čtvrtek 23. dubna 2015

Ježíšek v dubnu

I to se mi stává.
Ač nesčíslněkrát poučena životem, stále je mým krédem "Neodkládej na zítra, co můžeš udělat pozítří".

Kamarádce jsem se před vánoci omluvila s tím, že Ježíška pro ní prostě nestíhám.

No a protože vánoce rychle utekly, nějak jsem Ježíška pro ní stále odkládala.

Jenže jak se konání PPM, kdy se každý rok setkáváme z oka do oka, rychle blížilo, začala jsem být v časovém presu. Dobře mi tak.
Nakonec jsem ušít stihla, vyfotit však už nikoliv.
A tak si kamarádka musela Ježíška vyfotit sama a fotky mi poslala.

Nejprve prostírání.
Ušité ze zbylých rovnostranných trojúhelníků, které jsem nevyužila při šití kaleidoskopové deky. Juknout na ni můžete TADY .
Na podkafíčko zbytečně velké, talíř se vejde bez problémů.
Při přemítání jakou látku použít na zádíčka mě napadly kočky, které se kamarádce kdysi líbily. No a nakonec se "zádíčka" pravděpodobně stanou stranou lícovou ;o))


Ze stejných zbytků vznikly čtyři košíčky.



Ušité jsou takřka celé ručně. Je to kombinace šestiúhelníků a kosočtverců. Dno tvoří čtverec, pětiúhelník, šestiúhelník nebo osmiúhelník (vše o stejně dlouhé hraně), čím více hran má základ dna, tím větší košíček vznikne. Inspiraci jsem našla v časopise Patchwork Spezial. Ten největší s osmiúhelníkem ve dně je už můj nápad.

Dále Ježíšek kamarádce přinesl dva svícny na čajovou svíčku.
Jsou ze skleniček od paštiky ;o))


No a na závěr ještě jehelníček na prst a krejčovský metr ve formě čokoládového dortíčku se šlehačkou.



středa 22. dubna 2015

Vogtländische Schweiz

Konečně došlo na fotovýpravu do místa nedaleko německého města Plauen zvaného Vogtlandské Švýcarsko.

Prvně jsem toto úžasné údolíčko malé říčky odhalila v říjnu loňského roku.
Přečíst si a shlédnout něco málo fotocwaků můžete ZDE .

Už tehdy se zrodil plán vyrazit tam s plnou fotovýbavou.

První pokus v únoru roku letošního nevyšel. Více najdete TADY .

Takže tedy minulou středu druhý pokus. A opět to neklaplo, jak by mělo.

Na nádraží jsem vyrazila s fotobatohem včetně ND filtrů a stativu tak nějak o hodinu dříve.
To je tak, když si někdo myslí, že jízdní řád zná, že si vše dobře pamatuje a tak není třeba překontrolovat.
Prostě na nádraží jsem dorazila o hodinu dříve, avšak o 3 minuty později, abych stihla vlak dřívější. Ten mi ujel před nosem. Nevadí, stejně nemá přípoj směr Plauen.

Domů se mi už nechtělo a pohled na odjezdovou tabuli prozradil, že v mezičase jede vlak do Zwickau přes Johanngeorgenstadt. Alespoň zjistím, zda v trafice v Globusu na předměstí Zwickau lze platit kartou. Na nádraží ve Zwickau totiž karty neberou. Proto jezdím do Plauen.

Jenže ihned po rozjetí vlaku mou náladu maličko zmrazil průvodčí. Mezi Johanngeorgenstadtem a Antonstahlem je opět a zas výluka :o(

Náhradní bus jsem naštěstí stihla, přesedla opět na vlak a začala plánovat, že se zastavím a maličko si zafotím v městečku Hartenstein. Kousek od nádraží je tam něco mezi hradem a zámkem. Docela romantická záležitost s rybníčkem v popředí. Když jsem jela naposledy kolem vlakem, hrad se v rybníčku krásně odrážel.
Už jsem byla nachystaná u dveří, že vystoupím. Naštěstí nádraží je až za hradem. Rybníček zelený jak brčál plný řas. Odrazy tedy veškeré žádné. Raději jsem si sedla a pokračovala dále.

V trafice v Globusu jsem vybrala časopisy (měli jen dva) a ptám se, zda je možné platit kartou. Prodavačka cosi blekotala o deseti Eurech, moc jsem jí nerozumněla. Ale co, časáky jsou dražší. Podávám jí kartu. Zcela normální, bezkontaktní, jiné už ostatně nejsou. Čučela na ní jak na tramvajenku z Pobřeží Slonoviny. Takovou kartou prý u nich platit nelze. Zaplatila jsem hotově. V kešeni zůstalo necelých pět Euro.

Nezbylo, než vyrazit do Plauen. Tam jsem tedy nakoupila a zaplatila kartou další dva časáky a mohla se konečně vypravit do Jockety.

Rozhodla jsem se vyrazit kolem říčky dále do hloubi lesa. Tam jsem minule nešla, protože jsem odbočila k rozhledně.
Bylo to velice špatné rozhodnutí. Říčka, místo aby se zužovala a romanticky se proplétala mezi obrovskými balvany - takové alespoň bylo mé očekávání - byla stále širší a zcela bez kamenů - pokud tedy opominu kamínky na dně. Nakonec jsem dorazila k přehradní hrázi, odkud říčka vytéká. Zbytečně jsem si zašla nějakých pět kilometrů.
Takže rozložit fotobatoh a můžeme fotit - hned zkraje. Pár tůristů nevěřícně zíralo, co tam šteluju se stativem. Chvíli čučeli, pak udělali cwak cwak svými foťáčky velikosti krabičky od cigaret a zmizeli z mého dohledu. Naštěstí.
Fakt jsem neměla zájem o čumily. Vybrat místo se slušným záběrem a nevymáchat se přitom ve vodě bylo hodně těžké i bez nich.

Domů jsem dorazila až po deváté večer. Stáhnout fotky do poče, na to chyběla síla.
Ve čtvrtek mě tak bolely nohy a vlastně celej člověk, nezvyklej tahat na zádech takřka kompletní fotovýbavu, že fotky zůstaly opět a zas na kartě.
Až v pátek jsem je stáhla, rychle zkoukla ... a zklamaně vypnula poč.

Až dnes jsem - po několika pokusech, které rychle skončily vypnutím počítače - něco málo upravila. Ke spokojenosti mám však hooodně daleko :o(







úterý 14. dubna 2015

Co o nás napsali ...

Když jsem před časem dávala dohromady článeček o naší klubové výstavě v Českém Krumlově - přečíst si můžete TADY - bylo to na vyžádání šéfa krumlovského fotoklubu.
Ani v nejmenším jsem nezamýšlela státi se novinovou přispěvatelkou.
Nezapírám však, že to, že se článek líbil, mě zahřálo na duši.

Leč článek se pravděpodobně líbil jen našemu fotoklubu.
Šéf fotoklubu krumlovského byl očividně jiného názoru.
Za to, co nakonec vyšlo v krumlovském plátku, se stydím. Ještě štěstí, že tam nefiguruje mé jméno.


V paskvilu pod fotkami (fotky jsou úmyslně rozmazané) se objevilo bez ladu a skladu něco málo slov vykradených z mého článku. Chyby a překlepy jsou již ryze invencí šéfa krumlovského fotoklubu.

Další smutná zkušenost, o kterou jsem nijak nestála :o(

neděle 12. dubna 2015

PPM 2015

Ani letos jsem si nenechala ujít mezinárodní výstavu patchworku.

Jelikož se výstava kreativity v Dubči konala tentokrát o čtrnáct dnů dříve, nebyl to zas až takový nápor na mé opotřebované pohybové ústrojí jako jiné roky. I když peněženka si příliš neoddechla. Ač stále platí mnou vyhlášené embargo na nákup látek, opět a zas jsem ho porušila ;o))

Zato jsem podstatně méně fotila.
Možná už jsem příliš namlsaná a jen tak něco mě už nezaujme.
Možná, že letošní exponáty se až tak moc netrefily do mého vkusu.

Hlavní téma soutěže babiččina zahrádka mi přišla méně obsazená, než jiné roky.
Možná je to tím, že ušít babiččinu zahrádku není zrovna procházka růžovou zahradou.
A já navíc očekávala nějaké neokoukané pojetí. Očekávání se nesplnilo.

Takže jen pár kousků, které mě zaujaly.


Nejvíce mi padla do oka ta smetanovo-béžová.
Jednak proto, že je to má oblíbená barevnost, navíc velice jemňoulinká.
Ale hlavně proto, že je to úžasná inspirace na zpracování nejrůznějších vyšívaných bavlněných popelínů, či jak se správně tyto velmi jemné látky jmenují.

Další soutěžní téma bylo tentokráte architektura.
Vítězný quilt bych asi na první místo nedala, i když do první trojky by se vešel.

Tady s dalším quiltem, který mě zaujal.


Pro mě byl jednoznačně nambr van tančící dům.


Výstavy se účastnil i Kaffe Fasset.
Několikrát kolem mě přešel v pruhované košili stejně divoké jako jeho quilty.
Jeho barevnost není mým šálkem kávy.
Přesto mám jednu z jeho knih. Občas v ní zalistuju a opět a zas užasnu, jak dokáže dát dohromady látky, které bych já nikdy nepoužila. A ve výsledku je to docela koukatelné, i když pro mě opravdu příliš divoké.

Takže pár jeho quiltů, které bylo docela příjemné vidět naživo.



neděle 22. března 2015

Kostka pro Johanku

Další didaktická antistresovka je na světě.
A opět pro holčičku, tentokrát jménem Johanka.

Co se týče přání motivů, byly jen dvě - domácí zvířátka a traktory.
Třetí motiv zůstal na mě.
Zvolila jsem broučky. Myslím, že na farmu se zvířátky a traktory se hodí ;o))


pátek 20. března 2015

Částečné zatmění slunce

Sluníčka je letos kupodivu dost a dost.
Alespoň má člověk více energie v boji s jarní únavou.

I dnes sluníčko krásně svítilo (i když ráno byly skoro 4 stupně pod nulou), a tak bylo možné sledovat částečné zatmění slunce.

Po deváté hodině mi najednou začalo být tak nějak úzko a přišlo mi, že je podivné ticho.

Vzpomněla jsem si na začátek srpna v roce 1999, kdy bylo úplné zatmění slunce.
A vzpomněla jsem si i na to, jak mizerně mi tenkrát bylo.
Mému vnukovi byl tehdy asi tak týden a já mladým první dny po návratu z porodnice vařila. Zeťák měl totiž zafačovanou ruku, takže nebyl schopen jakkoliv dceři pomoci.
Oběd jsem ten den přinesla spíše k odpolední svačince.
Cítila jsem totiž takovou tíseň, že jsem nebyla schopná se k ničemu přinutit. Jen jsem seděla v křesle, tupě zírala a snažila se překonat pocit nedostatku vzduchu.

A dnes to bylo jen o malinko lepší.

Sluničko se v době, kdy dnes mělo začít částečné zatmění, schovává za štít bloku paneláků. A trdlovat venku se mi nechtělo.
Až před půl jedenáctou jsem vyrazila za barák juknout, zda už ho, schovaná v zadním vchodu, uvidím. Jelikož diskety jsem všecky dávno vyházela, napadlo mě vzít si filtr na infračervenou fotografii. Kupodivu přes něj vidět bylo, i když se značným posunem barev.
A jak jsem se tak kochala, napadlo mě, že bych to mohla vyzkoušet přes tento filtr i nafotit.

Takže pár cwaků z balkonu ;o))



pátek 13. března 2015

Málokdo ví ...

Vždy, když je mi dobře na duši, naskočí mi nějaký popěvek a stále dokola mi zní hlavou. Občas se i přihlouple usmívám a potichu si jej prozpěvuji.
Zrovna teď je to tento:
Málokdo, málokdo, málokdo, málokdo ví, málokdo, málokdo, málokdo, málokdo zná …
A jak si ho tak nechávám znít hlavou, najednou se přidávají myšlenky, které v popěvku nejsou.

Málokdo ví …
… že v Karlových Varech existuje Klub přátel fotografie.
Klub přátel fotografie Karlovy Vary (zkratkou KPF KV) vznikl v září 2004 z popudu a iniciativy dlouholetého člena Svazu českých fotografů pana Petra Pohanky jako nezávislé společenství zájemců o fotografii. Činnost všech členů KPF KV je dobrovolná a klub veškeré své aktivity provozuje bez sponzorů, jen z osobních zdrojů každého aktivního jednotlivce.

Málokdo ví …
… že KPF KV pořádá každoročně několik výstav, ať už klubových nebo autorských. Naše fotografie bylo možné shlédnout například na ochozu Vřídelní kolonády, v divadle Husovka, v galerii Duhová paleta, v kavárně Café Freedom, v krajské knihovně, ale i v Sokolově, Nejdku nebo Oberwiesenthalu.

Málokdo ví …
… že k 10. výročí jsme se v loňském roce rozhodli expandovat i mimo region. Přihlásili jsme se do již 53. ročníku Mapového okruhu Nekázanka.
A naše premiéra byla nadmíru úspěšná.
Absolutní vítězství získala fotka našeho kolegy.
A celkové vítězství mezi kluby získal i náš fotoklub.
S tím opravdu nikdo z nás nepočítal, o to větší byla naše radost.

Málokdo zná …
… mapové okruhy.
Proto malá vsuvka pro nezasvěcené.
Mapový okruh rovná se soutěž fotoklubů z celé České republiky i ze Slovenska, kdy si mezi sebou (v předem domluveném kruhu) posílají soubory fotografií a vzájemně si je hodnotí.
Nekázanka rovná se pražský fotoklub, který založil jeden z nejstarších mapových okruhů a po kterém se tento mapový okruh jmenuje.

Málokdo ví …
... že na základě tohoto úspěchu přišel další krok našeho fotoklubu za hranice regionu.
Fotoklub Český Krumlov nám jako vítězi 53. ročníku Mapového okruhu Nekázanka nabídl možnost uspořádat výstavu ve fotogalerii Městského divadla v Českém Krumlově. Navíc se jedná o jubilejní 100. výstavu v této fotogalerii. Naše fotografie jsou tedy do konce března 2015 k vidění až v Českém Krumlově.

A protože ten, kdo dočetl až sem, už ví a zná, tak na závěr už jen malá pozvánka.
Pokud rádi fotografujete, nebojte se přijít mezi nás. Scházíme se každé druhé úterý v měsíci v 18 hodin v zasedací místnosti Karlovarské vodárenské společnosti – Vodakva a.s. (Doubí, konečná stanice linky MHD č. 6). 




Tak tenhle můj canc pro změnu vyjde v plátku karlovarském.
Ten z minulého příspěvku se totiž na fotoklubu natolik líbil, že jsem byla zaúkolována napsat další ;o))

úterý 10. března 2015

Dobře mi tak ...

V Krumlově jsem tak vehementně kritizovala sloh jiných (myslím pochopitelně Almanach - viz příspěvky níže), až jsem byla po zásluze potrestána.
V pondělí večer totiž zazvonil mobil ... a na druhém konci předseda fotoklubu. Mám prý napsat nějaký canc, který by chtěl předseda Fotoklubu Český Krumlov uveřejnit v jakémsi místním krumlovském plátku.

A mám to.
Nezbylo, než vzít papír a tužku a něco sesmolit.
Dobře mi tak ;o))



Jak jsme překročili hranice regionu …

Začalo to zcela spontánně a nenápadně. Rozhodnutím vyzkoušet si, co na náš pohled na svět přes hledáček fotoaparátu řeknou jiní. Naskočili jsme tedy do již 53. ročníku Mapového okruhu Nekázanka.

Malá vsuvka pro nezasvěcené.
Mapový okruh rovná se soutěž fotoklubů z celé České republiky i ze Slovenska, kdy si mezi sebou (v předem domluveném kruhu) posílají soubory fotografií a vzájemně si je hodnotí.
Nekázanka rovná se pražský fotoklub, který založil jeden z nejstarších mapových okruhů a po kterém se tento mapový okruh jmenuje.

A tak jsme prohlíželi, hodnotili a diskutovali. Se zvyšujícím se počtem shlédnutých souborů jsme se stále více osmělovali a troufli si i na větší kritičnost. Čas od času nám problesklo hlavou, co asi ostatní fotokluby říkají nad našimi fotkami.
Co členové zúčastněných fotoklubů říkali, či spíše jak nás hodnotili, to nás nenapadlo ani v tom nejpříjemnějším snu.
Absolutní vítězství získala fotka našeho kolegy.
A celkové vítězství získal i náš fotoklub.
S tím opravdu nikdo z nás nepočítal, o to větší byla naše radost.

Na základě tohoto úspěchu přišel další krok našeho fotoklubu za hranice regionu.
Fotoklub Český Krumlov nám jako vítězi nabídl možnost uspořádat výstavu ve fotogalerii Městského divadla v Českém Krumlově. A do třetice všeho dobrého? Jedná se o jubilejní 100. výstavu v této fotogalerii.
Pak přišel malý zádrhel a začátek výstavy se o týden posunul. Což se ovšem ukázalo býti předností, protože Český Krumlov nás přivítal nádherným počasím.
Po mírně hektickém sobotním odpoledni, kdy jsme, tlačeni nedostatkem času při instalaci výstavy a přípravě vernisáže, chvílemi bojovali s nervozitou, nakonec nastala hodina Vé. Vé jako vernisáž. Velice příjemná vernisáž, jejíž účastníci si přišli opravdu prohlédnout fotky, nejen se zadarmo najíst. Jak se pozdní odpoledne měnilo v brzký večer, lidí stále přibývalo. Takovou účast na vernisáži jen tak někdo nemá. Co na tom, že mnozí nepřišli kvůli našim fotkám, ale kvůli divadelnímu představení. Skupinky čile diskutujících dotvářely příjemnou atmosféru. To, že nově příchozí rozhodně nediskutovali o našich fotografiích – bylo evidentní, že je v naprosté většině ani nezaznamenali – to jsme velkoryse přehlíželi. Oni na oplátku přehlíželi naše pohoštění.

Díky, že jsme mohli v Českém Krumlově vystavit své fotografie. Díky, že nám Český Krumlov předvedl své krásy pod nádherně modrou oblohou. Díky, že nám předvedl i nekonečné zástupy japonských turistů. A díky, že jen velmi málo z nich se nám v nedělním brzkém ránu pletlo do zorného pole fotoaparátu.

neděle 8. března 2015

Český Krumlov

V neděli ráno jsme vstaly s kolegyní docela brzo a vyrazily do namrzlých uliček.
Obloha zcela vymetená, solidní námraza, uličky skoro prázdné.
Jen tu a tam tryskem proběhla japonská turistka či turista a mobilem případně tabletem cwakali bez rozmyslu na všechny strany.
Než jsme se vzpamatovaly, byli pryč. Naštěstí ;o))

Ne že já bych snad na fotkami měla čas nějak příliš přemýšlet.
A abych se přiznala, těmi ranními cwaky jsem docela zklamaná.



Navíc jsem trubka zapomněla doma širokáč - až těsně před vernisáží jsem včera zjistila, že mám na Nikonkovi nasazený makroobjektiv ;o)).
Častokrát jsem si musela připustit, že 16 mm u seťáku je na Krumlov příliš dlouhé ohnisko.


Po snídani s kolegy, kteří mezitím vstali - opět a zas jsme se nasmáli nad Almanachem respektive úchvatnými životopisy - opustit pokoje a zpět do města. V dobu veskrze turistickou. Tentokrát už jsme měli docela problém uniknout davům japonských turistů. Ale byla docela legrace pozorovat je, jak mají mobily či tablety nainstalovány na jakési tyčce a cwakají jedno selfie za druhým ;o))

A protože jsme na focení měli fakt hodně málo času, nepohrdli jsme ani cwaky v pravé poledne.









sobota 7. března 2015

Vernisáž na druhou

Dnes proběhly hned dvě vernisáže.
Ta v Sokolově zůstala bez mé účasti.
Zkouknout výstavu budu muset někdy později.


S dalšími třemi kolegy z fotoklubu jsme vyrazili brzy ráno do Českého Krumlova.


Program byl hektický.
Nainstalovat výstavu ... připravit vernisáž ... pokochat se Českým Krumlovem ...

Do Krumlova jsme dorazili někdy kolem půl jedné. Nejprve se ubytovat, pak si dát gáblík.
Z hospůdky jsme odcházeli před třetí hodinou.
Pak už do fotogalerie pěkně si máknout.
A bylo to hektičtější, než jsme si představovali. Předchozí výstava stále visela, takže nejprve vyndat fotky z rámů a až pak zarámovat fotky naše. Když jsme před čtvrtou hodinou zjistili, že vernisáž není plánována na 18:00, jak jsme předpokládali, ale začít má o hodinu dříve, trošku jsme se orosili a notně znervózněli.
Zcela vyčerpáni jsme nakonec vše stihli.
Vernisáž moc příjemná, stejně příjemná i pozdně večerní procházka po Krumlově.

I když obloha už byla zcela černá, přeci jen jsme se pokusili o pár cwaků.




A večer pak, notně vymrzlé, jsme s kolegyní zalezly pod peřinu a před usnutím si ještě prohlížely Almanach Fotoklubu Český Krumlov. Fotky nás dvakrát moc nezaujaly, zato nad krátkými životopisy jednotlivých členů jsme doslova řvaly smíchy. Informace spíše do životopisu, bez vztahu k fotografování, zato poskládané do neskutečně krkolomných souvětí ... prostě komedie. Chechtaly jsme se tak, že nás z veselí vyburcovalo až bouchání na zeď z vedlejšího pokoje ;o))