Někdy kolem velikonoc položil můj vnuk Štěpán dceři překvapivou otázku.
"Mami, dělá ještě babička TY polštářky?"
Měl na mysli vzpomínkové polštářky s fotkami, které jsem před třemi lety šila k vánocům dceři a zeťákovi.
Po přetlumočení dotazu jsem ho ubezpečila, že ano.
A pak přišla šokující objednávka.
Štěpán je zamilovanej a přál by si věnovat polštářek s fotkou své slečně ;o))
Že bude fotka z mobilu, s tím jsem se smířila. Koneckonců mobily dnes umí fotit velice dobře.
Jenže pak od něj přišla mailem fotka velice malá. Nejspíš má kvůli místu nastavenou tu nejhorší kvalitu :o(
Překvapením byl rozhodně obsah fotky.
Můj ani ne patnáctiletý vnuk se na ní líbá se svou slečnou ;o))
Fotka je nejen počtem pixelů hodně malá, ale i prazvláštně barevná. Netuším, zda je tak nekvalitně vyfocená, nebo byl úmyslně při focení použit nějaký filtr. Na první pohled jsem nevěděla, co si mám o fotce myslet, později se mi však začala líbit.
Díky velikosti fotky bylo jasné, že bude třeba vytisknout ji menší, než na vzpomínkové polštářky. Záměr vyplnit zbytek polštářku čtverečky tón v tónu měl být brzy obrácen vniveč. Na dotaz, jakou barvu by měl polštářek mít, Štěpán okamžitě a bez rozmýšlení odpověděl ... bílou.
A byla jsem v háji. Bílé čtverečky "tón v tónu"? To nepůjde.
Po chvilkové bezradnosti se začala pomalu rodit inspirace. Byla v japonském časopisu, který jsem si koupila letos na PPM. První realizovaná inspirace, i když japonka již třetí.
A současně přišla inspirace, jak využít zbytky košilovin, které mi na PPM přivezla kamarádka.
Takhle vše dopadlo.
Poprvé jsem se pokusila o volné quiltování. I když až tak úplně "volné" nebylo. Na top polštářku jsem si našpendlila průklepák s nakresleným vzorem a pokusila jsem se quiltovat podle čar. Procházka růžovým sadem to teda rozhodně nebyla.
Polštářek má rozměr 46x46 cm. Zadní část tvoří - u mě už klasicky - smetanový fleece.
Jo a touze zakomponovat do polštářku nějakou tu krajku jsem úspěšně odolala. Nemuselo by mi to u omladiny projít ;o))
