Zobrazují se příspěvky se štítkemvzpomínky. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemvzpomínky. Zobrazit všechny příspěvky

sobota 23. září 2023

Kompoty

... zavařovat kompoty, o tom jsem nikdy neuvažovala ...
... zavařovala jsem vlastně jen hrušky, když byly holky ještě malé ...
... chodila jsem je trhat k trati kousek za sídlištěm ...
... než ovšem hrušeň prořezala Správa železnic ...
... stála totiž - hrušeň, ne Správa ;o) - na náspu kousek od kolejí a údajně ohrožovala případným pádem větví do kolejiště cestující ...
... no a ořezali ji tak necitlivě, že nakonec uschla ...
... hrušky byly dost tvrdé, k jídlu nic moc, ale kompot z nich byl fantastický ...
... i hrušková povidla jsem tehdy zkoušela, chutnaly mi víc, než ty z jablek ...

... jinak jsem na nějaké kompoty zrovna moc nebyla ...
... ještě tak nastrouhat darovaná jablka a zavařit je ve vlastní šťávě ...
... to pak byl štrúdlík otázkou několika minut - mňam ...

... když však holky vyletěly z hnízda, nebyl důvod věnovat se zavařování ...

... jenže s nákupy na Rohlíku (kde si mohu v klidu před nákupem přečíst, co všechno jsou výrobci schopni nacpat do potravinářských výrobků, aby to lépe vypadalo a hlavně hodně dlouho vydrželo) jsem začala zkoušet spoustu věcí vyrobit doma pěkně bez konzervantů ...
... no a s inflací možná i levněji ...
... i když mnohé věci vyjdou doma i dráž, alespoň vím, co jsem do toho dala...

... třeba zrovna domácí výroba sýrů, jogurtů a spol. rozhodně levněji nevyjde ...
... jiné je to s marmeládami ...
... tam si mohu dělat kombinace, které mě napadnou a které běžné konzervárny nenabízejí, protože by se jim to finančně nevyplatilo ...
... a ty moje nejsou tak přeslazené, jako ty z obchodu ...
... a rozhodně vyjdou levněji, než džemy od malých marmeládoven ...
... ty dokáží taky udělat skvělé kombinace, i když na můj vkus taky hodně sladké ...
... hlavně však z ceny se občas jednomu protočí panenky ...
... i když na druhou stranu - za kvalitu je třeba si připlatit ...
... a tak občas neodolám a koupím si nějakou tu hodně chuťově odvážnou exotiku ...
... člověk si má občas udělat radost ...

... pokouším se i o paštiky bez dusitanových solí ...
... ale kompoty mě fakt dlouho nenapadly ...
... až jsem jednou na Rohlíku koupila v akci kostičky broskví v mírně sladkém nálevu vyrobené v Řecku ...
... dva malé kelímky v jednom balení - dohromady 240 gramů ...
... skvělé jednoporcovky do smoothie nebo ovesných kaší ...
... jen běžná cena skoro padesát káčé za ty dva pidi kelímky trošku mimo rozpočet ...

... a tak mě napadlo, proč si neudělat takové jednoporcovky doma ...
... a skvěle se na to dá využít má již docela velká zásoba dvousetgramových skleniček, ve kterých si kupuju na Scuku kozí jogurty ...

... a pustila jsem se tedy nejprve do zpracování švestek, které mi dcera přivezla z Farmy u tří dubů z Moravy ...



... skleniček je dohromady dvanáct, ale najednou se mi je opravdu vyfotit nepodařilo ...
 
... když už jsem u toho focení, trvalo mi to rozhodně o dost dýl, než krájení švestek a plnění skleniček ...
... původní vybrané pozadí stažené z internetu se mi na fotkách nelíbilo ...
... bylo tedy třeba stáhnout nějaké lepší ...
... jenže fotit na podruhé večer skoro za tmy byla pěkná blbost ...
... prostě práce za odpoledne a večer šla druhý den kompletně do koše ...
... nakonec se zdá se přeci jen zadařilo, i když vylepšovat se dá vždycky ...

... ale zpět ke kompotům ...
... jelikož se snažím si maximálně ulehčovat vše, co dělám, zákonitě to nebylo jinak ani u kompotů ...
... vařit nálev a zjistit, že mi pár lžic chybí nebo naopak půl litru zbylo, to jsem fakt nechtěla riskovat ...
... a tak jsem nandala na kostičky pokrájené ovoce do skleniček, přidala do každé skleničky lžičku cukru, zalila studenou vodou z vodovodu, zavřela a dala na 25 minut do horkovzdušné trouby zapnuté na devadesát stupňů ...
... po vypnutí trouby jsem skleničky hned vyndala a nechala vychladnout na lince ...

... o pár dní později jsem totéž udělala s nektarinkami v akci z Rohlíku ...
... akorát ty nešly tak dobře zbavit pecky jako švestky ...
... tentokrát bylo skleniček jen devět ...



sobota 12. srpna 2023

Nemám ráda mravence

... mravenci mi nikdy nevadili ...
... na mysli mám mravence žijící v lese ...
... tam jsem naopak jako malá dokázala sledovat šrumec v mraveništi dost dlouho ...
... až mě babička nebo mamka musely popohánět ...
 
... první negativní zkušenost s mravenci si pamatuju někdy z přelomu sedmdesátek a osmdesátek ...
... to se v panelácích začali objevovat mravenci faraoni ...
... vzpomínám si na jednu hodně vtipnou historku z prvního seznámení s nimi ...
... hrávali jsme tehdy pravidelně s jedněmi sousedy kanastu ...
... jednou u nás, podruhé u nich ...
... nechyběly chlebíčky, jednohubky a pochopitelně nějaká ta lahvinka vína nebo pár štamprliček domácí slivovice (sousedi pocházeli z Moravy) ...
... no a jednou už kolem půlnoci šla sousedka doplnit do kuchyně mísu s chlebíčky ...
... a z kuchyně se ozvalo: " Tady lezou po lince mravenci." ...
... a její muž jí odpověděl: "Prosím tě, každej normální ožrala vidí bílý myši, jen ty vidíš mravence." ...
... jenže linka byla opravdu plná mravenců ...
... nastal nekončící boj s nimi ...
... až pak, po pár letech, zase zmizeli ...

... opravdu hodně je nemám ráda od loňska ...
... to jsem se začala své balkonové zahrádce věnovat docela intenzivně ...
...neustále zkouším (metodou pokus-omyl) vysazovat další a další druhy ve snaze zjistit, co jsem schopná na balkoně vypěstovat ...
... silně mi v tom škodí kocour Alex, který tu něco shodí, tu zase zválí tak, že už se nevzpamatuje (rostlinka, ne Alex), nebo alespoň okouše ...
... no a pak mu začali konkurovat i další škůdci ...
... loni mi třeba svilušky napadly maliny ...
... no a zmínění mravenci si třeba na paprikách rozhodli pěstovat mšice ...

... přes zimu jsem se někde dočetla, že proti škůdcům pomáhá vysadit k rostlinám do květináče afrikány, což jsem vyzkoušela ...
... jenže jsem je vysadila jen k paprikám, rajčatům a okurkám ...
... a tak se mravenci přestěhovali ...
... když jsem je i jejich kolonii mšic zlikvidovala na libečku, přestěhovali se na rebarboru ...
... no a předevčírem jsem je zcela náhodou našla na rozmarýnu ...


... po téměř čtrnácti dnech deštivého počasí se silným větrem se počasí umoudřilo ...
... a já se rozhodla udělat pár fotek jako dokumentaci, jak se balkonové zahrádce daří ...
... no a až na fotce jsem odhalila mravence, jak si zakládají kolonii mšic na rozmarýnu ...
... přitom jsem se v zimě na internetu taktéž dočetla, že v boji s mšicemi a jinou savou havětí pomáhají bylinky ...
... asi jak kdy ...

... ještě k těm afrikánům ...
... koupila jsem směs semínek s různými druhy aksamitníků neboli afrikánů ...
... kvetou žlutě, jiné oranžově a další mají oranžové květy s červenými okraji ...


... taky jsou různě velké, některé větší než balkonová rajčátka v truhlíku ...


... zatím se zdá, že tam, kde jsem je vysadila, tak vcelku fungují ...
... snad jsem to teď nezakřikla ...

úterý 7. března 2023

Lečo jen pro bohaté?

... musím se smát, když slyším Havlíčka lamentovat, že lečo se stává luxusem ...
... a samozřejmě za to může Fialova vláda ...
... jen nevím, jestli je to správná reakce ...
... moje reakce, ne Havlíčkova ...
... nevím, zda je dobře, že mi začíná být politika k smíchu ...
... protože to, co se děje na naší politické scéně, je spíše k pláči ...
... možná je to jen obranná reakce mého organismu ...
 
... ale zpět od politiky k leču ...
 
... vzpomínám si na lečo, které dělávala mamka ...
... pěkně na pánvičce, s na kostičky nakrájeným salámem, na konec několik vmíchaných vajec ...
... nadšená jsem z tohoto jídla zrovna nebyla ...
... mnohem raději jsem měla čerstvý chleba s máslem obložený osolenými a opepřenými plátky rajčat s pokrájenou cibulí ...
... mamka mi krajíčky chleba obloženého rajčaty krájela na kostičky velikosti sousta, aby pak nemusela pracně odstraňovat z triček a ubrusů fleky po rajčatech ...
... a dělala to i v době, kdy už jsem byla v pubertě ...
... stoprocentně však vím, že lečo mamka dělávala jen v létě ...
... z rajčat a paprik, které zrály pěkně na poli a hlavně na sluníčku ...

... jako už vdaná matka dvou dcer jsem párkrát lečo na pánvičce taky vyzkoušela ...
... strašně mě však nebavilo stát u plotny, míchat obsah pánve a čekat, až se odpaří šťáva, kterou rajčata pustily ...
... k leču jsem se vrátila, až když jsem odhalila, že velice výhodné je dělat lečo v troubě ...
... a to v době, kdy jsem měla troubu plynovou, elektrická na horkovzduch snad ještě ani neexistovala ...
... stačilo jen maličko máznout hlubší plech tukem, přidat nejprve pokrájenou cibuli, na ní pokrájené papriky a navrch pokrájená rajčata ...
... osolit, opepřit a šup s tím do trouby ...
... pak už jen občas juknout, zda už se šťáva z rajčat dostatečně odpařila ...
... doba "pečení" leča různá podle množství použité zeleniny ...
... nakonec jsem do leča vyklepla několik vajec a nechala je v troubě, dokud nebyla - teď nevím, zda upečená nebo uvařená - prostě hotová ...
... pokud hledáte, kdy vhodit salám, nenajdete ...
... salám jsem do leča na rozdíl od mamky nedávala ...

... nikdy mě však nenapadlo dělat lečo v zimě ...
... a pokud se někdo rozčiluje, že lečo je v zimě jidlo jen pro bohaté, pak nejspíš nebude normální ...
... protože dělat lečo v zimě normální rozhodně není ...
... nějak jsme si nesmyslně zvykli, že v globalizovaném světě funguje pohádka o dvanácti měsíčkách ...
... zvykli jsme si, že v lednu či únoru koupíme rajčata, papriky, okurky, jahody a já nevím co ještě ...
... co na tom, že se to vozí bůh ví odkud, co na tom, že to sice vypadá jako jahoda, ale rozhodně to jako jahoda nechutná ...
... dokud fungovala pohádka o dvanácti měsíčkách i globalizovaný svět, nenapadlo nás přemýšlet, zda je normální kupovat sezonní ovoce nebo zeleninu v zimě ...
... dokonce nám přišlo v pořádku, že i v létě se pěstují třeba rajčata ve skleníku a že už se ani nepěstují v zemině, ale v jakémsi chemickém roztoku ...
... a pěstitelé nás přesvědčili, že je to tak dobře, že rajčátko dostane přesně to, co potřebuje ...
... pokrok prostě nezastavíš ...
... pokud však koupíte rajčata od malého farmáře, který stále ještě pěstuje rajčata na poli, najednou si uvědomíte, že aby rajčata chutnala jako rajčata, potřebují hlavně sluníčko ...

... lečo už jsem hodně dlouho nedělala ...
... občas však směs cibule, paprik a rajčat přidávám pod maso ...
... loni v zimě jsem koupila mražené lečo od firmy Znojmia, bylo to rozblemcané a nemělo to vůbec žádnou chuť ...
... jukla jsem tedy na sterilované lečo od téže firmy ...
... bohužel do něj přidávají glutaman, takže nic ...
... nakonec jsem si loni v létě udělala zásobu na zimu v pomalém hrnci ...

LEČO NA ZIMU

... cibuli, papriku, rajčata a cuketu jsem pokrájela na kostičky ...
... množství asi tak 1:1:1:1 ...
... myšleno na objem, nikoliv na kila ...
... cuketa sice do leča nepatří, ale já ji přidala tak nějak pro zvýšení množství ...
... vše jsem dala do pomalého hrnce, osolila a opepřila ...
... přidala drcená rajčata z plechovky ...
... program SLOW COOK - LOW na 3,5 hodiny ...
... ještě horké přímo z pomalého hrnce jsem dala do skleniček, otočila dnem vzhůru a nechala vychladnout ...


... dělala jsem ze zeleniny od malých farmářů koupené na scuk.cz ...
... první várku s drcenými rajčaty z plechovky ...
... to mi však přišlo maličko řídké ...
... do druhé várky (na fotce) jsem místo drcených rajčat přidala sklenici passaty ...
... konzistence skvělá ...
... možná i to lečo by z toho šlo udělat ...
... pro větší jistotu je asi lépe sklenice nechat sterilovat ...

úterý 2. července 2019

Měly jsme se potkat dřív, zdá se mi ...

... když mě něco naštve, rozhodí nebo raní, potřebuji se z toho vypsat ...
... to už ostatně pravidelní návštěvníci mého blogu vědí ...

... dnes to bude o mé kamarádce z druhého konce republiky ...

... poznala jsem ji na internetu ...
... přesněji na serveru Dáma.cz ...
... bylo to v roce 2007 ...
... tehdá to na Dámě opravdu žilo ...

... maden jsem poznala díky jejím nádherným fotografiím ...
... a zejména díky ní jsem se začala věnovat focení mnohem intenzivněji ...
... dlouho jsme se znaly pouze "virtuálně" ...

... na jaře roku 2008 jsem se chystala na svou první cestu po řeckých ostrovech ...
... a řešila přitom (pochopitelně na Dámě), že budu potřebovat mnoho karet do foťáku, abych mohla všechny ty krásy nafotit ...
... databanka byla tehdy nad mé finanční možnosti ...
... a tehdy přišel od maden vzkaz "Pošli mi adresu." ...
... přestože mě znala pouze krátce a jen "virtuálně", poslala mi čtyři čtyřgigové karty se slovy "Až je nebudeš potřebovat, tak mi je vrátíš." ...
... zde je nutno podotknout, že tehdy jedna čtyřgigová karta stála kolem tisícovky ...

... koncem září roku 2008 se konal v Českém Švýcarsku první fotoworkshop určený pro porotu a vítěze jednotlivých kol fotosoutěže na Dámě ...
... maden byla v porotě, já se snažila fotit na zadané téma ...
... tehdy jsem maden viděla poprvé ...
... vystoupila jsem z vlaku v Krásné Lípě a otočila se ...
... z vedlejšího vagonu téhož vlaku vystoupila malá kulaťoučká paní v pohorkách, štulpnách a legínách pod kolena ...
... na zádech batoh a v ruce tašku s nápisem valašské frgále ...

... "Ty musíš být maden." ...
... "Jak to víš?" ...
... "Stačí se podívat na tašku. Já jsem Jeane." ...

... to byl okamžik, kdy jsem maden (a taky frgále) poznala osobně ...
... a taky jsem stále více zjišťovala, jak moc jsme si podobné ...
... ani jedna nesnášela davy ...
... ani jedna neměla "ostré lokty" ...
... mezi "dravými" fotografy z Dámy, kteří neváhali vlézt druhému do záběru, jsme se necítily dobře ...
... a tak jsme je nechaly u Dolského mlýna a vyrazily kousek dál ...
... k nádherné říčce Jetřichovická Bělá ...
... tam vznikla třeba tato fotka ...
... nechala jsem ji v původním zpracování z tehdejší doby ...
... doby, kdy jsem milovala černé rámečky ...


... v roce 2009 jsem se chystala na druhou cestu po řeckých ostrovech ...
... a maden vyměnila Korsiku, kterou projela při mnoha výpravách křížem krážem na kole, za řecký ostrov Chios ...
... v té době už jsme si velice často telefonovaly ...
... měly jsme po návratu z Řecka další společné téma ...

... a při jednom takovém telefonátu jsem najednou měla pocit, že je něco špatně ...
... dlouho jsem na maden tlačila, co se děje ...
... až z ní vypadlo slovo, které nikdo nechce slyšet ...
... rakovina ...
... v prvním okamžiku jsem to neustála ...
... musela jsem telefon na pár minut položit a vše maličko vstřebat ...
... byla jsem první, komu to řekla ...
... telefonovala jsem s ní pak téměř každý den ...
... když se dozvěděla, že mladí čekají její první vnučku, měla najednou velikánský důvod bojovat ...
... a první kolo postupem času vybojovala ...

... koncem října roku 2010 jsem ji prvně navštívila ...
... ukázala mi místa, která měla moc ráda ...
... třeba nádhernou Satinu, říčku s mnoha vodopády ...
... vstávaly jsme ráno ve čtyři, abychom stihly východ slunce na hřebenech Beskyd ...
... je neuvěřitelné, co všechno zvládala ...

... a tehdy jsem ji také přivedla k patchworku ...
... než jsem totiž stihla došít mou druhou deku pro mou vnučku, nebylo už komu jí dát ...
... věnovala jsem ji maden pro Terezku ...
... patchwork maden natolik zaujal, že se mu začala věnovat opravdu naplno ...
... a brzy mě v šití patchworku několikanásobně předstihla ...
... začala třeba volně quiltovat z ruky ...
... k tomu jsem se já nedopracovala dodnes ...
... vymlouvám se, že mám raději "měkouše" ;o)) ...

... v roce 2012 jsme spolu vyrazily hned dvakrát do Vysokých Tater ...
... nejprve v půli června ...
... tehdy jsem poznala madeninu sestru Evku ...
... a uvědomila si, jak moc ráda mám slovenštinu ...
... podnikly jsme s maden několik výšlapů ...
... i když jsme na ně potřebovaly dvakrát více času, než ostatní ...
... prostě dvě invalidní důchodkyně v Tatrách ;o)) ...
... maden unavená léčbou ...
... mě do kopce limitovaly astmatické plíce a z kopce zase má kolena ...
... přesto jsme to zvládly ...

... nikdy nezapomenu na tůru ze Skalnatého plesa na Hrebienok ...
... pod Zamkovského chatou jsme potkaly lišku ...
... rohlík, který jí dala maden, odmítala ...
... Emco mysli sušenky ode mne si vzala ...
... a ochotně nám pózovala při focení ...
... rozená fotomodelka ...
... v zápalu focení jsme si ani jedna neuvědomily, že se liška pomalu přesunuje k odloženému madeninu batohu ...
... v nestřeženém okamžiku z otevřeného batohu ukradla igelitový pytlík se sýrem a zmizela v kleči ...
... maden měla po svačině a my obě po focení ;o)) ...


... tehdy v Tatrách mi začala prvně hlavou znít slova písničky z nadpisu tohoto příspěvku ...
... měly jsme se potkat dřív zdá se mi ...
... a mohly uskutečnit to, na co už nám síly nestačí ...
... vyrazit na vysoko položenou chatu v Tatrách ...
... pofotit západ slunce ...
... přespat ...
... pofotit východ slunce ... 
... a přesunout se na další chatu ...
... oběma by se to strašně líbilo ...
... jen jsme se měly potkat dřív ...

... plánů na společné cesty bylo dost ...
... snila jsem třeba o tom, že s maden vyrazíme ještě alespoň jednou do Řecka ...
... stav mého účtu, který byl dlouhou dobu v červených číslech, byl proti ...
... téměř pět let jsem živořila z částečného invalidního důchodu ve výši něco málo přes sedm tisíc korun ...
... až v říjnu 2015 jsem byla dostatečně stará na to, aby mi byl přiznán důchod starobní ...
... nijak závratný, přesto však pomalu posunul stav účtu do těch správných mezí ...
... peníze by už třeba i byly, ale zradila má kyčel ...
... došlo mi, že tůry, které jsem tak milovala, už prostě nezvládnu ...

... přesto jsme se s maden vídaly každý rok první dubnový víkend v Praze na PPM ...
... prvně jsme vyrazily v roce 2013 ...
... a rovnou na čtyři dny ...
... spaly jsme na lodi Florentina na Vltavě nedaleko Rudolfína ...
... s výhledem na hrad ...
... obě jsme si přály vyfotit mlhu nad Vltavou a z ní vystupující Karlův most a Hradčana ...
... počasí nám nepřálo ...
... setkaly jsme se ale se dvěma fotografkami z Dámy ...
... více o tom TADY ...

... společný víkend v Praze jsme si pak užily ještě pětkrát ...
... i když už jen na tři dny a bez fototoulek Prahou ...

... dále jsme si často dlouze telefonovaly ...
... a před vánoci v roce 2017 jsem opět měla ten pocit, že je něco špatně ...
... až po delším dotírání jsem slyšela slova, která jsem slyšet nechtěla ...
... rakovina se vrátila ...
... a opět jsem byla první, kdo se to dozvěděl ...
... tentokrát jsem se snažila vlévat optimismus jen s vypětím všech psychických sil ...
... a jen s vypětím všech sil jsem se snažila přesvědčit sama sebe, že to maden zvládne i podruhé ...
... do toho opět přišla zpráva, že mladí čekají mimi a že to bude holčička ...
... maden měla důvod bojovat ...

... v dubnu 2018 jsme spolu byly v Praze na PPM ...
... a maden to zvládala daleko lépe než já ...
... já musela často odkládat zadek na židli, lavičku nebo alespoň zídku, abych ulevila protestující kyčli i přetíženému koleni ...
... uvěřila jsem, že to maden zvládne i podruhé ...

... stále jsme si telefonovaly ...
... hodinové telefonáty často ukončily vybité baterie v mé pevné lince, které nás bez varování přerušily ...
... maden dále šila, korálkovala a věnovala se všemu, co měla ráda ...

... na jaře letošního roku přišla na přetřes naše účast na PPM ...
... slova "Já to nedám" mě nijak nevarovala ...
... už loni se nám na PPM moc nelíbilo ...
... vzala jsem jako fakt, že letos PPM prostě vynecháme ...

... dále jsem jí telefonovala ...
... pak jednoho dne nemohla mluvit ...
... prý se asi nachladila, když vypila studenou kolu ve snaze zklidnit žaludek ...
... dnes přemýšlím o tom, zda tomu opravdu věřila, nebo to už byla jen milosrdná lež pro mě ...
... při každém dalším telefonátu stále chraptěla ...
... proto jsem hovory zkracovala, abych ji zbytečně nenutila mluvit ...
... probraly jsme vždy jen to, že nešije, cítí se unavená, buď spí nebo kouká na tenis či závody na kolech ...
... v bláhové nevědomosti jsem ji ubezpečovala, že je dobře, když spí, že si tělo řekne, co potřebuje ...
... přehlídla jsem další náznak toho, že všechno je jinak, než jsem věřila ...

... když jsem jí volala 13.6., vše se zbořilo jako domeček z karet ...
... řekla mi, že je v nemocnici ...
... začaly mi docházet všecky ty náznaky v madeniných slovech ...
... náznaky, které jsem nechtěla slyšet v bláhové naději, že se to dá vybojovat i podruhé ...
... napsala jsem mail Evce, poslala jí na její přání mé telefonní číslo ...

... telefon byl zdrcující ...
... maden je v hospicu ve ValMezu ...
... pokud chci, mohu přijet, Evka je mi k dispozici ...

... měla jsem týden na rozhodnutí ...
... potácela jsem se mezi "musíš ji ještě vidět" po "nezvládneš to" ...
... nakonec jsem se rozhodla nejet ...
... možná jsem srab, ale rozhodla jsem se, že si ji chci ve vzpomínkách uchovat tak, jak jsem ji viděla naposled v Praze ...
... sice bez vlasů, ale stále ještě plnou síly a odhodlání bojovat ...

... pak už jen beznaděj a touha všech, ať už to skončí ...

... včera přišla zpráva ...
... ač očekávaná, překvapilo mě, jak moc mě to zasáhlo ...
... maden ráno prohrála svůj boj ...

... zbytek dne jsem strávila s lahvinkou cideru u skladeb řeckého klávesisty a skladatele Yanniho, kterého jsem obě milovaly ...
... tentokrát mi při jedné skladbě naskočila husí kůže ...
... zvedla jsem se, abych si přečetla její název ...
... anglicky neumím, přesto jsem název okamžitě pochopila ...

... i když jsme spolu často telefonovaly i se viděly na živo, vždy jsi pro mě byla maden a já pro tebe Jeane, tak jak jsme se poznaly na netu ...
... nyní udělám výjimku ...

... Majko, opatruj se ...
... strašně mi chybíš ...
... posílám ti tam nahoru Yanniho skladbu ...


... Evka, moc ti ďakujem, že jsi posledné týždne bola pri Majke ...
... a prepáč, že píšem takto otvorene na moj blog ...
... možno si to tu prečítajú dievčatá, ktoré Majku znaly a spomenú si na ňu ...

pondělí 31. prosince 2018

Před čtyřiceti lety ...

... na Silvestra před čtyřiceti lety bylo ještě tepleji než dnes ...
... dnes se odpolední teplota dostala téměř k osmi stupňům nad nulou ...
... na Silvestra roku 1978 bylo ještě o dva stupně více ...

... v té době jsme ještě hojně slavili s kamarády i sousedy ...
... ostatně tehdá se ze sousedů stávali kamarádi velice často  ...
... na rozdíl ode dneška ...

... i když jsme měli hodně malé děti - mladší dceři bylo dva a půl měsíce, starší o dva roky a dva měsíce více - slavili jsme až do časných ranních hodin ...
... až při odchodu kamarádů jsme zjistili, že ač večer pršelo, venku je cca třicet centimetrů sněhu ...
... otevřeli jsme okna dokořán a šli všichni společně sníh odhrabat ...
... a velice dobře jsme se u toho - někteří mírně, jiní značně posilněni alkoholem - bavili ...

... taky jsme pochopili, že do rána značně přituhlo ...
... jak moc přituhlo prozradil teploměr po návratu domů ...
... ukazoval mínus dvacet stupňů ...
... bohužel přituhlo i doma a urychlené zavření oken moc nepomohlo ...
... záhy jsme totiž zjistili, že díky mrazu vypadly čerpadla na výměníku ...
... a tak se netopilo ani netekla teplá voda ...
... radiátory byly studené až do druhého ledna ...
... ve svátek "ostraha" výměníku nepracovala ...

... dnes bylo odpoledne tedy "jen" osm stupňů na nulou ...
... a do rána určitě mínus dvacet nebude ...
... ani sníh nenapadne ...
... a kdyby náhodou napadl, určitě by si dneska nikdo neudělal z jeho odklízení ve čtyři ráno zábavu ...

... vzpomínám si, že o jedněch vánocích - rok si bohužel napamatuju, ale bylo to zcela určitě už v tomto století ... napadlo spoustu sněhu ...
... chlapi ze sousedního vchodu vzali hrabla a lopaty a odházeli si sníh nejprve pro svá auta, pak i chodník ke kontejnerům, aby je popeláři mohli vyvézt ...
... a nás "vychcanej" soused - sorry za expresivní výrazivo - si tam okamžitě přeparkoval auto ...
... sám se lopaty ještě nikdy nedotkl ...
... jeho auto před tím ze závějí vyhrabala jeho žena s dcerou ...

... v současné době už sníh neodklidí nikdo ...
... prostě se počká, až roztaje ...
... takže je vlastně dobře, že žádný nepadá ...
... alespoň mohou popeláři vyvézt kontejnery ...
... teda pokud zrovna nejsou na zákazu zaparkovaná auta ...
... ani ze sousedů se už nestávají kamarádi ...
... i když občas se ještě objeví výjimka, která potvrzuje pravidlo ;o)


úterý 21. srpna 2018

Před padesáti lety

Prázdniny v roce 1968 jsem trávila s babičkou u svého strýce v západním Německu.

Strýc vysídlil legálně v roce 1967.
V tom roce schválili české úřady vysídlení i mojí babičce, mé mamce a mě.
Jenže mamka se tehdy rozhodla, že požádá o svolení i mého otce.
Nikdo z úřadů toto svolení nepožadoval.
Mamka asi chtěla mít čisté svědomí, že mě neodvezla proti vůli mého otce.
Otce, který se o mě vůbec nezajímal.
Platil pouze alimenty ve výši dvěstěpadesát korun.

S odpovědí, která přišla, mamka rozhodně nepočítala.
Stálo v ní něco v tom smyslu, že s mým vysídlením otec souhlasí pouze za předpokladu, že nebude muset platit alimenty.
V opačném případě požádá o mé svěření do jeho péče.
Prý zajistí mou řádnou výchovu v rámci komunistických ideí.
Přestože se dopis nedochoval ... mamka jej zřejmě vyhodila ... těchto pár vět mi utkvělo v paměti.
Ne kvůli neuvěřitelné absurditě.
Tu jsem tenkrát ještě nevnímala.
Já byla tehdy svému otci vděčná.
Vděčná za to, že nemusím opustit Československo.

Jak moc to s péčí o mě myslel vážně ukázal můj otec o devět let později.
Poslala jsem mu tehdy své svatební oznámení.
Nic jsem po něm nechtěla.
Jen mě zajímala jeho reakce.
Byla jsem tehdy na vysoké škole.
Otec na mě platil stále stejných dvěstěpadesát korun.
V pondělí, dva dny po svatbě, přišel dopis od otcova zaměstnavatele.
Otec přestává platit alimenty, jelikož vyživovací povinnost přechází na manžela.
Tento dopis schovaný mám ...
... mezi svatebními blahopřáními ;o))

A tak do NSR tehdy v roce 1967 nakonec odešel jen můj strýc.
A u něj jsem s babičkou trávila prázdniny v roce 1968.

Moc si toho nepamatuju.
Bylo mi tehdy necelých třináct let.

Pamatuju si třeba to, že v přízemí domu, ve kterém strýc bydlel, byla malá cukrárna.
Její italský majitel nabízel každý den třicet druhů zmrzliny.
Nabídka se navíc každý den měnila.
A já měla každý den problém, kterou si mám vybrat.
Strýc mi totiž vždycky dovolil jen čtyři kopečky ;o))

Také si pamatuju, že jsem skoro každý den chodila do obchodních domů v centru.
Ne proto, abych obdivovala množství nádherného zboží.
Zboží, které bylo v tehdejším Československu zcela nedostupné.
Já tam chodila ... navzdory svému pubertálnímu věku ... kvůli jezdícím schodům.
Dokázala jsem se na nich vozit nahoru a dolů i několik hodin ;o))

V hlavě mi zůstala i vzpomínka na lágr pro emigranty v Rastattu.
Už nevím, koho z příbuzných nebo známých jsme tam byly s babičkou navštívit.
V paměti mi utkvěl strohý pokoj.
Bylo v něm pouze šest paland, velká skříň a vedle ní spousta kufrů.
V pokoji bydleli i desítky měsíců lidé, kteří přišli do Německa legálně.

Tento pokoj se mi vybaví často i dnes.
Vybaví se mi vždy, když vidím v TV, že ilegální ... zdůrazňuji slovo ilegální ... migranti dnes odmítají ubytování například v bývalých amerických kasárnách.
A tzv. neziskové organizace tvrdí, že takové ubytování je nedůstojné ...

Proč tyto vzpomínky zrovna dnes?

Velice dobře si totiž vzpomínám na 21. srpen 1968.

Byly jsme s babičkou na delší návštěvě u tety v městečku Bad Harzburg.
Marně se dnes snažím tetu a bratrance Karla umístit do rodokmenu.
Teta zcela určitě nebyla babiččina sestra.
Možná spíše její švagrová.
A bratranec Karel nebyl můj bratranec.
Jsem totiž jediné vnouče mé babičky.
A tak zákonitě žádného bratrance mít nemohu.
I tak mu budu nadále říkat bratranec Karel ;o))

Jako správný puberťák jsem tehdy nevstávala před jedenáctou hodinou dopolední.
21. srpna 1968 mě vzbudil bratranec Karel už kolem deváté.
Vzbudil mě se slovy:
"Jano vstávej, v Čechách je válka."
Měla jsem ten den svátek a považovala jsem to zpočátku za hloupý vtip, který mě měl vytáhnout z postele.
Se slovy "Ty jsi blbej" jsem se znovu zachumlala do peří ...
... usnout se mi však už nepodařilo.
Vstala jsem tedy a šla do kuchyně.
A došlo mi, že to vtip rozhodně nebyl.
Babička i teta svorně brečely do eintopfu, který teta vařila k obědu, a modlily se.
To, že je v Československu válka potvrzovaly i TV zprávy.
Slovům jsem sice moc nerozumněla, ale dívat se na tanky v ulicích bylo fakt děsivé.
Dodnes si pamatuju i babiččina slova.
Někdy k večeru si utřela slzy a pevným hlasem pronesla:
"Zažila jsem dvě války pod Rusem, další už zažít nechci. Já se do Čech nevrátím."

Po Harzburgu se brzy roznesla zpráva, že je u nich malá holka z Československa, kde vypukla válka.
A místní obyvatelé uspořádali sbírku oblečení.
Ještě dnes si dokážu vybavit ten neuvěřitelný pocit studu.
Přinesli totiž k tetě všecko, co už u nich doma nikdo nechtěl.
Nechala jsem si jen prošívanou vestičku s dlouhými rukávy tak trochu ve stylu dirndlu.
Všecko ostatní jsme po částech nosili tajně v noci do kontejneru.
Vím, nejspíš to mysleli dobře, ale mě se to tehdy hrozně dotklo.

Z Harzburgu jsme se po pár dnech vrátily zpět ke strýci do Mannheimu.
A začala čilá korespondence mezi strýcem a mou mamkou.
Plán byl, že mamka pro mě přijede přes Červený kříž a zůstaneme v Německu.
Jenže já v Německu zůstat nechtěla.
Vždycky jsem na konec dopisu připsala
"Nejezdi pro mě, já chci domů"
a obálku jsem rychle zalepila.
Nikdy jsem to strýci ani babičce nepřiznala.

Prázdniny skončily a já byla stále v Mannheimu.
Až někdy v půlce září přišel strýc pozdě večer domů z práce.
Pamatuju si, že byl čerstvě ostříhaný a tak trošku pod vlivem alkoholu.
Na stůl hodil obálku se slovy:
"Tady máš letenku, kopnu tě do prdele a letíš a letíš ..."
Takhle doslova to řekl ;o))

A tak přišel můj vytoužený návrat domů.
Strýc mě ve Frankfurtu na letišti předal letušce.
Upozornil ji, aby se moc nesnažila se mnou komunikovat.
Pravděpodobně jí budu rozumět, ale nejspíš jí neodpovím.
Vzpomínám si, že mi neustále něco nabízela.
Jenže já měla jen deset marek a nevěděla jsem, jestli mi to bude stačit.
Neodolala jsem až kolekci malých čokoládek s obrázky letadel na obalech.
Tehdy mi došlo, že peníze nepotřebuju, že je to zadarmo.
Jenže letuška došla k závěru, že nic nechci, a nic dalšího mi už nenabídla ;o))

Po přistání v Praze ... pamatuju si jen spoustu obrněných vozů kolem ... mě německá letuška předala českému letušákovi.
Tak jsem si ho nazvala, slovo stevard bylo pro mě tehdy ještě zcela neznámé.
No a tento letušák začal řešit, co se mnou.
Měla jsem zaplacenou letenku až do KV.
Jenže letadlo letělo až za tři nebo čtyři dny.
Nakonec po konzultaci s "vyššími místy" letenku stornovali a místo ní mi koupili jízdenku na autobus.
Přišla další změna mého dozoru.
Letušák mě odvezl na Florenc a předal mě řidiči nejbližšího autobusu do KV.

A pak jsem konečně byla doma.
Řidič mě vysadil na zastávce u Černého koně na staré pražské silnici.
Vysadil mě se dvěma kufry a třemi igelitkami.
Víc udělat nemohl, musel s autobusem pokračovat dál.
Autobus odjel a já stála sama na zcela liduprázdné ulici.
Byla tuším sobota odpoledne.

Najednou se objevil asi tak osmnáctiletý kluk, beze slova popadl oba kufry a šel.
Byl to takový ten typ, kterému se říká podivná existence.
Nevěděla jsem, co mám dělat.
Na ulici široko daleko kromě nás dvou nikdo nebyl.
Na křižovatce Pražské silnice a Libušiny ulice se zastavil, otočil se a povídá:
"Co čumíš, kam ti to mám odnést."
Kufry postavil až před domem a zmizel stejně rychle, jako se objevil.

Když jsem zaklepala na dveře, mamka otevřela a rozbrečela se.
Netušila, že jsem na cestě domů.
Brečely jsme obě ... ale jen chvilku.
A já jí snědla houbovou smaženici, kterou si připravovala k pozdnímu obědu.
Snědla jsem jí úplně všecku, přestože vlastně houbovou smaženici zrovna moc nemusím.
Daleko raději jsem měla její houbové karbanátky.
Přidávala do nich namletou vysočinu.
Po těch se mi stýská.

Stýská se mi i po mamce.
1. září to bude už třicet let, co opustila tento svět.

A občas se mi stýská i po lidské sounáležitosti.
Škoda, že my Češi umíme stát při sobě a pomáhat si, jen když nám teče do bot.

pondělí 9. ledna 2017

Hudební vzpomínky

... během přehrávání písniček od Heintjeho mi YouTube nabízel další a další podobné ...

... třeba Demise Roussose ...
... snad jediný, jehož gramodesky byly k dostání i u nás ...
... dokonce jsem ji použila k focení do jedné hodně historické fotosoutěže na téma zátiší ...


... Demise jsem milovala a miluju ho dodnes, i když už odešel do hudebního nebe ...
... vzpomínám si, jak strašně se mě v sedmdesátých letech minulého století dotkla kritika v časopise Melodie, kde se psalo něco ve smyslu: "jeho hlas stoupající do výšek neustále hrozících katastrofou ..."

... asi nejraději z jeho písniček mám


... jak jsem si tak postupně pouštěla jednu písničku za druhou, s úžasem mi došlo, že všecko jsou to Řekové, i když vesměs žijící v zahraničí ...
... a já si uvědomila, že má fascinace Řeckem vlastně vznikla mnohem dříve a ne až v roce 1995, kdy jsem Řecko poprvé navštívila ...

... ale zpět k písničkám ...

... k mým favoritům tehdy patřila třeba Vicky Leandros a její


... nebo Costa Cordalis s písničkou


... neopomněla jsem si pustit i poněkud "současnější" a echt řeckou


... ráda jsem poslouchala i Nanu Mouskouri, zejména její


... srdce pookřálo, když jsem našla mou oblíbenou v jejím podání


... desky Nany Mouskouri nám mnohem později - za mých studií na střední škole - pouštěla i profesorka francouzštiny ... pochopitelně francouzské ... chtěla nám tehdy zpříjemnit zejména výuku francouzské gramatiky ;o))

... do záložek jsem si uložila i duet Demise a Nany s řeckými tanečky ;o))



neděle 8. ledna 2017

Heintje

To si takhle hledám něco na YouTube ...

... a pak mě napadlo do vyhledávacího řádku napsat slovo Heintje ...

... pro nezasvěcené bývalá dětská hvězda ...
... ti, kdo v šedesátých letech "chytali" západoněmeckou televizi, pravděpodobně znají ...

... do klučiny jménem Heintje jsem se zamilovala, když mi bylo dvanáct ...
... a jemu taky - je asi o dva měsíce starší než já ;o)) ...
... v roce 1967 natočil svou první desku a stal se megahvězdou ...
... alespoň v Západním Německu zcela určitě ...



... mám sice neuvěřitelnou spoustu restů ...
... a možná právě proto se mi do nich nechce ...
... raději si pouštím jednu písničku za druhou ...
... skleničku červeného k tomu ...
... a vzpomínám ...
... oko málem nezůstalo suché ...

... tuhle jsem měla nejraději ...


... našla jsem i spoustu odkazů na jeho současný život ...
... dnes si říká Hein a stále zpívá ...
... tady srovnání další mé oblíbené písničky ...



pondělí 26. ledna 2015

Nenávidím žehlení ...

Byly doby, kdy jsem žehlila téměř vše.
Asi to mám po mamce, ta žehlila i ponožky a spodní prádlo.
Pak přišlo žehlení plen ... a já si začala žehlení usnadňovat například jen přežehlením složené pleny na straně, která přišla do styku s pokožkou mých dvou dcer.

Když povyrostly z plen, začala jsem jim šít šatičky a blůzičky s kanýrky.
Při pomyšlení na žehlení kanýrků mě dnes bere hrůza ;o))
Kanýrky časem vyšly z módy a dcery dorostly spíše džínové módě.

Žehlení pomalu ubývalo a u mě naopak rostla nechuť k žehlení.
Žehličku jsem stále častěji zapínala jen tehdy, když už nebylo zbytí.
A k přetékajícímu koši s prádlem na žehlení jsem si začala kupovat lahvinku vína.
Ne, nestal se ze mě alkoholik, oblečení, povlečení i ubrusů jsem měla hodně a tak stačilo vyžehlit tak jednou za tři měsíce.
A k tomu plnému koši a čtyřem hodinám žehlení byla sedmička vínka tak akorát ;o))

Časem jsem se propracovala ke zjištění, že raději budu o půl hodiny déle prádlo věšet, než abych ho pak musela žehlit.
Brzy jsem přestala žehlit ložní prádlo. Většinou jsem ho povlékala usušené a voňavé rovnou z prádelní šňůry.
Nutností zůstalo pouze žehlit košile. A i těch notně ubylo díky rozvodu. Ty své jsem brzy přestala nosit. Když jsem propadla patchworku, všecky je je rozstříhala.
Nakonec jsem přestala používat i ubrusy, stejně byly neustále plné kočičích chlupů. Jednou za rok vyžehlit ubrus vánoční je brnkačka.

Žehličku mě donutil oprášit právě až patchwork. Brzy mi totiž došlo, že při šití bločků nestačí jen zarýhnout nehtem. Kvůli přesnosti šití je třeba žehlit a žehlit.

No a dnes došlo i na žehlení časopisu o patchworku ;o))

Asi bych měla vysvětlit.

Kvůli focení košíků jsem si v Lidlu koupila svazeček růží. Miluju je. Od pátku stály ve váze na stole a kočkám kupodivu nepřipadaly přitažlivé.
Včera pozdě v noci (přišla jsem z návštěvy u dcery až půl hodiny před půlnocí) jsem se pustila do hledání jednoho projektu v hromadě nasyslených patchworkových časopisů.
Našla jsem, položila na stůl, na kterém stála i váza s růžičkami.
Ostatní uložila na své místo a sebe uložila do pelíšku.
Těsně před usnutím mě napadlo, že to asi nebyl dobrý nápad. Lenost mi ale nedovolila opustit vyhřátý pelíšek. Uklidnila jsem se tím, že váza je na stole už skoro 3 dny a nic se nestalo ...

Když jsem se prvně vzbudila, byla ještě pořádná tma. Nechtělo se mi otvírat i druhé oko, abych zjistila, kolik je hodin. Zachumlala jsem se a znovu usnula.
Když jsem se probudila podruhé, bylo už úplné světlo. Obě rozlepené oči mi záhy prozradily, že hodiny ukazují 8:47.
A pak můj pohled padl na stůl.
Váza převrácená a patchworkový časopis se snažil absorbovat vodu do svých stránek.

Kočky, já vás jednou nakrájím do guláše ...
Za trest musely počkat, až mokré stránky proložím papírovými utěrkami.
Až potom jsem jim naplnila misky.
A já si dala nezbytnou ranní kávičku.

Papírové utěrky vodu maličko absorbovaly, ale ani náhodou nevysušily.
A pak mě napadlo použít žehličku. Jednotlivé listy jsem přežehlila mezi bavlněnou plenou. Z počátku jen na dva puntíky, nakonec jsem se odvážila žehlit "na bavlnu". Listy to vysušilo, ale zůstaly na nich čtverečky z pleny. Takže ještě jedno kolo pouze přes pečící papír.
Dopadlo to relativně dobře.
Časopis je suchý, stránky neslepené.
A kočky jsou na živu.
Ani mě z nich pepka neklepla.

úterý 24. června 2014

Spletité cesty osudu ...

... aneb

kdo nebo co za to může?

Když jsem se nedávno pokoušela vstřebat informace o bitvě u Stalingradu - příspěvek ZDE - znovu se pootevřely dveře jakési mé 13. komnaty neboli snaha vyrovnat se s minulostí ani ne tak mojí, jako spíše mých předků. I když mí předci už se vlastně nemají s čím vyrovnávat, neboť již opustili tento svět. To já se musím vyrovnat s jejich životem. S životem, který si sami nezvolili, se spletitými cestami osudu. A abych vše pochopila, nezbude mi než se prokousat dějinami, které mě v době mé školní docházky tak strašně nebavily. Ostatně nezajímaly mě celý můj dosavadní život. Až do doby, kdy jsem se začala zajímat o svůj rodokmen.

První náznak toho, s čím se budu muset vyrovnat, pochází z roku 1973.
Měly jsme doma (já a mamka, tedy celá naše domácnost) plechovou krabici se starými fotkami. Už jako malá jsem si jí velice často a ráda prohlížela. Fotky jsem znala, i když nikdy jsem se neptala, kdo na nich vůbec je. Výjimku tvořily fotky, na kterých byla mamka jako dítě se svými bratry případně rodiči, tedy mými strýci, babičkou a dědečkem.
V roce 1973 mi bylo 18 let a v krabici bylo najednou o jednu fotku více. Vím bezpečně že před tím tam nebyla. Mamka ji přede mnou celé mé dětství schovávala. Byl na ní mamčin starší bratr s kamarády ... v uniformách ...
Dozvěděla jsem se, že nejstarší mamčin bratr se ztratil u Stalingradu, a další starší bratr - ten z fotky - padl v Holandsku. Informaci jsem tehdy prostě vzala na vědomí. Více jsem se neptala. A vše jsem si nechala pro sebe. Neřekla jsem o tom nikomu, ani mé nejlepší kamarádce. Kdo by se také chlubil tím, že jeho strýcové bojovali na straně nacistů.

Jenže čas nazrál a já se s tím budu muset nějak popasovat.

Ani jeden z mých strýců si to nevybral dobrovolně. Když začala 2. světová válka, bylo tomu staršímu 17 a mladšímu 14 let. Nevím, co si tehdy mysleli, když narukovali. Možná to brali jen jako brannou povinnost. Možná tehdy uvěřili Hitlerově propagandě a bojovali s tím, že jde o správnou věc, o čistotu rasy. Ostatně i já jsem si ve druhé třídě přála, aby vypukla válka, abych mohla pomáhat partyzánům jako Vaska Trubačov a jeho kamarádi. Propaganda, ať už hitlerovská nebo ta socialistická, je dost mocná a těžko se jí člověk brání, zvláště ten nezralý.
Jak to s mými strýci bylo se už nikdy nedozvím.

A kdo nebo co může za to, že se ocitli na té špatné straně?
Toho se snažím dopátrat.

Zatím vím to, že můj pětkrát pradědeček Jiřík Vondráček musel v roce 1743 odejít z náboženských důvodů ze země. Opustil statek v Bohuslavicích nad Metují na Opočensku a odešel do Münsterbergu v Pruském Slezsku. Utekl před násilnou rekatolizací, důsledku bitvy na Bílé hoře. Tehdy se členové českobratrské církve evangelické (i když tenkrát se tak možná ještě nejmenovala), kteří se odmítli vzdát své víry a nekonvertovali ke katolické církvi, zato našli odvahu opustit své domovy a jít do neznáma, ocitli na vlastně německém území.

A já se snažím prokousat dějinami, které mě tak moc nebavily. Přes třicetiletou válku a bitvu na Bílé hoře se budu muset vrátit ještě hlouběji do minulosti, k reformaci. Jsem nevěřící - přesněji řečeno nevěřím v boha - a v náboženství se zcela a úplně ztrácím. Jenže pokud chci pochopit svou minulost, budu muset pochopit i náboženství.

Zatím jsem pochopila jediné. Nemám ráda katolickou církev. Mám dojem, že jí jde v první řadě o majetek. Proč se katoličtí kněží nesmí ženit? Nemyslím si, že je to pro zasvěcení se Bohu. Spíše v tom vidím touhu církve nemuset dělit majetek mezi potomky. A jak to občas končí? Skandály katolických kněží se zneužíváním dětí probírají sdělovací prostředky téměř denně. A hospodyně katolických kněží též podle mého nebyly JEN hospodyněni. A co odpustky? To musím teprve nastudovat. Matně se mi vybavuje, že byly jedním z důvodů reformace. Každopádně i odpustky byly zdrojem majetku katolické církve.

úterý 10. prosince 2013

Vzpomínky na dětství

Téma poslední letošní čtvrtletní soutěže ve fotoklubu.
Když téma před cca 3 měsíci Martina vymyslela, málem mě omyli. Proboha, co na toto téma vyfotit? Vzpomínek na dětství je nespočet, ale nejdou vyfotit ...

Pár nápadů bylo, ale vesměs neuskutečnitelných.

Ihned jsem si třeba vzpomněla na dřevěnou verandu - babička jí říkala lauba - a obrovský záhon libečku kolem ní. Říkala jsem mu magi. Až v dospělosti jsem zjistila, že to byl libeček. Jenže půldomek, ve kterém jsem jako malá trávila s babičkou mnoho krásných chvil, už dávno koupili jiní. A jako první dřevěnou laubu strhli, nahradili ji cihlovým monstrem s luxfery a místo libečku "vyseli" kolem monstra betonovou dlažbu. Mimochodem monstrum je skoro stejně velké jako půldomek :o(

Taky jsem si vzpomněla na úžasný malinkatý dřevěný domeček v trávě kousek od potoka, ve kterém byla studna. A na jejích schodech za dvířky na "obrtlík" stával smaltovaný hrnek se slanou vodou a v něm máslo. Tak se totiž uchovávalo v době, kdy ještě nebyly běžné ledničky. Jenže studna už tam taky není. Zmizel i pozvolný zatravněný svah k potoku. Místo něj je navážka, beton a ... parkoviště.

Parkoviště je ostatně i z velké zahrady s pískovištěm, kde byly jesle. Až do mých skoro 10 let jsme tam s mamkou bydlely - v mansardě pod střechou. Na pískovišti jsem si hrávala, válela jsem se v trávě, očichávala obrovské pivoňky, které rostly kolem plotu.  Dnes je tam jen asfalt a auta. Nevyužívané jesle koupil dravý podnikatel v oblasti zdravotnictví a místo jeslí je tam soukromá klinika.

Nejvíce vzpomínek na dětství se vztahuje ke dnům stráveným s babičkou na vesnici. Měla předzahrádku s kytičkama, zadní zahradu s mrkví, hráškem, jahodama a nevím čím ještě. Na samém konci zahrady bělila prádlo zalévaním z konve. Taky měla králíky, slepice se zlým kohoutem a velké bramborové pole. Vodu jen ve studni 10 metrů od domu, sporák na uhlí v kuchyni. Latrínu, na kterou se chodilo přes celou laubu. V prádelně obrovskou plechovou vanu s dřevěným špuntem a kotel na ohřívání vody, pod kterým se muselo zatopit. V patře nad kuchyní pak ložnici s velkou postelí a obrovskými naducanými peřinami - několikrát jsem byla i u draní peří, většinou jsem však musela jít spát, abych neslyšela všecky ty dospělácký "drby". A pod peřinou gumovou láhev, kterou se postele nahřívaly, protože v horním patře se netopilo. A ke všemu tomu ještě měla na starosti mě. Než jsem nastoupila do školy, byla jsem u babičky častěji než ve školce. Babička prostě kmitala od časného rána. Netuším, kde brala tolika sil.

Každé ráno jsem našla na nočním stolku v kojenecké láhvi s dudlíkem napěněné mléko s vajíčkem a vanilkovým cukrem, dnes by se nejspíš řeklo vanilkový koktejl. A to vše do mých cca 6-7 let. Nevím už přesně kolik mi bylo, když to mojí vinou přestalo. Babička totiž byla nejen nesmírně pracovitá, ale snad ještě více pobožná. A tak když obstarala hospodářství i mě, navařila a usedla k jídlu, neopomněla za vše poděkovat Hospodinu. A já pusa prostořeká jsem jí jednou řekla, proč děkuje nějakýmu Hospodinovi, když to všechno udělala sama. Neřekla ani slovo, jen se na mě podívala ne zrovna přívětivě a ...
... a od té doby byl noční stolek po ránu prázdný.

Vzpomínka je to natolik silná, že to byl jeden z námětů na fotku. Bible, babiččina fotka a kojenecká láhev s mlékem. Láhev jsem však nesehnala. Ani buclatý hrneček v malinkatými kytičkami. A tak jsem použila vysokou skleničku s motivem starého auta. Celou sadu jsem jich jako dítko školou povinné koupila mamce k vánocům. Zbyla už jen jedna.


Další nápad, tentokrát s dřevěnou houpačkou, taky neklapl. Mlžná podzimní rána byla docela častá, i s barevným listím, vhodná větev by se jistě taky našla. Na rozdíl od dřevěné houpačky. Zkoušela jsem i dětská hřiště. Dneska ovšem frčí plast. Dokonce jsem i vyrazila do hobby marketu ochotná houpačku koupit. Jenže dřevěné nevedou. A plastové je nejen sedadlo. Dokonce i lana jsou umotaná z jakéhosi plastu, navíc v hrůzné kombinaci fialové a zelené barvy. Nevěděla jsem, jestli mám zvracet - ta barevná kombinace byla fakt nad mé síly - nebo brečet.

V zoufalství mě napadla knížka Odvážná školačka. Nebo písanka z první třídy s pionýrkou. Pro případné mladší čtenáře malé vysvětlení. Pionýrka je kulaté razítko s obrázkem pionýrky, které otisknuté červenou barvou nahrazovalo jedničku s hvězdičkou. Písanka i knížka by někde měly být, určitě jsem je nevyhodila. Nevyhodila ... ale ani nenašla ;o))

A tak zůstalo jen fotoalbum s mýma fotkama a kafíčko v hrnečku po babičce.



Vše jsem pochopitelně fotila až dnes ... před fotoklubem.
PŘED myšleno časově nikoliv místně ;o))
Prostě nedokážu upustit od hesla: "Neodkládej na zítřek, co můžes udělat pozítří". I když moc dobře vím, že na poslední chvíli se vždycky něco zadrhne a adrenalin stoupá. I když moc dobře vím, že u mě už adrenalin nezpůsobuje vzrůst sil, ale spíše nárůst vzteku. Pochopitelně i dnes. Nejprve jsem zjistila, že mám poslední 2 fotopapíry. No nic. Vyzkouším alespoň fotopapír matný, těch jsem koupila 5 a nikdy nepoužila. Když pak na mě začala z tiskárny blikat "madženta" signalizujíc mi, že dochází, dostala jsem strach. Strach, že jsem půl dne promarnila pokusy vyfotit vzpomínky na dětství, a nakonec je snad ani nevytisknu, protože došel inkoust.
Když se nakonec tiskárna rozhodla nenechat mě ve štychu, slíbila jsem si, že už nikdy nic nenechám na poslední chvíli. Jenže takových slibů už bylo ...

čtvrtek 31. ledna 2013

Vzpomínkové odpoledne

Vyzbrojena základními informacemi z knih Edity Štěříkové a roztříděnými starými fotografiemi jsem dnes vyrazila do Bernova za jednou z mých nejbližších příbuzných.
Olina je sestřenice mojí mamky. Oliny mamka a moje babička byly sestry.
Doufala jsem, že Olina třeba bude mít rodný list tety Emy - tak jsme jí doma říkávali.

Nakonec mě čekala celá smršť informací.
Olina sice rodný list tety Emy nemá (vypadá to, že starší členové rodu byli bez dokladů), na rozdíl ode mne se však matky i otce vyptávala a tak má rozsáhlou evidenci o svých nejbližších příbuzných. Vše pěkně setříděné podle rodin. Otec ... matka ... všecky jejich děti ... rodiče ... prarodiče ... vše s daty narození i úmrtí ... pokud tedy tato data teta Ema nebo strejda Adolf znali.
Pečlivě jsem si vše opisovala ... vyptávala se ... guláš v mé hlavě houstl.

Pak dotazy na Friedrichsgrätz. Na rodnou vesnici si Olina nepamatuje, netušila jsem, že se narodila až v roce 1944 a o rok později reemigrovali do Čech. Budu tam tedy muset vyrazit sama, bez průvodce, žádný z pamětníků už nejspíš není mezi živými.
Dozvěděla jsem se však alespoň to, že domek mojí babičky stál na samém začátku (nebo snad konci?) vesnice a tak jsem podle plánku vesnice z knihy Země otců jakž takž v obraze.

Listovat starými alby, které Olina vytáhla z šuplíku, bylo úžasné - jen  mi ze všech těch informací šla hlava kolem. Dokonce jedna z fotografií - moje babička s dědečkem a všemi čtyřmi dětmi - změnila majitele. Olina nedala jinak, musím si ji vzít, když mezi mými fotkami není. Díky moc.

A pak došlo na mé fotky. U některých ani Olina nevěděla, kdo to může být. Maličko jsme však poodhalily fotku, která mě zajímala nejvíce. Je to nejspíše nejstarší fotka vůbec. O tom ale zas někdy příště.

Probraly jsme i poněkud specifickou kuchyni.
kluzky ... knedlíky ze syrových strouhaných brambor ... podávané se zelím ke kuřeti či králíku ... nebo jen na cibulce a s vajíčky
kucmoch ... škubánky se sádlem a škvarky ... nasladko i naslano ... líbilo se mi, jak je babička nabírala z hrnce lžící a tvarovala o okraj talíře
žůr ... polévka ze žitného kvásku nalitá na šťouchané brambory
Nic z toho již Olina nevaří. Já se o to nikdy ani nepokusila.

Nádherné vzpomínkové odpoledne zvolna přešlo v tmavý večer a mě nezbylo než se odebrat na vlak. Slib, že určitě brzo zase přijedu, splním.

úterý 15. ledna 2013

Pobělohorští exulanti

V době, kdy už jsem byla dospělá, čas od času můj strýc mluvil o tom, jak nás, respektive naše předky,  katolíci po bitvě na Bílé hoře vyhnali z Čech. Mluvil o tom vždy, když to přehnal s alkoholem. Po vystřízlivění ovšem na mé dotazy, jak to bylo a co o tom ví, jen mávl rukou se slovy: "Prosím tě, vždyť jsem byl opilej". A nedozvěděla jsem se nic.
Mamky jsem se neptala. Dodnes nevím proč. Možná jsem měla jiné starosti ... možná jsem si myslela, že času je dost ... nebylo. Mamka umřela, když jí bylo 58 let. A mě 33. Asi příliš málo na to, aby člověk pátral po svých kořenech.
Až v roce 2000 mi krátký článek uveřejněný v časopise Veřejná správa potvrdil, že strýc jen opilecky neblábolil a já jsem opravdu potomkem pobělohorských exulantů.


Ani tehdy mě však nenapadlo začít pátrat blíže.

pondělí 14. ledna 2013

Tajemství rodu

Jako malá jsem předpokládala, že moje mamka a její rodina jsou Němci.
Ostatně kdykoliv došlo v rozhovorech mezi dospělými na téma, které jsem neměla slyšet, přešlo se automaticky z češtiny do němčiny. Tehdy jsem se vždy znovu začala učit německy, skončila jsem však nejdále u 11. lekce.
Ale zpět k mé rodině.
Křestní jména německá byla ... Kurt ... Fritz ... Helmut ... příjmení Sláma ovšem německy rozhodně neznělo.
Rovněž tak jsem měla podezření, že česky se určitě nenaučili až v Bernově. No a nejzvláštnější mi připadalo, že moje babička navštěvuje bohoslužby "českých bratří".

Nikdy jsem se však neptala. Moje mamka o minulosti mluvila jen hodně nerada. Měla k tomu dost závažný důvod. Začala jsem chodit na základní školu na začátku 60. let minulého století. Vzpomínám si, jak nám soudružka učitelka v hodinách věcného učení barvitě líčila, jak je německý národ ten zlý. Měla jsem v hlavě maličko zmatek a mamka ho zřejmě nechtěla ještě více přiživovat.