Vzpomínky na dětství

Téma poslední letošní čtvrtletní soutěže ve fotoklubu.

Když téma před cca 3 měsíci Martina vymyslela, málem mě omyli. Proboha, co na toto téma vyfotit? Vzpomínek na dětství je nespočet, ale nejdou vyfotit ...

Pár nápadů bylo, ale vesměs neuskutečnitelných.

Ihned jsem si třeba vzpomněla na dřevěnou verandu - babička jí říkala lauba - a obrovský záhon libečku kolem ní. Říkala jsem mu magi. Až v dospělosti jsem zjistila, že to byl libeček. Jenže půldomek, ve kterém jsem jako malá trávila s babičkou mnoho krásných chvil, už dávno koupili jiní. A jako první dřevěnou laubu strhli, nahradili ji cihlovým monstrem s luxfery a místo libečku "vyseli" kolem monstra betonovou dlažbu. Mimochodem monstrum je skoro stejně velké jako půldomek :o(

Taky jsem si vzpomněla na úžasný malinkatý dřevěný domeček v trávě kousek od potoka, ve kterém byla studna. A na jejích schodech za dvířky na "obrtlík" stával smaltovaný hrnek se slanou vodou a v něm máslo. Tak se totiž uchovávalo v době, kdy ještě nebyly běžné ledničky. Jenže studna už tam taky není. Zmizel i pozvolný zatravněný svah k potoku. Místo něj je navážka, beton a ... parkoviště.

Parkoviště je ostatně i z velké zahrady s pískovištěm, kde byly jesle. Až do mých skoro 10 let jsme tam s mamkou bydlely - v mansardě pod střechou. Na pískovišti jsem si hrávala, válela jsem se v trávě, očichávala obrovské pivoňky, které rostly kolem plotu.  Dnes je tam jen asfalt a auta. Nevyužívané jesle koupil dravý podnikatel v oblasti zdravotnictví a místo jeslí je tam soukromá klinika.

Nejvíce vzpomínek na dětství se vztahuje ke dnům stráveným s babičkou na vesnici. Měla předzahrádku s kytičkama, zadní zahradu s mrkví, hráškem, jahodama a nevím čím ještě. Na samém konci zahrady bělila prádlo zalévaním z konve. Taky měla králíky, slepice se zlým kohoutem a velké bramborové pole. Vodu jen ve studni 10 metrů od domu, sporák na uhlí v kuchyni. Latrínu, na kterou se chodilo přes celou laubu. V prádelně obrovskou plechovou vanu s dřevěným špuntem a kotel na ohřívání vody, pod kterým se muselo zatopit. V patře nad kuchyní pak ložnici s velkou postelí a obrovskými naducanými peřinami - několikrát jsem byla i u draní peří, většinou jsem však musela jít spát, abych neslyšela všecky ty dospělácký "drby". A pod peřinou gumovou láhev, kterou se postele nahřívaly, protože v horním patře se netopilo. A ke všemu tomu ještě měla na starosti mě. Než jsem nastoupila do školy, byla jsem u babičky častěji než ve školce. Babička prostě kmitala od časného rána. Netuším, kde brala tolika sil.

Každé ráno jsem našla na nočním stolku v kojenecké láhvi s dudlíkem napěněné mléko s vajíčkem a vanilkovým cukrem, dnes by se nejspíš řeklo vanilkový koktejl. A to vše do mých cca 6-7 let. Nevím už přesně kolik mi bylo, když to mojí vinou přestalo. Babička totiž byla nejen nesmírně pracovitá, ale snad ještě více pobožná. A tak když obstarala hospodářství i mě, navařila a usedla k jídlu, neopomněla za vše poděkovat Hospodinu. A já pusa prostořeká jsem jí jednou řekla, proč děkuje nějakýmu Hospodinovi, když to všechno udělala sama. Neřekla ani slovo, jen se na mě podívala ne zrovna přívětivě a ...
... a od té doby byl noční stolek po ránu prázdný.

Vzpomínka je to natolik silná, že to byl jeden z námětů na fotku. Bible, babiččina fotka a kojenecká láhev s mlékem. Láhev jsem však nesehnala. Ani buclatý hrneček v malinkatými kytičkami. A tak jsem použila vysokou skleničku s motivem starého auta. Celou sadu jsem jich jako dítko školou povinné koupila mamce k vánocům. Zbyla už jen jedna.

Další nápad, tentokrát s dřevěnou houpačkou, taky neklapl. Mlžná podzimní rána byla docela častá, i s barevným listím, vhodná větev by se jistě taky našla. Na rozdíl od dřevěné houpačky. Zkoušela jsem i dětská hřiště. Dneska ovšem frčí plast. Dokonce jsem i vyrazila do hobby marketu ochotná houpačku koupit. Jenže dřevěné nevedou. A plastové je nejen sedadlo. Dokonce i lana jsou umotaná z jakéhosi plastu, navíc v hrůzné kombinaci fialové a zelené barvy. Nevěděla jsem, jestli mám zvracet - ta barevná kombinace byla fakt nad mé síly - nebo brečet.

V zoufalství mě napadla knížka Odvážná školačka. Nebo písanka z první třídy s pionýrkou. Pro případné mladší čtenáře malé vysvětlení. Pionýrka je kulaté razítko s obrázkem pionýrky, které otisknuté červenou barvou nahrazovalo jedničku s hvězdičkou. Písanka i knížka by někde měly být, určitě jsem je nevyhodila. Nevyhodila ... ale ani nenašla ;o))

A tak zůstalo jen fotoalbum s mýma fotkama a kafíčko v hrnečku po babičce.

Vše jsem pochopitelně fotila až dnes ... před fotoklubem.
PŘED myšleno časově nikoliv místně ;o))

Prostě nedokážu upustit od hesla: "Neodkládej na zítřek, co můžes udělat pozítří". I když moc dobře vím, že na poslední chvíli se vždycky něco zadrhne a adrenalin stoupá. I když moc dobře vím, že u mě už adrenalin nezpůsobuje vzrůst sil, ale spíše nárůst vzteku. Pochopitelně i dnes. Nejprve jsem zjistila, že mám poslední 2 fotopapíry. No nic. Vyzkouším alespoň fotopapír matný, těch jsem koupila 5 a nikdy nepoužila. Když pak na mě začala z tiskárny blikat "madženta" signalizujíc mi, že dochází, dostala jsem strach. Strach, že jsem půl dne promarnila pokusy vyfotit vzpomínky na dětství, a nakonec je snad ani nevytisknu, protože došel inkoust.
Když se nakonec tiskárna rozhodla nenechat mě ve štychu, slíbila jsem si, že už nikdy nic nenechám na poslední chvíli. Jenže takových slibů už bylo ...