sobota 15. září 2018

Další titulka ...

Když jsem tvořila nominaci s názvem "Trocha pudru..."
... ukazovala jsem ji TADY ...
docela se mi líbila.
Vlastně docela dost.
Ostatně i ostatním na Fleru.

Mé tajné přání, že by mohla být na titulce, se dnes před polednem splnilo.
Když přeskočil v jedenáct hodin nový Top, byl to ten MŮJ ;o))


Předchozí titulka ... MOJE PRVNÍ ... byla taky patnáctého.
Že by ta další mohla být 15.10.?

pátek 14. září 2018

McLeodovy dcery ;o))

Již začátkem června proběhl první pokus s focením u koní.
Původní záměr byl zapojit dcerky majitelů stájí a nějakého toho fotogenického poníka.
Emča by se tak s nimi mohla více zapojit.
Dcerky "domácích" však daly přednost aquaparku.
Vše tak zůstalo na Emče.
A poníky nahradil Sherento, můj čtyřnohý vnuk ;o))

Pokus nebyl nijak zvlášť úspěšný.
Emča se Sherenta bála.
Taky mnou požadované oblečení neklaplo.
Čistě bílé tričko bez nápisů Lucka kupodivu našla.
Ze zvolených kraťásků s laclem ze světlemodré džínoviny však Emča už vyrostla.
A to hodně, což jsem podcenila.
Sedět na koni bez sedla se zařezávajícími se kalhotami nebylo moc příjemné.
A taky to Emča dala najevo.
Vrtěla se ... ksichtila se ... fotky prostě naprd.

Nakonec jsem vybrala jen pár kousků.
I když ani s těmi nejsem zrovna spokojená.
Navíc jsem nějak nevychytala Emčiny botky.
Strakaté sandálky způsobily, že jsem nakonec fotky převedla do černobílé.

Nakonec došlo i na použití softwarového filtru.
Pak už mi fotky přišly jakžtakž koukatelné.
Když jsem je zkoukla, napadlo mě, že je to jak rodinka z jakéhosi "emerického" ranče.
Prostě McLeodovy dcery ;o))





čtvrtek 6. září 2018

Trocha pudru ...

... čas letí ...
... resty se kupí ...
... a já se zmůžu tak akorát na tvorbu nominací ...
... doba lesního i letního ovoce končí ...
... takže tentokrát NOMINACE z jiného ranku ;o))


pondělí 3. září 2018

Opravdu trefné ...

Na slibované resty stále nějak není čas.
Momentálně dávám dohromady sklad.
Zjistila jsem totiž, že v tom mám slušnej bordel.
Část již zpracovaných látek dosud neprošla skladem.
Tak se ten chaos pokouším dát dohromady.
Zatím jsem se propracovala k šestému březnu ;o))

O tom jsem však psát nechtěla.
Kamarádka z fotoklubu mi poslala jeden odkaz.
Chechtala jsem se ještě dlouho po přečtení.
V mnoha bodech jsem se fakt poznávala.
Jako by to bylo o mě.

Tady onen ODKAZ.

Fakt skvělý počtení.
Každý, kdo někdy trochu více laškoval s focením, se v těch slovech určitě pozná ;o))
Jen doufám, že ten odkaz nezmizí někde v propadlišti internetu.
To by byla škoda .

úterý 21. srpna 2018

Před padesáti lety ...

Prázdniny v roce 1968 jsem trávila s babičkou u svého strýce v západním Německu.

Strýc vysídlil legálně v roce 1967.
V tom roce schválili české úřady vysídlení i mojí babičce, mé mamce a mě.
Jenže mamka se tehdy rozhodla, že požádá o svolení i mého otce.
Nikdo z úřadů toto svolení nepožadoval.
Mamka asi chtěla mít čisté svědomí, že mě neodvezla proti vůli mého otce.
Otce, který se o mě vůbec nezajímal.
Platil pouze alimenty ve výši dvěstěpadesát korun.

S odpovědí, která přišla, mamka rozhodně nepočítala.
Stálo v ní něco v tom smyslu, že s mým vysídlením otec souhlasí pouze za předpokladu, že nebude muset platit alimenty.
V opačném případě požádá o mé svěření do jeho péče.
Prý zajistí mou řádnou výchovu v rámci komunistických ideí.
Přestože se dopis nedochoval ... mamka jej zřejmě vyhodila ... těchto pár vět mi utkvělo v paměti.
Ne kvůli neuvěřitelné absurditě.
Tu jsem tenkrát ještě nevnímala.
Já byla tehdy svému otci vděčná.
Vděčná za to, že nemusím opustit Československo.

Jak moc to s péčí o mě myslel vážně ukázal můj otec o devět let později.
Poslala jsem mu tehdy své svatební oznámení.
Nic jsem po něm nechtěla.
Jen mě zajímala jeho reakce.
Byla jsem tehdy na vysoké škole.
Otec na mě platil stále stejných dvěstěpadesát korun.
V pondělí, dva dny po svatbě, přišel dopis od otcova zaměstnavatele.
Otec přestává platit alimenty, jelikož vyživovací povinnost přechází na manžela.
Tento dopis schovaný mám ...
... mezi svatebními blahopřáními ;o))

A tak do NSR tehdy v roce 1967 nakonec odešel jen můj strýc.
A u něj jsem s babičkou trávila prázdniny v roce 1968.

Moc si toho nepamatuju.
Bylo mi tehdy necelých třináct let.

Pamatuju si třeba to, že v přízemí domu, ve kterém strýc bydlel, byla malá cukrárna.
Její italský majitel nabízel každý den třicet druhů zmrzliny.
Nabídka se navíc každý den měnila.
A já měla každý den problém, kterou si mám vybrat.
Strýc mi totiž vždycky dovolil jen čtyři kopečky ;o))

Také si pamatuju, že jsem skoro každý den chodila do obchodních domů v centru.
Ne proto, abych obdivovala množství nádherného zboží.
Zboží, které bylo v tehdejším Československu zcela nedostupné.
Já tam chodila ... navzdory svému pubertálnímu věku ... kvůli jezdícím schodům.
Dokázala jsem se na nich vozit nahoru a dolů i několik hodin ;o))

V hlavě mi zůstala i vzpomínka na lágr pro emigranty v Rastattu.
Už nevím, koho z příbuzných nebo známých jsme tam byly s babičkou navštívit.
V paměti mi utkvěl strohý pokoj.
Bylo v něm pouze šest paland, velká skříň a vedle ní spousta kufrů.
V pokoji bydleli i desítky měsíců lidé, kteří přišli do Německa legálně.

Tento pokoj se mi vybaví často i dnes.
Vybaví se mi vždy, když vidím v TV, že ilegální ... zdůrazňuji slovo ilegální ... migranti dnes odmítají ubytování například v bývalých amerických kasárnách.
A tzv. neziskové organizace tvrdí, že takové ubytování je nedůstojné ...

Proč tyto vzpomínky zrovna dnes?

Velice dobře si totiž vzpomínám na 21. srpen 1968.

Byly jsme s babičkou na delší návštěvě u tety v městečku Bad Harzburg.
Marně se dnes snažím tetu a bratrance Karla umístit do rodokmenu.
Teta zcela určitě nebyla babiččina sestra.
Možná spíše její švagrová.
A bratranec Karel nebyl můj bratranec.
Jsem totiž jediné vnouče mé babičky.
A tak zákonitě žádného bratrance mít nemohu.
I tak mu budu nadále říkat bratranec Karel ;o))

Jako správný puberťák jsem tehdy nevstávala před jedenáctou hodinou dopolední.
21. srpna 1968 mě vzbudil bratranec Karel už kolem deváté.
Vzbudil mě se slovy:
"Jano vstávej, v Čechách je válka."
Měla jsem ten den svátek a považovala jsem to zpočátku za hloupý vtip, který mě měl vytáhnout z postele.
Se slovy "Ty jsi blbej" jsem se znovu zachumlala do peří ...
... usnout se mi však už nepodařilo.
Vstala jsem tedy a šla do kuchyně.
A došlo mi, že to vtip rozhodně nebyl.
Babička i teta svorně brečely do eintopfu, který teta vařila k obědu, a modlily se.
To, že je v Československu válka potvrzovaly i TV zprávy.
Slovům jsem sice moc nerozumněla, ale dívat se na tanky v ulicích bylo fakt děsivé.
Dodnes si pamatuju i babiččina slova.
Někdy k večeru si utřela slzy a pevným hlasem pronesla:
"Zažila jsem dvě války pod Rusem, další už zažít nechci. Já se do Čech nevrátím."

Po Harzburgu se brzy roznesla zpráva, že je u nich malá holka z Československa, kde vypukla válka.
A místní obyvatelé uspořádali sbírku oblečení.
Ještě dnes si dokážu vybavit ten neuvěřitelný pocit studu.
Přinesli totiž k tetě všecko, co už u nich doma nikdo nechtěl.
Nechala jsem si jen prošívanou vestičku s dlouhými rukávy tak trochu ve stylu dirndlu.
Všecko ostatní jsme po částech nosili tajně v noci do kontejneru.
Vím, nejspíš to mysleli dobře, ale mě se to tehdy hrozně dotklo.

Z Harzburgu jsme se po pár dnech vrátily zpět ke strýci do Mannheimu.
A začala čilá korespondence mezi strýcem a mou mamkou.
Plán byl, že mamka pro mě přijede přes Červený kříž a zůstaneme v Německu.
Jenže já v Německu zůstat nechtěla.
Vždycky jsem na konec dopisu připsala
"Nejezdi pro mě, já chci domů"
a obálku jsem rychle zalepila.
Nikdy jsem to strýci ani babičce nepřiznala.

Prázdniny skončily a já byla stále v Mannheimu.
Až někdy v půlce září přišel strýc pozdě večer domů z práce.
Pamatuju si, že byl čerstvě ostříhaný a tak trošku pod vlivem alkoholu.
Na stůl hodil obálku se slovy:
"Tady máš letenku, kopnu tě do prdele a letíš a letíš ..."
Takhle doslova to řekl ;o))

A tak přišel můj vytoužený návrat domů.
Strýc mě ve Frankfurtu na letišti předal letušce.
Upozornil ji, aby se moc nesnažila se mnou komunikovat.
Pravděpodobně jí budu rozumět, ale nejspíš jí neodpovím.
Vzpomínám si, že mi neustále něco nabízela.
Jenže já měla jen deset marek a nevěděla jsem, jestli mi to bude stačit.
Neodolala jsem až kolekci malých čokoládek s obrázky letadel na obalech.
Tehdy mi došlo, že peníze nepotřebuju, že je to zadarmo.
Jenže letuška došla k závěru, že nic nechci, a nic dalšího mi už nenabídla ;o))

Po přistání v Praze ... pamatuju si jen spoustu obrněných vozů kolem ... mě německá letuška předala českému letušákovi.
Tak jsem si ho nazvala, slovo stevard bylo pro mě tehdy ještě zcela neznámé.
No a tento letušák začal řešit, co se mnou.
Měla jsem zaplacenou letenku až do KV.
Jenže letadlo letělo až za tři nebo čtyři dny.
Nakonec po konzultaci s "vyššími místy" letenku stornovali a místo ní mi koupili jízdenku na autobus.
Přišla další změna mého dozoru.
Letušák mě odvezl na Florenc a předal mě řidiči nejbližšího autobusu do KV.

A pak jsem konečně byla doma.
Řidič mě vysadil na zastávce u Černého koně na staré pražské silnici.
Vysadil mě se dvěma kufry a třemi igelitkami.
Víc udělat nemohl, musel s autobusem pokračovat dál.
Autobus odjel a já stála sama na zcela liduprázdné ulici.
Byla tuším sobota odpoledne.

Najednou se objevil asi tak osmnáctiletý kluk, beze slova popadl oba kufry a šel.
Byl to takový ten typ, kterému se říká podivná existence.
Nevěděla jsem, co mám dělat.
Na ulici široko daleko kromě nás dvou nikdo nebyl.
Na křižovatce Pražské silnice a Libušiny ulice se zastavil, otočil se a povídá:
"Co čumíš, kam ti to mám odnést."
Kufry postavil až před domem a zmizel stejně rychle, jako se objevil.

Když jsem zaklepala na dveře, mamka otevřela a rozbrečela se.
Netušila, že jsem na cestě domů.
Brečely jsme obě ... ale jen chvilku.
A já jí snědla houbovou smaženici, kterou si připravovala k pozdnímu obědu.
Snědla jsem jí úplně všecku, přestože vlastně houbovou smaženici zrovna moc nemusím.
Daleko raději jsem měla její houbové karbanátky.
Přidávala do nich namletou vysočinu.
Po těch se mi stýská.

Stýská se mi i po mamce.
1. září to bude už třicet let, co opustila tento svět.

A občas se mi stýská i po lidské sounáležitosti.
Škoda, že my Češi umíme stát při sobě a pomáhat si, jen když nám teče do bot.

středa 15. srpna 2018

Moje první titulka ...

... před chvilkou se mi pořádně rozbušilo srdce ...
... na Fleru přeskočil TOP VÝBĚR na dopolední ...
... a je to Top můj ...
... první po téměř deseti letech na Fleru ...
... snad nebudu muset čekat dalších deset let ;o)) ...


... zdá se vám Top povědomý? ...
... ano, ukazovala jsem nominaci 1. srpna ...
... juknout můžete TADY ...
... jen jsem dodatečně změnila jeho název ;o)) ...

pondělí 13. srpna 2018

Ochladilo se ...

... alespoň na chvíli ...
... Svatý Petr nejspíš vyslyšel mé úpěnlivé přání z minulého příspěvku ...
 
... v pátek jsem udělala v bytě řádný průvan ...
... a podařilo se mi srazit teplotu v bytě na nějakých dvacet pět stupňů ...
... k poči jsem si raději oblékla mikinu ...
... kvůli průvanu ...
... dokonce i na ponožky časem došlo ...
... je neuvěřitelné, jakou radost mi udělalo, že si mohu navléci ponožky ;o))) ...
... včera už teplota atakovala opět třicítku ...
... dnes má být ještě hůře :o( ...

... i těch pár chladnějších dnů jsem si užila ...
... bohužel ne likvidací restů ...
... raději jsem se hrabala v syslišti látek ...
... to mám moc ráda, a ve vedru to nějak není ono ;o)) ...

... v chladnějších dnech mě honí dokonce mlsná ...

... a tak jen jedna NOMINACE pro mlsaly ...


středa 8. srpna 2018

Kostka pro Sáru

... další objednávka na didaktickou antistresofku ...
... tentokrát pro malou Sáru ;o)) ...

... jenže ...

... opět a zas udeřila vlna veder ...
... hrany panelů je třeba před napícháním na molitan zažehlit ...
... zapnout v situaci, kdy mám v bytě třicet stupňů, žehličku? ...
... to se rovná pokusu o sebevraždu ...
... v takovém vedru se ostatně nedá ani šít ...
... jehla klouže v prstech ...
... při pokusu propíchnout látku vrže ...
... brýle se zamlžují ...

... při sebemenším pokusu pohnout se potoky potu po celém těle ...
... stačí jen pomyslet na jakýkoliv pohyb a jsem zcela durch ...

... já sova vstávám ráno krátce po páté ...
... snaha vyvětrat byt k ničemu ...
... po sedmé už je třeba všecky skulinky před sluníčkem utemovat ...
... v bytě vždy jen krátkodobě srazím teplotu na nějakých dvacetosm a půl stupně ...

... já chci zimičku plííííís ...



středa 1. srpna 2018

Vedro k zalknutí ...

... venku třicet pět ... doma skoro třicet ...
... lépe zatáhnout žaluzie ...
... vrazit nohy do kýble se studenou vodou ...
... a nedělat zhola nic ...

... tak tedy alespoň jedna NOMINACE ...


neděle 29. července 2018

Zatmění Měsíce

Nejdelší zatmění Měsíce viditelné v Česku v tomto století.
Kdo z fotografů by nezatoužil pokusit se ho cwaknout.
Zvlášť, když se nám sdělovací prostředky snažily tvrdit, že je poslední, které uvidíme, protože další bude až v roce 2123.
Pokud si tedy to datum pamatuju správně.
Do mozkových závitů jsem se ho ani nesnažila uložit, neb je mi jasné, že se tohoto roku zcela jistě nedožiju ;o)
Asi měly na mysli jen stejně dlouhé nebo delší zatmění, což většina lidí nepochopila.
Alespoň já měla pocit, že je to má poslední šance.
A určitě jsem nebyla sama, kdo si to myslel.

Mám dobrou zprávu.
Kdo chce vidět další úplné zatmění Měsíce, byť o cca půl hodiny kratší, musí si počkat jen pár týdnů.
Bude si však muset přivstat.
Proběhne totiž 21.1.2019 kolem šesté hodiny ranní.
Jak jsem se dočetla TADY .

Pochopitelně i já jsem zatoužila zkusit své fotografické štěstí i um.
A dopadla jsem jak "sedláci u Chlumce".

Toto je jediný jakžtakž použitelný cwak, i když k ostrosti má docela daleko o:(


Začnu ale od začátku.

Už během čtvrtka jsem prolézala různé rady fotografům.
Potřebovala jsem zjistit hodnotu nejdelšího možného času závěrky.
Měsíc se totiž po obloze pohybuje docela rychle a já chtěla zaručeně eliminovat pohybovou neostrost.
Moc jsem se toho nedozvěděla.
Někdo udával jako maximum 1/60, další mu oponoval, že v noci potřebuje alespoň 3 vteřiny.
No nevím, při 3 vteřinách bude dle mého názoru nejen rozmazaný, ale dokonce šišatý.
Já se pokusím nejít přes 1/15.
I když fakt netuším, jaké časy budou vycházet.

Hlavně však nevím, kde bude vycházet Měsíc.
Jihovýchodní obzor je pro mě hodně velké rozpětí.
Vlastně ani nevím, kde přesně je východ.
Zcela určitě vím, že pohledem z mého kuchyňského okna Slunce v létě vychází nad teplárnou, v zimě nad Hůrkami.
Rozptyl nějakých čtyřicet stupňů.
Kdy tedy Slunce vychází na "echt" východě?
Během letního slunovratu, kdy vychází nad teplárnou?
Nebo během zimního slunovratu, kdy vychází nad Hůrkami?
Nebo snad během jarní či podzimní rovnodennosti, kdy vychází na poloviční cestě cca nad Třemi kříži?

Netuším.

Navíc je mi to stejně k ničemu.
Měsíc nebo spíš jeho východ je dle mého zcela nevyzpytatelný.
Nejen že si občas klidně vyjde ve dne.
On mění zcela nahodile ... alespoň mi to tak připadá ... i místo, odkud se nad obzor vyhoupne.

Převážně na mě jukne mezi výtahovými šachtami paneláků.
Tedy od teplárny.
A je jedno, zda je to v létě, nebo v zimě.
Jako třeba tady ... v lednu.


Nebe je tu ještě modré, protože je to cwaknuto nedlouho po západu Slunce.

Jenže před tuším dvěma roky zcela nečekaně vykoukl mezi Třemi kříži a Thermalem.
To jsem takhle otevřela před půlnocí kuchyňské okno, abych se podívala na ohňostroj k zahájení festivalu.
A uprostřed mezi rachejtlemi trůnil obrovský Měsíc v úplňku.
Nádherná podívaná.
Chvíli jsem přemýšlela o tom, že bych to měla cwaknout.
Jenže.
Jaký zvolit čas?
Měsíc potřebuje krátký, ohňostroj zase spíše delší ... asi ...
Vzdala jsem to.
Než bych vyměnila objektiv, byl by stejně Měsíc už malinkej a bůhví kde.
Taky není kam postavit stativ.
Raději jsem dokoukala ohňostroj.
Podívaná to byla s tím Měsícem mezi rachejtlemi opravdu úžasná.

Ve čtvrtek večer jsem vyrazila na obchůzku.
Jednak jsem chtěla najít nějakou blízkou lokalitu vhodnou k focení.
A taky se pokusit zjistit, kde asi tak Měsíc vyjde.
Nejbližší plánovanou lokalitu ... lávku nad Sedleckou ... jsem okamžitě zamítla.
Jednak tam nebyl výhled na dolní Drahovice, kde by možná taky mohl Měsíc vyjít.
Ale hlavně ... v těsné blízkosti je zahrádka místní hospody, která bude určitě v pátek večer plná přiopilých puberťáků.

Napadla mě nová lávka nad nádražím, prý už je otevřená.
Otevřená sice je, ale nedodělaná.
Na zasklené části nad kolejemi vlají částečně odtržené folie.
A směrem k nádraží je nedodělená část nahrazená dřevěným žbrdlením.
Ostatně i schody dolů z lávky jsou zatím dřevěné.
Kdy budou v provozu výtahy netuším.
A že bych je velice ráda využila.
Seslezla jsem totiž dolů, zda by tam nebyl nějaký fotogeničtější výhled.
Nebyl.
Všecko je to zahalené stromy a keři.

Navíc i otázka místa východu Měsíce zůstala pro ten okamžik nezodpovězena.
Ač skoro jasno, celý mnou tušený jihovýchodní obzor jako jediný kryly mraky.
Po necelé hodině jsem to vzdala a vrátila se domů.

Neopomněla jsem si postěžovat ... po telefonu ... Martě.
Zatímco jsme probíraly různé aspekty focení Měsíce, najednou slyším:
"Já ho vidím."
"Kde?"
"Nad Thermalem."
"Tam není."
Přeci jen má Marta trošičku jiný úhel výhledu.
Vykloním se z okna a konečně ho vidím taky.
Obrovská dosud bílá koule ... bylo nedlouho po západu Slunce ... vykukovala mezi dvěma vrstvami mraku.
Nízko nad Hůrkami.
Krátce nato zmizel v mracích nadobro.

Probraly jsme s Martou alespoň vhodný čas na focení ... myslím čas závěrky ;o))
Obě jsme se probíraly svými fotoarchivy s telefonem na uchu.
Ten můj mě občas polekal drsným cinknutím do ucha.
Cca po hodině volání mu dojde baterka.
A pak jsem najednou zjistila, že si povídám jen se svým telefonem ... baterka došla a spojení se přerušilo ;o))

Když už jsem se tak probírala mým rozsáhlým fofoarchivem ... fotku Měsíce, kterou jsem hledala, jsem nenašla ... napadlo mě poohlédnout se po něčem na téma minimalismus, příští to téma klubové fotosoutěže.
A kupodivu jsem něco málo i našla.

Po půlnoci mě překvapil Měsíc.
Konečně vylezl z mraků a svítil mi do pokoje.
Velikánská žlutá koule.
Překvapilo mě, že je podstatně níže, než obvykle bývá.

Když už jsem našla nějaké ty cwaky vhodné k tématu minimalismus, jala jsem se je i upravit k tisku.
Zkráceně řečeno, poč jsem vypínala v půl páté ráno.
Měsíc byl stále docela nízko, jen o kousek dál.
A byl úplně oranžovej.
Možná ho osvětlovaly oranžové červánky, které se vyhouply nad východní obzor.
Když jsem totiž lezla do pelíšku, svítalo a ptáci řvali jak o život ;o))

V pátek odpoledne přišla bouřka.
Konečně zapršelo.
V podvečer přišla další.
Vypadalo to, že z focení nebude nic.
Kolem půl deváté jsem zjistila, že se mraky notně protrhaly.
Ve třičtvrtě na devět jsem vyrazila se stativem a foťákem ven.
Měla jsem v plánu cwaknout Měsíc hned po východu, kdy vypadá největší.
Až bude úplně zatměnej, bude už dost vysoko.
Mezi hledáním toho správnýho místa k postavení stativu jsem neustále lustrovala notnou část oblohy od teplárny po Hůrky.
Všude svítily hvězdy, jen tam, kde by mohl být Měsíc, byly neproniknutelný mraky.
Který navíc postupovaly ... pravděpodobně i s Měsícem ... dále směrem k západu :o(

V půl jedenáctý jsem to vzdala.
Měsíc už musí být nad Dianou a tu vidím z balkonu.
S telefonem a Martou na uchu jsem často z balkonu vzhlížela k obloze.
Nejspíš zbytečně, protože pomalu mizela i Diana.
Nikoliv v mracích, ale v mlze.
A pak najednou z díry v mracích vykoukla obrovská hvězda ... Mars.
Kruci, kousek nad ní by měl být zcela zatměný Měsíc.
Určitě byl, ale za mraky.
Navíc jsem zjistila, že si zase povídám jen se svým telefonem.
Baterka došla a spojení se tentokrát bez varování přerušilo.
Pustila jsem si TV a koukala se v ní ... živě ..., jak zatmění pomalu ustupuje.
Juknu na balkon ... a Měsíc už notně "odhalenej" konečně vylezl z mraků ... mírně vlevo nahoře od Marsu.
To fakt naštve.

Nakonec jsem kolem půlnoci přeci jen postavila stativ mezi rajčata, bylinky a rebarboru, to vše v kyblíkách na mém balkoně.
Nohy stativu nebylo možno řádně roztáhnout, protože by mi výhled na Měsíc kryla zeď.
Stativ byl tedy značně nestabilní a i proto je možná nahoře uvedená fotka ne zrovna ideálně ostrá.
Po tolika přípravách alespoň něco ;o))

Pro zvědavce ještě exif.
ISO 100 ... čas 1/60 ... clona 16 ... ohnisková vzdálenost 300 mm
Fotka je pochopitelně hodně veliký výřez ;o))

čtvrtek 19. července 2018

Manufaktura

Před nějakým tím pátkem ... je šílené, jak ten čas letí ... přišla v pořadí už čtvrtá objednávka z kosmetického salonu.

Předchozí objednávky si můžete prohlédnout TADY nebo TADY .
Úplný počátek spolupráce pak ZDE a ZDE .

Majitelka salonu tentokrát zatoužila po změně.
Líbily by se jí skládací nákupní tašky.
Pravda, už mě taky napadlo vyzkoušet je.

Mnou vytvořená kalkulace byla pro objednavatelku nad sumu, kterou byla schopná akceptovat.
Vcelku ji chápu, chce je dávat zákaznicím jako dárek.
Nakonec jsme zmenšily velikost tašek a vyměnily původně zamýšlenou směsovku za levnější, i když tenčí bavlnu, která by měla menší nákup zvládnout.
Mezitím se mé kamarádce podařilo koupit úžasné puntíčkaté látky za ještě úžasnější cenu ... látka byla kazová, ale nedotiskům se dalo vyhnout s minimálním odpadem ... a já mohla odsouhlasit i "požadovanou" cenu.

A přišla objednávka.
Devatenáct skládacích nákupních tašek o rozměru 40 x 35 cm.
A k tomu osm lososových kosmetických taštiček o rozměru 15,5 x 11 x 6 cm.

Taštičky byly hotové docela rychle.


Dokonce i dárečky za objednávku.
Obaly na papírové kapesníčky a menší kosmetické taštičky o velikosti cca 13 x 9 x 5 cm.
Zásoby krajky koupené ještě za hooodně hluboké totality se znatelně tenčí a tak došlo na redukci kraječek na taštičkách ;o))


Nezbylo, než se pustit do prototypu skládací nákupní tašky.
Teoreticky jsem měla zvládnuto vcelku dobře.
Kapsičku jsem si vystřihla z letáku a pokusila se do ní složit mou už hodně jetou plátěnou nákupní tašku zhruba požadované velikosti.
Vše se zdálo OK.

Vytáhla jsem tedy ze sysliště povlečení koupené na burze a jala se vyzkoušet v reálu.
Ucha jsem ušila pěkně ze čtyř vrstev látek.
Přeci jen ucha trpí nejvíce.
Několikero mých plátěných tašek skončilo jako hadr na okna kvůli roztrhaným uším a mé nechuti našít ucha nová ;o))
Kapsičku jsem našila pěkně "vycentrovaně", jak mi velí mé fotografické oko.
Taška vypadala pěkně.
Ovšem jen do doby, než jsem se pokusila tašku do kapsičky složit.
Ucha byla na složení příliš tlustá.
Tašku nešlo složit tak, jak bych si představovala.
Vznikl z ní neforemný váleček :o((
Navíc klopa kapsičky byla příliš krátká, i když při zkoušení kapsičky papírové se vše zdálo být OK.

Druhý pokus už klapnul.
Kapsičku jsem ušila o jeden cm širší.
Klopu prodloužila hned o centimetry dva.
Ucha ušila jen ze tří vrstev látky.
Kapsičku našila tak, aby šla taška lépe složit.
Nikdy by mě nenapadlo, jak moc záleží na tom, kam se kapsička přišije.
Prototyp ukážu někdy příště.
Nebyl čas na focení, musela jsem se pustit do šití.

Zvolila jsem systém, který jsem nazvala manufaktura.
Zejména z lenosti.
Nechtělo se mi každou chvíli měnit barvu horních i spodních nití.

Nejprve nařezat látky.
Zabralo to celé odpoledne.
A záda rezolutně odmítla pokračovat v jakékoli jiné činnosti vyjma sledování TV.

Pak nařezat sakon, který je jako výplň v kapsičkách, a zažehlit.
Sešít kapsičky, nezapomenout na poutko z bavlněné šňůry.
Poutko lze připnout na karabinu, pokud ji ovšem vaše kabelka má ;o))
Kapsičky otočit, sešít a prošít.
Přitlouct na klopu vrchní část baby patentu.
S těmi byla docela švanda.
Opět a zas se jedná o mé zásoby z hluboké totality.
To, že jsem do krabičky od krmení pro rybičky kdysi sesypala baby patenty nejen různých barev ale i různých velikostí, se mi podařilo identifikovat okamžitě.
Také roztřídění bylo otázkou pár minut, i když rozdíly ve velikosti jsou jen v milimetrech.
Horší bylo najít to správné "natloukátko" ;o))

Při šití uch mi došlo, že systém zvaný manufaktura není to pravé ořechové.
Sežehlit pruh na třetiny.
Krajní třetiny sežehlit na poloviny.
Složit a prošít.
Uprostřed ozdobným stehem.
Kraje zpevnit stehem rovným
To všecko třicetosmkrát.
Nebralo to konce.
Systém manufaktura se ukázal býti silně demotivujícím.
Kyčel odmítala sedět za strojem déle než šest hodin a to ještě s přestávkami.
Po dvou dnech bylo konečně hotovo.
Uff.

Došlo na přišití kapsiček.
Správně rozměřit jejich umístění, našpendlit a přišít.
Sešít strany tašek.
Nepravým overlockovým stehem.
Další steh, který jsem nově vyzkoušela a využila.

Pak rozměřit umístění uší a našpendlit.
Našpendlit též horní lem tašky, který kryje a zároveň fixuje ucha.
Prošít.
Tentokrát jsem využila volné rameno.

Konečně jsem byla ve finiši.
Zbývalo už jen tašku složit a označit si, kam je třeba natlouct spodní díl baby patentu.
Tašky složit.
A kochat se svou prací.
A taky nafotit, ale až po zaslouženém odpočinku ;o))


Jedno vím jistě.
Už nikdy nechci šít devatenáct skládacích tašek najednou ;o))


Tašky mají velikost cca 40 x 35 cm.
Délka uší je cca 55 cm, taška se tedy dá nosit i na rameni.

úterý 17. července 2018

Prokrastinuji ... ;o)

Obří zakázka konečně hotova.
Včera nafocena, zabalena a odeslána.
A já se "léčím" nicneděláním.
Nějak chybí síla upravit fotky a vystavit.
Snad někdy příště ;o))

Dnes tedy zas jen NOMINACE .



neděle 8. července 2018

Černá a žlutá ...

Stále nemám čas na nic jiného, než dorazit rozsáhlou objednávku.
Sabotuje mi to má kyčel, která se rozhodla, že prostě sedět za Pfafíkem nebo sklánět se nad řezací podložkou se jí prostě nelíbí.
Resty (několikero fotek, čekajících na úpravu) se dále odsouvají.
Mezi přemlouváním kyčle ... tyto analgetika by přeci mohly alespoň na chvíli fungovat ... a šitím skládacích nákupek stíhám tu a tam jen nějakou tu NOMINACI na Fleru :o(



středa 4. července 2018

Barvy, chuť i vůně léta ...

Pracuju usilovně na jedné velké zakázce.
Deset kusů kosmetických taštiček už je hotovo.
Maličko se to však zadrhlo.
Momentálně piluju prototyp skládací nákupní tašky.
Vše jsem měla teoreticky krásně naplánováno a spočítáno.
Jen v reále už to tak krásně nefunguje ;o))
Takže budu muset trošku upravit, abych mohla došít a zakázku odeslat.

Co z toho vyplývá?
Že fakt nemám čas na likvidaci slíbených restů.

Takže dnes jen před chvilkou na Fleru vystavená NOMINACE .



sobota 30. června 2018

Ach ty resty ...

Už pěkně dlouho valím před sebou pěknou řádku restů.
Některé dokonce ještě loňské.
A čím více jich je, tím více se mi do jejich likvidace nechce :o(

Snažila jsem se doplňovat je s původním termínem jejich vzniku.
Jenže máme posledního června a já jsem někde v půlce května.
O těch loňských raději pomlčím.

Učinila jsem tedy dnes rozhodnutí.
Resty doplním, avšak ne se starými původními daty.

A začínám jednou NOMINACÍ, kterou jsem vytvořila včera.
Je taková zářivě sluníčková, tak mě snad nakopne k lepšímu využití času ;o))



pondělí 7. května 2018

Kostka pro Tobiáše

Po dlouhé době přišla opět objednávka na didaktickou antistresovku.
A mě se do ní vážně nechtělo.
Ach ta prokrastinace ;o))

Když už se blížil termín, nezbylo, než začít.
A opět se ukázalo, že onen zlomyslnej Němec se u nás zabydlel.
Vytáhla jsem krabici, ve které mám panely i doplňkové látky včetně návodu, který si musím vždy znovu oživit.
A ejhle.
Dva druhy z vybraných panelů v krabici nebyly.
Nezbylo, než prohledat všecky další krabice s látkami.
Vlastně všecky ne, neb některé jsem už prozíravě nadepsala.
Třeba vánoce, směsovky, moře apod.
I tak zbylo několikero krabic nepopsaných, které bylo třeba prohledat.
Nakonec jsem našla.
A vzpomněla si, že jsem loni chtěla ušít látková pexesa.
A protože na ně nedošlo, uklidila jsem panely i doplňkové látky s ostatními nedodělanými projekty do krabice ;o))

Pak už šlo všecko ráz na ráz.
Kostku jsem stihla ušít v opravdu rekordním čase dvou dnů.


Vůbec poprvé si zákaznice vybrala piráty a vesmír.
A musím říct, že na kostce vypadají opravdu dobře.

čtvrtek 19. dubna 2018

Velká Nejda

Vždy, když jedu po průtahu směr Ostrov, zatoužím vyfotit si ten krásný pahýl stromu uprostřed rybníka se jménem Velká Nejda.
Na průtahu samozřejmě zastavit nelze.
Už delší dobu mám zmáknutou trasu od nádraží v Hájku.
Nemělo by to být až tak daleko.

Posledních pár dnů se po ránu tvořily nádherně fotogenické mlhy.
Přemlouvala jsem se brzy ráno vstát a vyrazit.
Když už se přemlouvání zdálo být na dobré cestě, zasáhla příroda.
Za Dalovicemi "ujel" svah i s kolejemi a tak do Hájku jezdí autobus.
Zase žádné focení :o(

Jenže pak zavolala Marta, jestli bych s ní nešla na jednu výstavu fotografií.
Postěžovala jsem si, že když už se konečně rozhodnu zajet si něco málo cwaknout, nejede tam vlak.
Slovo dalo slovo a před výstavou jsme vyrazily Martiným autem směr Nejda.

Rybník docela zklamal.
Pahýl vypadá daleko lépe z průtahu, než ze břehu rybníka.
Navíc to kupodivu není pahýl mrtvý, ale začíná pomalu obrážet.
Když jsme rybník obešly, zjistily jsme, že na focení nic moc.
Nenašly jsme totiž žádné místo, aby nerušilo pozadí :o(
Navíc začal pofukovat slabý vítr a zčeřená hladina nás připravila i o odrazy.

Takže jen nějaký ten cvičný cwak vesnice.
Žádná hitparáda.
A protože navíc bylo neskutečně nudné modré nebe bez mráčku, nezbylo než si maličko pohrát s texturami ;o))



pondělí 9. dubna 2018

PPM 2018

Další ročník PPM je za námi.

A také další povzdechnutí, že už to není, co bývalo ...

První nemilé překvapení přišlo hned v pátek.
V první řadě jsem se chystala nakoupit.
A šokovalo mě, že se tentokrát neúčastnily Látky Mráz.
Nu což, alespoň jsem ušetřila ;o))

To, že "Haišmani" zcela odepsali Pfaff, na to už jsem byla připravena od loňska.
Jejich nezájem o tuto značku (nejen já mám od nich Pfafíka) je docela pobuřující.
Nakonec jsem pár informací a vychytávek získala u technika Strimy.

Nemilé překvapení přinesla i sama výstava.
Naprostá převaha moderních quiltů a art quiltů.
Klasický patchwork zmírá na úbytě :o((

Alespoň že jedna ze soutěží pracuje s klasickými bloky.
Tentokrát to byl blok bouře na moři.
Vítězný quilt mě vcelku zaujal zejména svou barevností.


Méně mě zaujalo, že na prvních tuším pěti místech byly samé Polky.
I s podstatně horšími quilty, než byl ten od Šklíby.


Ten se mi líbil natolik, že jsem si dokonce nasadila brýle, abych mohla prostudovat výsledkovou listinu.
Což jsem neměla dělat :o(
Na to, že taková krása může být dle poroty poslední, jsem prostě nebyla připravená.
Vzalo mi to náladu na celý zbytek soboty.

Klasický quilt zachraňují české patchworkářky.
Netuším, kdo vyhrál soutěž diváků.
Já dala svůj hlas tomuto.


Modrá v kombinaci s béžovou, to já prostě můžu.
A když jsou tam navíc ještě kočky, není co řešit ;o))

Mnoho času jsem strávila i u Moniky Kolejové.
Její quiltování prostě nemá chybu.



Takže zase za rok ;o)

sobota 7. dubna 2018

Festival textilu a quiltu

Již třetí ročník festivalu, který vždy v termínu PPM pořádá v Dubči Bellus.
A letos, řekla bych, velice povedený.
Příjemná tichá atmosféra.
Při mé návštěvě téměř bez návštěvníků.

K prodeji nová kniha Bellusu.
Mnoho zajímavých, avšak nijak přelomových dekorací do bytu.
Navíc projekty z knihy bylo možno osahat si v reálu, neb zde byly vystavené.
To se Bellusu opravdu moc povedlo.
Byla jsem tak nadšená, že jsem zapomněla cwaknout ;o))

Stejně tak jsem zapomněla cwaknout Jamalu quiltující na šlapacím stroji.
Úžasná práce.
Mé mozkové závity nějak nejsou schopny pobrat, jak dokáže uvést do souladu nohy uvádějící stroj do pohybu a ruce s látkou pod jehlou.
Klobouk dolů.

Hned vedle ní kouzelně proquiltovaná deka vyvedená výhradně z bellusáckých látek v kombinaci s bomulem.
Přesně v mých oblíbených tónech.
Tu už jsem cwaknout nezapomněla.


Další mou oblíbenou barvou je modrá.
A motýl mi opravdu padl do oka.
Obdivuhodná práce.
I když já opravdu nechci nic, co je z látky a věší se na zeď, byť by to bylo sebeúžasnější.
Představa, jak se na tom drží kočičí chlupy, mě nechává k těmto projektům veskrze chladnou ;o))


Tentokrát se mi v Dubči opravdu moc líbilo.
Stejně tak příslib Bellusu, že opět budou tisknout jejich látky.

čtvrtek 29. března 2018

Kraso ...

... aneb jak jsem se pokoušela fotit krasobruslení ;o))

Vnučky mé kolegyně z fotoklubu "krasobruslí".
A Marta je hojně fotí.
A dobře fotí.
Dostala jsem pozvání, abych se k ní připojila.

Nu což, vyzkoušet to můžu.
I když fotit cokoliv, co se hýbe, je nad mé síly.
Na mě je rychlej i šnek ;o))

Ve středu proběhl první pokus.
Seťák se svou mizernou světelností vyžadoval ISO minimálně 1000.
Fotky neskonale zašuměný.
Navíc mi autofokus neustále proostřoval na mantinely :o(

Pevná pětatřicítka má příliš krátký ohnisko.
Přesto jsem nakonec fotila s ní.
I když teda ostřit pohyb fakt neumím.

Odpad byl veliký.
Ze středečních 190 fotek jsou použitelné jen čtyři.



Dnešní pokusy nedopadly o mnoho lépe.





pondělí 26. března 2018

Ostrovský jarmark radosti

Konal se v sobotu 24.března.
A konal se už po páté.
Má účast byla teprve třetí.

Opět a zas jsem dlouze bojovala s prokrastinací.
A do šití jsem se pustila na poslední chvíli.
Jsem štír a tak se mi v časovém presu pracuje velice dobře.

Jen se mi do toho v posledních letech plete pan Murphy a jeho zákony.

A tak jsem tentokrát jeden a půl dne těsně před trhy trávila střídavě na WC a odpočíváním u TV.
Finišovala jsem jako obvykle den před trhy.
A finiš mi značně znepříjemňovaly urputné bolesti zad.

Prostě letošní příprava na předvelikonoční trhy dopadla neslavně.
Ze svých plánů jsem stihla dokončit jen jedinou sadu s roztomilými zajíci.
Navíc ani tu jsem nedokončila celou.
Zvládla jsem jen prostírání s kapsičkou na příbory, podkafíčka a polštářky.
Látkovým košíčkům zbývalo jen minimum šití, ale bolavá záda nedovolila jejich dokončení.

Ani na vyfocení nedošlo.
Tedy jen pár cwaků těsně před začátkem trhů.


Lidí bylo tentokráte méně než obvykle.
Hlavně odpoledne jich přišlo jen pomálu.
I když výdělek nakonec až tak špatný nebyl.



pondělí 12. března 2018

A to kuře krákoře ...

Po včerejším teplém a vcelku slunečném dnu dnes od rána prší.
Snažím se bojovat s prokrastinací, ale ne zrovna moc úspěšně.

Takže alespoň malý náznak toho blížícího se jara.
Ostatně nějaká potvora už kvete, jak mi dávají najevo mé nestíhající plíce, které bojují zejména s kvetoucími kočičkami.

Další NOMINACE na Fleru.
I když se obávám, že je to jen ztráta času :o( 


úterý 6. března 2018

Zima to nevzdává ...

Teploty už sice přes den nesměle stoupají nad nulu, v noci však stále ještě mrzne.
A dneska už se zase sype z nebe ten bílej sajrajt.

A tak tedy pro dnešek jedna zachumlaná NOMINACE ;o))


pátek 2. března 2018

Místo na focení

Stále hledám - a nenacházím - nějaké příhodné místečko pro focení.

Loni na začátku podzimu - byla jsem fotit v parku sanatoria Imperial - jsem myslela, že jsem takové místo našla.
Napravo ode mě byly lucerny, vypadalo to, že tam jsou i schody.
Něco takového by se mi moc líbilo.
Byla tma a mě se nechtělo místo blíže prozkoumat.
Jen jsem uložila do mozkových závitů ;o))

Minulou neděli jsem tam vyrazila rovnou s Emčou.
V plánu bylo nafotit plyšákovou soupravu čepičky, nákrčníku a štuclíku.
Místo mě velice zklamalo.
Tři schůdky s lucernami po stranách, kus rovného chodníčku a další tři schůdky se zídkou a lucernami.
Spodní schody použít nešlo - musela bych vlézt do záhonu uschlých levandulí.
Takže jedině schody horní.
Lucerny mě zklamaly nejvíc.
Místo sloupku jakási železná nepříliš romantická konstrukce.
Nakonec v záběru vůbec nejsou.
Jen ta kovová kunstrukce.

Neměla jsem moc času zkoušet.
Pěkně mrzlo.
A Emča krátce po dobrání antibiotik.

Pár fotek přeci jen vzniklo.
Dokonce i obou sourozenců ;o))





úterý 27. února 2018

Čepice a nákrčník

Čepička a nákrčník, které přinesl Emče Ježíšek, se zalíbily další malé slečně.
Vlastně spíše její babičce ;o))
Teploučké minky bude v současném mrazivém počasí jistě přijímáno s povděkem.