

Zatmění Měsíce

Nejdelší zatmění Měsíce viditelné v Česku v tomto století.
Kdo z fotografů by nezatoužil pokusit se ho cwaknout.
Zvlášť, když se nám sdělovací prostředky snažily tvrdit, že je poslední, které uvidíme, protože další bude až v roce 2123.
Pokud si tedy to datum pamatuju správně.
Do mozkových závitů jsem se ho ani nesnažila uložit, neb je mi jasné, že se tohoto roku zcela jistě nedožiju ;o)
Asi měly na mysli jen stejně dlouhé nebo delší zatmění, což většina lidí nepochopila.
Alespoň já měla pocit, že je to má poslední šance.
A určitě jsem nebyla sama, kdo si to myslel.

Mám dobrou zprávu.
Kdo chce vidět další úplné zatmění Měsíce, byť o cca půl hodiny kratší, musí si počkat jen pár týdnů.
Bude si však muset přivstat.
Proběhne totiž 21.1.2019 kolem šesté hodiny ranní.
Jak jsem se dočetla TADY .

Pochopitelně i já jsem zatoužila zkusit své fotografické štěstí i um.
A dopadla jsem jak "sedláci u Chlumce".

Toto je jediný jakžtakž použitelný cwak, i když k ostrosti má docela daleko o:(


Začnu ale od začátku.

Už během čtvrtka jsem prolézala různé rady fotografům.
Potřebovala jsem zjistit hodnotu nejdelšího možného času závěrky.
Měsíc se totiž po obloze pohybuje docela rychle a já chtěla zaručeně eliminovat pohybovou neostrost.
Moc jsem se toho nedozvěděla.
Někdo udával jako maximum 1/60, další mu oponoval, že v noci potřebuje alespoň 3 vteřiny.
No nevím, při 3 vteřinách bude dle mého názoru nejen rozmazaný, ale dokonce šišatý.
Já se pokusím nejít přes 1/15.
I když fakt netuším, jaké časy budou vycházet.

Hlavně však nevím, kde bude vycházet Měsíc.
Jihovýchodní obzor je pro mě hodně velké rozpětí.
Vlastně ani nevím, kde přesně je východ.
Zcela určitě vím, že pohledem z mého kuchyňského okna Slunce v létě vychází nad teplárnou, v zimě nad Hůrkami.
Rozptyl nějakých čtyřicet stupňů.
Kdy tedy Slunce vychází na "echt" východě?
Během letního slunovratu, kdy vychází nad teplárnou?
Nebo během zimního slunovratu, kdy vychází nad Hůrkami?
Nebo snad během jarní či podzimní rovnodennosti, kdy vychází na poloviční cestě cca nad Třemi kříži?

Netuším.

Navíc je mi to stejně k ničemu.
Měsíc nebo spíš jeho východ je dle mého zcela nevyzpytatelný.
Nejen že si občas klidně vyjde ve dne.
On mění zcela nahodile ... alespoň mi to tak připadá ... i místo, odkud se nad obzor vyhoupne.

Převážně na mě jukne mezi výtahovými šachtami paneláků.
Tedy od teplárny.
A je jedno, zda je to v létě, nebo v zimě.
Jako třeba tady ... v lednu.


Nebe je tu ještě modré, protože je to cwaknuto nedlouho po západu Slunce.

Jenže před tuším dvěma roky zcela nečekaně vykoukl mezi Třemi kříži a Thermalem.
To jsem takhle otevřela před půlnocí kuchyňské okno, abych se podívala na ohňostroj k zahájení festivalu.
A uprostřed mezi rachejtlemi trůnil obrovský Měsíc v úplňku.
Nádherná podívaná.
Chvíli jsem přemýšlela o tom, že bych to měla cwaknout.
Jenže.
Jaký zvolit čas?
Měsíc potřebuje krátký, ohňostroj zase spíše delší ... asi ...
Vzdala jsem to.
Než bych vyměnila objektiv, byl by stejně Měsíc už malinkej a bůhví kde.
Taky není kam postavit stativ.
Raději jsem dokoukala ohňostroj.
Podívaná to byla s tím Měsícem mezi rachejtlemi opravdu úžasná.

Ve čtvrtek večer jsem vyrazila na obchůzku.
Jednak jsem chtěla najít nějakou blízkou lokalitu vhodnou k focení.
A taky se pokusit zjistit, kde asi tak Měsíc vyjde.
Nejbližší plánovanou lokalitu ... lávku nad Sedleckou ... jsem okamžitě zamítla.
Jednak tam nebyl výhled na dolní Drahovice, kde by možná taky mohl Měsíc vyjít.
Ale hlavně ... v těsné blízkosti je zahrádka místní hospody, která bude určitě v pátek večer plná přiopilých puberťáků.

Napadla mě nová lávka nad nádražím, prý už je otevřená.
Otevřená sice je, ale nedodělaná.
Na zasklené části nad kolejemi vlají částečně odtržené folie.
A směrem k nádraží je nedodělená část nahrazená dřevěným žbrdlením.
Ostatně i schody dolů z lávky jsou zatím dřevěné.
Kdy budou v provozu výtahy netuším.
A že bych je velice ráda využila.
Seslezla jsem totiž dolů, zda by tam nebyl nějaký fotogeničtější výhled.
Nebyl.
Všecko je to zahalené stromy a keři.

Navíc i otázka místa východu Měsíce zůstala pro ten okamžik nezodpovězena.
Ač skoro jasno, celý mnou tušený jihovýchodní obzor jako jediný kryly mraky.
Po necelé hodině jsem to vzdala a vrátila se domů.

Neopomněla jsem si postěžovat ... po telefonu ... Martě.
Zatímco jsme probíraly různé aspekty focení Měsíce, najednou slyším:
"Já ho vidím."
"Kde?"
"Nad Thermalem."
"Tam není."
Přeci jen má Marta trošičku jiný úhel výhledu.
Vykloním se z okna a konečně ho vidím taky.
Obrovská dosud bílá koule ... bylo nedlouho po západu Slunce ... vykukovala mezi dvěma vrstvami mraku.
Nízko nad Hůrkami.
Krátce nato zmizel v mracích nadobro.

Probraly jsme s Martou alespoň vhodný čas na focení ... myslím čas závěrky ;o))
Obě jsme se probíraly svými fotoarchivy s telefonem na uchu.
Ten můj mě občas polekal drsným cinknutím do ucha.
Cca po hodině volání mu dojde baterka.
A pak jsem najednou zjistila, že si povídám jen se svým telefonem ... baterka došla a spojení se přerušilo ;o))

Když už jsem se tak probírala mým rozsáhlým fofoarchivem ... fotku Měsíce, kterou jsem hledala, jsem nenašla ... napadlo mě poohlédnout se po něčem na téma minimalismus, příští to téma klubové fotosoutěže.
A kupodivu jsem něco málo i našla.

Po půlnoci mě překvapil Měsíc.
Konečně vylezl z mraků a svítil mi do pokoje.
Velikánská žlutá koule.
Překvapilo mě, že je podstatně níže, než obvykle bývá.

Když už jsem našla nějaké ty cwaky vhodné k tématu minimalismus, jala jsem se je i upravit k tisku.
Zkráceně řečeno, poč jsem vypínala v půl páté ráno.
Měsíc byl stále docela nízko, jen o kousek dál.
A byl úplně oranžovej.
Možná ho osvětlovaly oranžové červánky, které se vyhouply nad východní obzor.
Když jsem totiž lezla do pelíšku, svítalo a ptáci řvali jak o život ;o))

V pátek odpoledne přišla bouřka.
Konečně zapršelo.
V podvečer přišla další.
Vypadalo to, že z focení nebude nic.
Kolem půl deváté jsem zjistila, že se mraky notně protrhaly.
Ve třičtvrtě na devět jsem vyrazila se stativem a foťákem ven.
Měla jsem v plánu cwaknout Měsíc hned po východu, kdy vypadá největší.
Až bude úplně zatměnej, bude už dost vysoko.
Mezi hledáním toho správnýho místa k postavení stativu jsem neustále lustrovala notnou část oblohy od teplárny po Hůrky.
Všude svítily hvězdy, jen tam, kde by mohl být Měsíc, byly neproniknutelný mraky.
Který navíc postupovaly ... pravděpodobně i s Měsícem ... dále směrem k západu :o(

V půl jedenáctý jsem to vzdala.
Měsíc už musí být nad Dianou a tu vidím z balkonu.
S telefonem a Martou na uchu jsem často z balkonu vzhlížela k obloze.
Nejspíš zbytečně, protože pomalu mizela i Diana.
Nikoliv v mracích, ale v mlze.
A pak najednou z díry v mracích vykoukla obrovská hvězda ... Mars.
Kruci, kousek nad ní by měl být zcela zatměný Měsíc.
Určitě byl, ale za mraky.
Navíc jsem zjistila, že si zase povídám jen se svým telefonem.
Baterka došla a spojení se tentokrát bez varování přerušilo.
Pustila jsem si TV a koukala se v ní ... živě ..., jak zatmění pomalu ustupuje.
Juknu na balkon ... a Měsíc už notně "odhalenej" konečně vylezl z mraků ... mírně vlevo nahoře od Marsu.
To fakt naštve.

Nakonec jsem kolem půlnoci přeci jen postavila stativ mezi rajčata, bylinky a rebarboru, to vše v kyblíkách na mém balkoně.
Nohy stativu nebylo možno řádně roztáhnout, protože by mi výhled na Měsíc kryla zeď.
Stativ byl tedy značně nestabilní a i proto je možná nahoře uvedená fotka ne zrovna ideálně ostrá.
Po tolika přípravách alespoň něco ;o))

Pro zvědavce ještě exif.
ISO 100 ... čas 1/60 ... clona 16 ... ohnisková vzdálenost 300 mm
Fotka je pochopitelně hodně veliký výřez ;o))

čtvrtek 19. července 2018

Manufaktura

Před nějakým tím pátkem ... je šílené, jak ten čas letí ... přišla v pořadí už čtvrtá objednávka z kosmetického salonu.

Předchozí objednávky si můžete prohlédnout TADY nebo TADY .
Úplný počátek spolupráce pak ZDE a ZDE .

Majitelka salonu tentokrát zatoužila po změně.
Líbily by se jí skládací nákupní tašky.
Pravda, už mě taky napadlo vyzkoušet je.

Mnou vytvořená kalkulace byla pro objednavatelku nad sumu, kterou byla schopná akceptovat.
Vcelku ji chápu, chce je dávat zákaznicím jako dárek.
Nakonec jsme zmenšily velikost tašek a vyměnily původně zamýšlenou směsovku za levnější, i když tenčí bavlnu, která by měla menší nákup zvládnout.
Mezitím se mé kamarádce podařilo koupit úžasné puntíčkaté látky za ještě úžasnější cenu ... látka byla kazová, ale nedotiskům se dalo vyhnout s minimálním odpadem ... a já mohla odsouhlasit i "požadovanou" cenu.

A přišla objednávka.
Devatenáct skládacích nákupních tašek o rozměru 40 x 35 cm.
A k tomu osm lososových kosmetických taštiček o rozměru 15,5 x 11 x 6 cm.

Taštičky byly hotové docela rychle.


Dokonce i dárečky za objednávku.
Obaly na papírové kapesníčky a menší kosmetické taštičky o velikosti cca 13 x 9 x 5 cm.
Zásoby krajky koupené ještě za hooodně hluboké totality se znatelně tenčí a tak došlo na redukci kraječek na taštičkách ;o))


Nezbylo, než se pustit do prototypu skládací nákupní tašky.
Teoreticky jsem měla zvládnuto vcelku dobře.
Kapsičku jsem si vystřihla z letáku a pokusila se do ní složit mou už hodně jetou plátěnou nákupní tašku zhruba požadované velikosti.
Vše se zdálo OK.

Vytáhla jsem tedy ze sysliště povlečení koupené na burze a jala se vyzkoušet v reálu.
Ucha jsem ušila pěkně ze čtyř vrstev látek.
Přeci jen ucha trpí nejvíce.
Několikero mých plátěných tašek skončilo jako hadr na okna kvůli roztrhaným uším a mé nechuti našít ucha nová ;o))
Kapsičku jsem našila pěkně "vycentrovaně", jak mi velí mé fotografické oko.
Taška vypadala pěkně.
Ovšem jen do doby, než jsem se pokusila tašku do kapsičky složit.
Ucha byla na složení příliš tlustá.
Tašku nešlo složit tak, jak bych si představovala.
Vznikl z ní neforemný váleček :o((
Navíc klopa kapsičky byla příliš krátká, i když při zkoušení kapsičky papírové se vše zdálo být OK.

Druhý pokus už klapnul.
Kapsičku jsem ušila o jeden cm širší.
Klopu prodloužila hned o centimetry dva.
Ucha ušila jen ze tří vrstev látky.
Kapsičku našila tak, aby šla taška lépe složit.
Nikdy by mě nenapadlo, jak moc záleží na tom, kam se kapsička přišije.
Prototyp ukážu někdy příště.
Nebyl čas na focení, musela jsem se pustit do šití.

Zvolila jsem systém, který jsem nazvala manufaktura.
Zejména z lenosti.
Nechtělo se mi každou chvíli měnit barvu horních i spodních nití.

Nejprve nařezat látky.
Zabralo to celé odpoledne.
A záda rezolutně odmítla pokračovat v jakékoli jiné činnosti vyjma sledování TV.

Pak nařezat sakon, který je jako výplň v kapsičkách, a zažehlit.
Sešít kapsičky, nezapomenout na poutko z bavlněné šňůry.
Poutko lze připnout na karabinu, pokud ji ovšem vaše kabelka má ;o))
Kapsičky otočit, sešít a prošít.
Přitlouct na klopu vrchní část baby patentu.
S těmi byla docela švanda.
Opět a zas se jedná o mé zásoby z hluboké totality.
To, že jsem do krabičky od krmení pro rybičky kdysi sesypala baby patenty nejen různých barev ale i různých velikostí, se mi podařilo identifikovat okamžitě.
Také roztřídění bylo otázkou pár minut, i když rozdíly ve velikosti jsou jen v milimetrech.
Horší bylo najít to správné "natloukátko" ;o))

Při šití uch mi došlo, že systém zvaný manufaktura není to pravé ořechové.
Sežehlit pruh na třetiny.
Krajní třetiny sežehlit na poloviny.
Složit a prošít.
Uprostřed ozdobným stehem.
Kraje zpevnit stehem rovným
To všecko třicetosmkrát.
Nebralo to konce.
Systém manufaktura se ukázal býti silně demotivujícím.
Kyčel odmítala sedět za strojem déle než šest hodin a to ještě s přestávkami.
Po dvou dnech bylo konečně hotovo.
Uff.

Došlo na přišití kapsiček.
Správně rozměřit jejich umístění, našpendlit a přišít.
Sešít strany tašek.
Nepravým overlockovým stehem.
Další steh, který jsem nově vyzkoušela a využila.

Pak rozměřit umístění uší a našpendlit.
Našpendlit též horní lem tašky, který kryje a zároveň fixuje ucha.
Prošít.
Tentokrát jsem využila volné rameno.

Konečně jsem byla ve finiši.
Zbývalo už jen tašku složit a označit si, kam je třeba natlouct spodní díl baby patentu.
Tašky složit.
A kochat se svou prací.
A taky nafotit, ale až po zaslouženém odpočinku ;o))


Jedno vím jistě.
Už nikdy nechci šít devatenáct skládacích tašek najednou ;o))


Tašky mají velikost cca 40 x 35 cm.
Délka uší je cca 55 cm, taška se tedy dá nosit i na rameni.