... se občas rodí ve velice raném věku.
Mé mladší dceři Míše bylo asi tak 5 let, když zcela propadla koním. Přeměřovala výtah v paneláku, zda se do něj vejde kůň. Trvala na tom, že na balkon se vejde zcela určitě ;o))
O pár let později začala chodit do jezdeckého klubu. Dřela jako barevná, přestože jí do odpracovaných hodin započetli jen malou část toho, co opravdu oddřela. Jen aby se mohla svézt na koni. Když jednou po návratu z jízdárny usnula před večeří, nesvlečená a neumytá, chtěla jsem jít na jízdárnu stěžovat si. Brečela a prosila, ať to nedělám, že jí vyhodí.
Kvůli koním se po základní škole přihlásila na střední zemědělskou školu obor veterinární prevence do Českých Budějovic. Jako čtrnáctiletou jsem ji musela pustit do světa, do světa internátů. Po pěti letech odmaturovala. Čtvrtý ročník si pro velký úspěch zopakovala ;o) Oficielně placené místo v oboru však nikdy nenašla. Na jízdárnu moc času nezbývalo, žila však dostihy. Znala snad všechny dostihové koně včetně jejich rodokmenů.
Až nedávno se její sen začal naplňovat. Před třemi lety si pořídila dostihového koně. Pro zranění měl dvě možnosti. Buď si ho někdo vezme, nebo půjde do salámu. Majitelé dostihových koní ve valné většině odmítají živit koně, který již nemůže běhat dostihy. A tak Sherenta vlastně zachránila.
Sherento se však stal záminkou stále častějších hádek mezi dcerou a jejím přítelem a nakonec nejspíš velkou měrou přispěl k tomu, že se jejich dlouholetý vztah loni na podzim rozpadl. Míša však nakonec měla mnohem víc času, který mohla trávit se Sherentem. Nakonec došli tak daleko, že spolu jezdí parkur.
A dnes měli své první závody. Oběma to šlo moc dobře. Bylo moc překvapivé vidět vyřazeného dostihového koně skákat přes překážky. Klobouk dolů před ním i před Míšou. Přeci jen jak přibývají roky, pud sebezáchovy začíná sílit.
Fandit přišla celá naše rodina. Tedy nejen já, ale i starší dcera s vnučkou, vnukem a jeho slečnou.
Emča měla před Sherentem nejprve hodně velký respekt. Odmítala se na něj byť jen podívat. Při porovnání jejich velikostí se jí ani nedivím ;o))
Pak se nechala posadit před Míšu do sedla. A byla ztracená. Asi je pravda, že nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu. Když jsme jí totiž o chvíli později ze sedla sundali, protože Míša musela se Sherentem na další závod, řvala Emča tak, že se všichni otáčeli, cože to tomu nebohému dítěti dělají. Asi nám roste další generace milovníků koní ;o))
Žádné komentáře:
Okomentovat