úterý 27. června 2017

Noc kostelů

Už nějaký ten čas jsme se ve fotoklubu domlouvali, že bychom mohli maličko pofotit v kostele svatého Linharta v Údrči.
Nakonec byl vybrán termín pro fotografa vcelku nepoužitelný.
Noc kostelů.

S Martou jsme sice přijely vcelku včas a maličko kostel zkoukly ještě prázdný, ale ...
... nechaly jsme se ukecat na kávičku a koláč s rebarborou.

Což se ukázalo býti velikou chybou.
V kostele plném místních cikáňat se fakt fotit nedá :o(

A tak fotky prakticky k ničemu.
Jak jsem je vysypala z karty do poče, tak tam zůstaly.
Noc kostelů se konala již 9. června, ale až termín schůzky fotoklubu mě donutil pustit se do úpravy.

Opět jsem zůstala věrná svým čtvercům.
Vybrat bylo třeba šest kousků - do velkého rámu.
Jsem však silně nespokojená.







úterý 13. června 2017

Bylinky za oknem

Konečně zprovozněna má bylinková minizahrádka za kuchyňským oknem.
A také umyto další okno ;o))


úterý 6. června 2017

Amálka

Součástí mé smečky byla skoro 7 let.
V létě 2010 mi ji přinesla kamarádka.
Spala v přepravce dosud v narkóze po kastraci.
Zůstat měla necelý týden.

Amálku - tehdy ještě bezejmennou toulavou kočku - našla kamarádka v Horním Slavkově v areálu nějaké továrny.
Žila v kanále.
Koťata jí sežraly krysy.
Lenka ji odchytila a nechala vykastrovat.
Rovnou od veterináře (věk kočičky odhadl na jeden rok) ji přivezla ke mě.
To už jsem psala výše.

Když poprvně vylezla velice opatrně z přepravky, byla celá šedivá.
Domnívala jsem se, že je bílá, jen řádně špinavá.
Když se úplně probrala z narkózy a upřela na mě své oči, věděla jsem, že u mě zůstane.
Nikdy jsem neviděla u kočky takové oči.
Jakoby měla kolem nich namalované černé oční linky.
Vybavila se mi tehdy víla Amálka z Večerníčku.
A bylo rozhodnuto.
Kočička dostala jméno Amálka.

Postupem času se začala vybarvovat.
A já brzy zjistila, že Amálka je vlastně čtyřbarevná kočička.
Nikdy se mi čtyřbarevné kočky nelíbily.
Přesto se stala nedílnou součástí mé smečky.

Navzdory tomu, že byla asi nejproblematičtější z mých zvířat.

Z počátku vůbec nemňoukala.
Občas otvírala tlamičku, ale nevydala ani hlásku.
Až cca po třech letech občas zamňoukala intenzitou čtrnáctidenního kotěte.

Velmi brzy se rozhodla, že se jí nelíbí tapety.
A tak je na všemožných místech seškrabávala.

Z mých kožených trekových bot si udělala škrabadlo.
Špičky jsou tak krásně chlupaté.

Ač čistotná, občas vlezla do kočičího hajzlíku jen napůl.
Zadek nechala venku.
A tak nezbylo než vydezinfikovat dlažbu na WC, kde jsou kočičí hajzlíky.

V době, kdy mi Lenka Amálku přinesla, byla má tehdy zhruba desetiletá kočička Mimi u ní na "letním bytě".
Amálka tak byla dočasně jedinou kočkou v mé domácnosti.
Když jsem začátkem září 2010 přinesla domů mrňavé zrzavé kotě, které dostalo jméno Alex, přijala ho bez problémů.
Horší to bylo, když se na podzim vrátila domů Mimi.
Amálka se rozhodla bránit svou domnělou roli šéfa smečky.
Chlupy u nás létaly poměrně často.
Číhala na ni zejména, když ji slyšela hrabat v kočičím hajzlíku.
Počkala si na ní, až opustí WC a pěkně ji prohnala.
Naštěstí je Mimi čistotná a nezačala chodit jinam.

Pak jsem zjistila, že má Amálka úplně holé zadní nohy.
Vylízala si je zcela na kůži.
Dvoucentimetrový holý kroužek měla i na kořeni ocasu.
Začala jsem řešit alergii na žrádlo a vyzkoušela nejrůznější speciální granule.
Vždy to na chvilku vypadalo, že se to zlepšuje.
Aby o pár týdnů později měla zadní nohy opět holé, jako bezsrstá kočka sfinx.

Až po třech letech jsem si vše dala dohromady.
Chlupatá byla jen v době, kdy byla Mimi na "letním bytě" u Lenky.
V okamžiku, kdy se vrátila domů, opět se stával z Amálky třetinový sfinx.
Až když se Lenka odstěhovala a Mimi zůstávala doma celoročně, srovnala se s její přítomností alespoň natolik, že už neměla holé nohy.

Amálka rovněž patřila do poměrně rozšířené skupiny koček, kterým říkám neodčervitelné.
Vůbec nikdo do ní nedostal jakoukoliv tabletu.
Žádný fígl na ní nefungoval.

Jinak to však byla milá kočička.
I když k mazlení používala metodu berany berany duc ;o)

Prvně mě pořádně vyděsila letos v půlce dubna.
Všimla jsem si, že má pravděpodobně křeče.
Přední packy prapodivně zvedala jako kůň při drezuře.
Zadní ji neposlouchaly.
Vše trvalo asi pět minut.
Pak zalezla pod stůl a byla chvíli hodně vyděšená.
První, co mě napadlo, že to byl epileptický záchvat.
Velice bedlivě jsem ji sledovala.
Čekal mě týdenní pobyt v Holandsku.
Vše se však zdálo být ojedinělou záležitostí.

Asi deset dní po mém návratu se záchvat opakoval.
Opět jen krátký atak.
A chvíli po něm byla zcela normální.

24. května - na můj svátek - se to mělo změnit :o(
V půl šesté ráno mě vyděsilo velice hlasité Amálčino zamňoukání.
Krátce na to začala zvracet bílou pěnu.
Následovaly opět křeče.
Uložila jsem ji do proutěného koše.
Začala hrozně rychle dýchat, tlamičku otevřenou, jazyk venku.
Zcela rozšířené a nereagující zorničky.
Občas se jakoby našponovala a hrozně hlasitě zamňoukala.
Musela mít velké bolesti.
Vše trvalo asi hodinu a půl.
Pak se uklidnila, zůstala však ležet v košíku.

Před osmou jsem se vypravila na veterinu u nás na sídlišti.
Až před dveřmi jsem zjistila, že středa je jediný den, kdy mají otevřeno už od osmi.
Amálku jsem nechala doma.
Chtěla jsem vše jen zkonzultovat.
Reakce veterinářky ve mě moc důvěry nevzbudila.
Dívala se skrze mě a sdělila mi odměřeně, že bez kočky se se mnou nemá o čem bavit.
Vrátila jsem se tedy domů.
Amálka byla stále docela vyděšená v koši.
Bez větších protestů se nechala zavřít do přepravky.
Veterinářka si vyslechla mé líčení průběhu záchvatu a Amálku zběžně vyšetřila.
Sdělila mi, že Amálka má pravděpodobně srdeční vadu.
Srdeční záchvaty doprovází často silné bolesti.
Vzhledem k tomu, že Amálka nepozře žádnou tabletu, nedá se to u ní léčit.
Tečka.
Pak už jen zaplatit.

Doma jsem Amálku vrátila zpět do košíku.
Zůstala v něm celý den.
Unavená většinu času prospala.
Druhý den už vypadala v pořádku.
Chovala se zcela normálně, baštila.
Jen na Mimi přestala číhat.

Až do včerejška.
Ve čtvrt na šest mě vzbudilo příšerné Amálčino zamňoukání.
Vylítla jsem z postele a uviděla Amálku v křeči na stole.
Než jsem k ní stihla doběhnout, doslova žuchla na zem jak pytel.
Na stole zůstaly bobky.
Než jsem došla necelé tři metry pro košík a zpět, byly na zemi další bobky a navíc loužička.
Uložila jsem ji do koše celou v křeči a uklidila.
Když jsem se k ní vrátila, křeče právě polevily.
Hrozně rychle však dýchala.
Bříško se jí zdvihalo rychlostí minimálně pětkrát za vteřinu.
Tlamičku otevřenou, jazyk venku, dokořán otevřené oči se zcela rozšířenými a nereagujícími zorničkami.
Chvílemi se přidávalo jakési chroptění, jakoby byla neuvěřitelně zahleněná.
Pojala jsem podezření, že si při pádu mohla zlomit žebra.
Asi po dvou hodinách se začalo dýchání maličko zpomalovat.
Stále však dýchala neuvěřitelně rychle a povrchně.

V půl osmé jsem zavolala kolegyni z fotoklubu Martě, zda by mě mohla odvézt na veterinu.
Tentokrát na tu "naši".
Pochopitelně přijela.
Amálka dál neuvěřitelně rychle dýchala a občas v ní zachrčelo.
Pak se vše zhoršilo.
Chvílemi ze jakoby našponovala a příšerně zařvala.
To nebylo mňoukání, to byl doslova řev, který se vrýval do srdce i do mozku.
Martu jsem varovala, aby se nelekla.
Záhy jí to Amálka předvedla.
Naštěstí ještě než se rozjela.
Marta se tak lekla, že netuším, co by se stalo, kdyby už jela po silnici.

Na veterinu jsem dojela rozhodnutá, že nechám Amálku uspat.
Ty bolesti musely být příšerné.
Veterinář mi mé rozhodnutí nevymlouval.
Chtěl Amálku vyndat z košíku na stůl.
Jen pod ní vsunul ruku, zavřeštěla tak, že rychle ucukl a v koši ji nechal.
Docela to ve mě utvrdilo mé podezření, že má polámaná žebra.

Vet Amálce nejprve píchl sedativa a dal mi tak čas na konečné rozhodnutí.
I když já už rozhodnutá byla.

Sundala jsem ze zad batoh a s hrůzou zjistila, že kapsa, ve které mívám peněženku, je otevřená a prázdná.
Nebyla jsem schopná si vybavit, kdy a proč bych peněženku z kapsy vyndala.
Vybavila jsem si jen to, že jsem v neděli dopoledne platila nákup v Lídlu.
Zachvátila mě panika.
V peněžence byly kromě několika stokorun v hotovosti dvě bezkontaktní karty ...

Amálku jsem nechala uspat.
Účet musela zaplatit Marta.

Domů jsem přinesla prázdný košík.
A krabici s Amálkou.
Peněženka naštěstí ležela na stole.

Otevřela jsem si růžové víno a nalila si skleničku.
Nezůstalo sice jen u jedné, ale na dno jsem se lahvince nepodívala.
A pustila jsem si CD.
El Greco od Vangelise je sice na první poslech maličko depresivní, ale přitom nádherná hudba.
Vstupuje snad přímo do srdce.
A spouští potoky slz, které pozvolna rozpouští tu obrovskou tíseň na hrudi.

VANGELIS - EL GRECO 

Amálko, pozdravuj v kočičím nebi Čičína, Fatušku a Matýska.
Možná je tam s nimi i hafuša Meggie.

Bulím, ale vím, že rozhodnutí to bylo nevyhnutelné a jediné možné.
I když bylo Amálce teprve osm let.




P.S.
Až večer mi naskočil okamžik, kdy peněženka opustila svou kapsu v batohu.
Cestou z Lídlu jsem zmokla a tak jsem peněženku vyndala a položila na stůl, aby uschnula.

neděle 4. června 2017

Vernisáž na statku Bernard

Včera proběhla vernisáž fotografií naší kolegyně ze sokolovského fotoklubu na statku Bernard v Královském Poříčí.
Mají zde novou výstavní síň a myslím, že vcelku zdařilou.
Zejména se mi líbí nasvětlení fotek malými lampičkami, které fotky krásně "rozsvítí".
I průměrná fotka je s tímto nasvícením opravdu příjemně koukatelná.
Tím netvrdím, že Adéliny fotky jsou průměrné.
Jen to brutální HDR rozhodně není můj šálek kávy ;o)


Požadovaný Dress code a to klobouk byl beze zbytku dodržen ;o))
Konečně i já s Martou jsme si předem udělaly kolečko po obchodech a vietnamských tržnicích.
Jen já mám zvláštní velikost hlavy.
Dospělá velikost mi spadla až na nos, dětská naopak zůstala sedět na šešulce.
Nakonec jsem si půjčila Martin klobouk.
A doladila outfit do stylu vesničanky.
Fotku pochopitelně nemám, kdo mě zná, ví, že před objektivem se vyskytuji jen z donucení ;o))