Vánoce 2019

... a máme opět takřka po Vánocích ;o))

... letos byl stromeček za dárečky dokonce i vidět ...

... a tak i roztrhaných papírů bylo mnohem méně než jindy ...

... i proto, že já je vyměnila za pytlíky, které je možné používat opakovaně ...

... dárečky letos rozdělovala Emča, tak to šlo pomalu ...

... hlavně však nelítaly na hromadu papírů dárky, které se jí nezamlouvaly ...

... opět a zas se mezi dárky objevovaly ty "Elzové", tedy s motivy Elzy ...

... tím nejhlavnějším byl tentokrát pro Emču mobil ...

... schválně byl bez jmenovky, aby zůstal pod stromečkem jako poslední ... 

... když ho rozbalila, málem se radostí rozbrečela ...

... a hlavně ho nespustila z dohledu, když jí ho Štěpán nastavoval ;o))

Vánoce 2018

... další vánoce téměř za námi ...

... ty letošní pro Emču co se dárků týče byly  "Elzové" ...

... o tom někdy příště ;o))

... ty ode mne a pro ostatní pak ve formě fotoobrazů z mých fotek ... 

Emča a Kubík

Něco málo z vánočního focení Emči a Kubíka ;o))

Loupu mandličky

Něco málo pokusů s focením na okně.

Jen ty plastový okna s dvojskly jsou naprd.

Tvoří totiž dvojitý odraz :o(

Emča kupodivu spolupracovala.

Neculila se do objektivu a přesně podle mých instrukcí si mě prostě nevšímala ;o))

Jen ještě zvládnout ke spokojenosti ostření.

Ježíšek pro Emču

Už tři roky mám doma úžasný úplet s digitálním tiskem.

A stejně dlouho se do něj bojím střihnout.

Nebyl totiž zrovna nejlevnější.

Letos jsem přikoupila růžové minky a rovněž růžový plyš.

Naplánovala jsem si soupravičku pro Emču.

Čepičku, nákrčník a štuclík.

Odvaha pustit se do toho stále nepřicházela.

Jediné, k čemu jsem se přimněla, bylo, že jsem postahovala z Pinterestu střihy na čepičku a tabulku s velikostmi čepic.

Také mnoho inspirací.

Až 22. prosince večer jsem sebrala odvahu.

Ta mě však brzy opustila.

Vyzkoušela jsem střih na starém tričku.

Pfafík spolupracoval.

Kamarádkou doporučený steh byl taky v pořádku.

Jen střih byl tak nějak naprd.

Čepice prostě neseděla tak, jak bych si představovala.

Tvořily se na ní podivné rohy.

Zbytek večera a část noci jsem opět probrouzdala po Pinterestu.

Nakonec jsem se rozhodla sešít nahoře rovně a udělat na čepici jakési rohy pomocí gumiček do vlasů.

23. prosince dopoledne jsem se konečně pustila do šití.

Čepice dopadla docela dobře.

Nákrčník rovněž, i když malé průchodky a šňůrky na zavazování pod krčkem jsem raději vynechala.

Problém nastal se štuclíkem.

Krásně jsem si vše posešívala, zvládla jsem i všití vatelínu, aby byl štuclík krásně teploučký, nechala si díru na otočení ... jenže otočit se mi nepodařilo.

Po skoro dvou hodinách špekulování a spoustě slov, které se rozhodně k adventu nehodí ;o)) jsem nakonec musela na straně ustřihnout - vypárat zvolený steh bylo nad mé psychické síly - a nechat díru k otočení úplně jinde, než jsem zvolila poprvé.

Pak už to byla brnkačka.

Jo a štuclík se mi nakonec líbí nejvíce ;o))

Vánoční ...

... další vánoce jsou takřka za námi ...

... a já si užívám klidného lenošení ...

... žádný stres ...

... kávička a cukroví ...

... pohádky v TV ...

... a jen lehce nějaká ta příjemná činnost ...

... třeba upravit pár cwaků z letošního "Ježíška" ;o))

Čtvrté narozeniny

Dnes proběhla - pro Emču maličko předem - kumulovaná oslava narozenin.

Máme doma hned tři Lvy - dcera, vnuk i vnučka.

A protože vnuk už sfoukávání svíček odrostl, vše zůstalo na Emče.

Stůl s dortem opět plný nejrůznějších plastových hraček, které děti tak milují.

A taky nějaké to oblečení.

Já tentokrát dodala jen polštářek s Emčinou fotkou.

Polštářek do sady k dece nazvané "romantika v šedorůžové".

Na trzích na Božáku se prodal jen polštářek s motýlem z této sady.

A dceři se deka tak moc líbila, že ji chtěla do vznikajícího Emčina pokojíčku.

Třetí narozeniny

Emče byly tři roky už 18. srpna, ale nějak jsme se stále nemohli sejít, abychom je oslavili.

Až včera ;o))

A počasí pochopitelně na houby. Doslova. Prý rostou ;o))

Jen my museli oslavu uspořádat doma, takže fotky za mnoho nestojí.
V nevalném světle mi to focení prostě  nejde :o(

Dort tentokrát zakoupen u odborníků.

Nějak se mi nedostávalo času a sil, abych se pustila do mé ryze amatérské výroby.

Od tety Míši dostala úžasnou džínovou sukýnku s tričkem.

Já našla doma rozpletený svetr a čepičku, kterou jsem před časem začala plést pro Štěpána.

Dnes už je mu šestnáct ;o))

Svetr má přesně tu velikost, abych jej dopletla pro Emí.

K zakoupenému příboru jsem jí ušila ze zbytků  - 2 halenky, jedny bavlněný trenky na lem a zbytky medvídkové látky - prostírání.

Dostala dvě, ale cwakla jsem jen jedno z nich.

Vánoce

Vánoce jsou svátky zejména pro ty nejmenší.

Baví mě sledovat, jak vybalují dárky.

A samozřejmě jsem se těšila i na ty letošní - Emčiny již třetí.

Naskládat dárky pod stromeček v pokoji, který metry čtverečními zrovna neoplývá, byl docela oříšek.

Když bylo Emče povoleno vstoupit, byla zpočátku maličko vykolejená ;o))

Pak se však do rozbalování vrhla jak uragán.

Roztrhat papír, zahodit, na stejnou hromadu putoval i obsah balíčků.

Pokud Štěpán zvolnil při kupení dárků pro Emí, sáhla si pod stromeček sama.

Pak ji však přeci jen cosi zaujalo ... panenka ... 

Když navíc zjistila, že panenka vydává dokonce i zvuky, ztratila o ostatní dárky zájem a věnovala se výhradně panence.

Když si s panenkou vyhrála, vyfasovala jsem ji já ... i s lahvičkou ... dokonce nás Emí i přikryla.

Mám prý hlídat, když jsem ta hlídací babička.

S překvapením jsem zjistila, že panenka nejen pláče, ale taky mlaská, když se jí strčí do pusinky lahvička s dudlíkem. A nakonec pěkně nahlas oddychovala ... asi usnula.

A Emí se mezitím věnovala dalšímu dárku, který ji zaujal ... kuchyňce. Neustále nám cosi vařila a nutila nás do jídla ;o))

A já zmožena hlídáním miminka ... že by pravnučka? ... zapomněla fotit.

Nějak jsem ve změti dárků, papírů a nohou všech zúčastněných usoudila, že by fotky stejně za moc nestály.

Jako ostatně i ty, které najdete výše.

Nějak tento typ focení nezvládám ke své vlastní, alespoň maličké, spokojenosti.

Zpátky na stromy ...

Titulek může být maličko zavádějící.
Jen jsem chtěla napsat, že s tvorbou scrapalba to nakonec bylo jinak.

V neděli večer, vlastně už v pondělí krátce po půlnoci, jsem zalezla do peří. A přestože unavena na nejvyšší míru, usnout jsem nemohla. Hlavou se mi honilo všecko možné.

Hlavně jsem však přišla na to, že těch jedenáct stránek, co jsem vytvořila, je úplně k ničemu.

Stránky jsou tak nějak "každý pes jiná ves". Pokud by to byl kalendář, nijak by mi nevadilo, že je každá strana jiná. Koukat na další budu vždy až za měsíc.

Ale ve scrapalbu mi to najednou přišlo příliš rušivé.

A tak jsem nakonec všecko "vyhodila" a začala v pondělí ráno úplně znova.

Při ukládání strany číslo pět jsem přišla na to, že ukládám jen 88%. To je tak, když se jeden s Gimpem až tak moc nekamarádí ;o))

Takže opět znova od počátku.

Nakonec jsem vše stihla a kolem deváté večerní odešla objednávka.

Ukážu jen jedinou stránku. Je to překvapení, i když poodhalené.

A protože mladí na můj blog chodí, vědí už, co očekávat pod stromečkem ;o))

Ach ten Gimp ...

Celé sobotní odpoledne i kus večera jsem strávila nad fotkami pro mapový okruh.

A samozřejmě mi neunikla informace, že 24print.cz, kde nechávám fotky tisknout, má víkendovou akci na poštovné a balné zdarma při objednávce nad 500 Kč. Kruci, ale fotky za pětistovku, k čemu by mi byly.

Při brouzdání stránkami 24print.cz jsem zabrousila i mezi fotoknihy.

Mám je moc ráda, ale jsou tak trošku nad mé finanční možnosti.

Mám jen jedinou. Greek Nostalgia s černobílými nostalgicky upravenými fotkami. Několik jich můžete vidět TADY . Nechala jsem si ji dělat vlastně jen proto, že jsem dostala poukaz na její zhotovení zdarma. Byl to bonus za nákup upgrade Zonera. Nakonec jsem si něco málo připlatila, protože jsem chtěla více stránek.

Proč o tom ale píšu.

Při brouzdání mezi fotoknihami mi padlo do oka scrapalbum s kroužkovou vazbou a cenou mnohem příznivější.

A nápad byl na světě.

Po mnoha a mnoha měsících jsem pustila Gimp ... a zjistila, že jsem všecko zapomněla.

Předcházelo tomu ještě prolézt hromadu papers, frames a elements - to jsou prosím termíny z digiscrapu ;o)) - které jsem si před časem nasyslila v nemalém množství. Celé to lustrování stovek adresářů trvalo několik hodin.

A pak už jsem otevřela Gimp ... a čučela do něj jak tele na nový vrata.

Dalších mnoho desítek minut trvalo, než jsem se maličko zorientovala.

Opravdu jen maličko.

Šlo to ztuha. Půl hodiny po půlnoci jsem měla hotových 11 stran.

A s pěknou počínající migrénou jsem zalezla do pelíšku.

Tady jen pár ukázek ;o))

Nevydařená oslava

Čas letí jak divý. Emče jsou již dva roky.

Najít však na oslavu termín, který bude vyhovovat celé naší pidirodince, není jednoduché. Nakonec jsme se rozhodli spojit oslavu narozenin zetě, vnuka Štěpána, starší dcery i Emči a zvolili pro tuto akci poslední prázdninovou neděli. Jak se nakonec ukázalo, byla to hodně špatná volba. Po slunečné sobotě totiž přišla zamračená neděle, kdy déšť střídal ještě prudší déšť. Venku se být nedalo. A doma tma jak ... však víte kde ;o))

Navíc mají mladí v obýváku nastěhovaný i kus dětského pokoje, protože za pochodu přestavují. Nemělo smysl Emču oblékat do slavnostního.

Fotky za moc nestojí, což se ostatně dalo čekat. Jedna z nich mě však docela mile překvapila ;o))

Ostatní jen opravdu dokumentační cwaky. A to jich mnoho šlo okamžitě do koše :o(

A ještě jeden pěkný moment, avšak technicky nezvládnutý - vážný rozhovor s tetou Míšou ;o))

Ostatně nezvládnutého toho bylo mnohem víc. Od nedokončených dárků - důvod najdete TADY - až k nepříliš povedenému dortu. Nápad byl skvělý, jeho realizace však hodně vázla. Nejprve se mi drolil korpus - mírně okousaný od koček. Pak jsem zjistila, že krému by mohlo být podstatně více, avšak nebylo z čeho přidělat další. Navíc netuším, jak potáhnout pravoúhlý korpus. Mašle z mléčné hmoty nechtěla držet tvar. Smyčku jsem podložila ruličkou papíru v naději, že mírně ztuhne - ta mašle, ne rulička - v požadovaném tvaru. Jenže se k papíru přilepila a při vyndavání se mašle potrhala. No prostě jedna pohroma za druhou. A mě bylo táák mizerně, že mi to bylo docela jedno.

A úplně fuk to bylo Emče. Hrozně se jí líbily puntíky, které vesele dloubala ven a baštila je. Legrace byla, že chtěla jen a jen ty puntíky. Marně jsme jí vysvětlovaly, že mašle i ostatní potah na dortu chutná úplně stejně.

Dort sice vypadal hooodně amatérsky, ale na chuti mu to nijak neubralo. Byl vynikající ;o))

Milovnice vody

Už jako mimčo Emča milovala vodu. TADY si ji užívá ve vaně.

Dnes - o nějaký ten měsíc starší - řádila v malém bazénku na zahradě.

Láska ke koním

... se občas rodí ve velice raném věku.

Mé mladší dceři Míše bylo asi tak 5 let, když zcela propadla koním. Přeměřovala výtah v paneláku, zda se do něj vejde kůň. Trvala na tom, že na balkon se vejde zcela určitě ;o))

O pár let později začala chodit do jezdeckého klubu. Dřela jako barevná, přestože jí do odpracovaných hodin započetli jen malou část toho, co opravdu oddřela. Jen aby se mohla svézt na koni. Když jednou po návratu z jízdárny usnula před večeří, nesvlečená a neumytá, chtěla jsem jít na jízdárnu stěžovat si. Brečela a prosila, ať to nedělám, že jí vyhodí.

Kvůli koním se po základní škole přihlásila na střední zemědělskou školu obor veterinární prevence do Českých Budějovic. Jako čtrnáctiletou jsem ji musela pustit do světa, do světa internátů. Po pěti letech odmaturovala. Čtvrtý ročník si pro velký úspěch zopakovala ;o) Oficielně placené místo v oboru však nikdy nenašla. Na jízdárnu moc času nezbývalo, žila však dostihy. Znala snad všechny dostihové koně včetně jejich rodokmenů.

Až nedávno se její sen začal naplňovat. Před třemi lety si pořídila dostihového koně. Pro zranění měl dvě možnosti. Buď si ho někdo vezme, nebo půjde do salámu. Majitelé dostihových koní ve valné většině odmítají živit koně, který již nemůže běhat dostihy. A tak Sherenta vlastně zachránila.

Sherento se však stal záminkou stále častějších hádek mezi dcerou a jejím přítelem a nakonec nejspíš velkou měrou přispěl k tomu, že se jejich dlouholetý vztah loni na podzim rozpadl. Míša však nakonec měla mnohem víc času, který mohla trávit se Sherentem. Nakonec došli tak daleko, že spolu jezdí parkur.

A dnes měli své první závody. Oběma to šlo moc dobře. Bylo moc překvapivé vidět vyřazeného dostihového koně skákat přes překážky. Klobouk dolů před ním i před Míšou. Přeci jen jak přibývají roky, pud sebezáchovy začíná sílit.

Fandit přišla celá naše rodina. Tedy nejen já, ale i starší dcera s vnučkou, vnukem a jeho slečnou.

Emča měla před Sherentem nejprve hodně velký respekt. Odmítala se na něj byť jen podívat. Při porovnání jejich velikostí se jí ani nedivím ;o))

Pak se nechala posadit před Míšu do sedla. A byla ztracená. Asi je pravda, že nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu. Když jsme jí totiž o chvíli později ze sedla sundali, protože Míša musela se Sherentem na další závod, řvala Emča tak, že se všichni otáčeli, cože to tomu nebohému dítěti dělají. Asi nám roste další generace milovníků koní ;o))