Vogtländische Schweiz

Konečně došlo na fotovýpravu do místa nedaleko německého města Plauen zvaného Vogtlandské Švýcarsko.

Prvně jsem toto úžasné údolíčko malé říčky odhalila v říjnu loňského roku.

Přečíst si a shlédnout něco málo fotocwaků můžete ZDE .

Už tehdy se zrodil plán vyrazit tam s plnou fotovýbavou.

První pokus v únoru roku letošního nevyšel. Více najdete TADY .

Takže tedy minulou středu druhý pokus. A opět to neklaplo, jak by mělo.

Na nádraží jsem vyrazila s fotobatohem včetně ND filtrů a stativu tak nějak o hodinu dříve.

To je tak, když si někdo myslí, že jízdní řád zná, že si vše dobře pamatuje a tak není třeba překontrolovat.

Prostě na nádraží jsem dorazila o hodinu dříve, avšak o 3 minuty později, abych stihla vlak dřívější. Ten mi ujel před nosem. Nevadí, stejně nemá přípoj směr Plauen.

Domů se mi už nechtělo a pohled na odjezdovou tabuli prozradil, že v mezičase jede vlak do Zwickau přes Johanngeorgenstadt. Alespoň zjistím, zda v trafice v Globusu na předměstí Zwickau lze platit kartou. Na nádraží ve Zwickau totiž karty neberou. Proto jezdím do Plauen.

Jenže ihned po rozjetí vlaku mou náladu maličko zmrazil průvodčí. Mezi Johanngeorgenstadtem a Antonstahlem je opět a zas výluka :o(

Náhradní bus jsem naštěstí stihla, přesedla opět na vlak a začala plánovat, že se zastavím a maličko si zafotím v městečku Hartenstein. Kousek od nádraží je tam něco mezi hradem a zámkem. Docela romantická záležitost s rybníčkem v popředí. Když jsem jela naposledy kolem vlakem, hrad se v rybníčku krásně odrážel.

Už jsem byla nachystaná u dveří, že vystoupím. Naštěstí nádraží je až za hradem. Rybníček zelený jak brčál plný řas. Odrazy tedy veškeré žádné. Raději jsem si sedla a pokračovala dále.

V trafice v Globusu jsem vybrala časopisy (měli jen dva) a ptám se, zda je možné platit kartou. Prodavačka cosi blekotala o deseti Eurech, moc jsem jí nerozumněla. Ale co, časáky jsou dražší. Podávám jí kartu. Zcela normální, bezkontaktní, jiné už ostatně nejsou. Čučela na ní jak na tramvajenku z Pobřeží Slonoviny. Takovou kartou prý u nich platit nelze. Zaplatila jsem hotově. V kešeni zůstalo necelých pět Euro.

Nezbylo, než vyrazit do Plauen. Tam jsem tedy nakoupila a zaplatila kartou další dva časáky a mohla se konečně vypravit do Jockety.

Rozhodla jsem se vyrazit kolem říčky dále do hloubi lesa. Tam jsem minule nešla, protože jsem odbočila k rozhledně.

Bylo to velice špatné rozhodnutí. Říčka, místo aby se zužovala a romanticky se proplétala mezi obrovskými balvany - takové alespoň bylo mé očekávání - byla stále širší a zcela bez kamenů - pokud tedy opominu kamínky na dně. Nakonec jsem dorazila k přehradní hrázi, odkud říčka vytéká. Zbytečně jsem si zašla nějakých pět kilometrů.

Takže rozložit fotobatoh a můžeme fotit - hned zkraje. Pár tůristů nevěřícně zíralo, co tam šteluju se stativem. Chvíli čučeli, pak udělali cwak cwak svými foťáčky velikosti krabičky od cigaret a zmizeli z mého dohledu. Naštěstí.

Fakt jsem neměla zájem o čumily. Vybrat místo se slušným záběrem a nevymáchat se přitom ve vodě bylo hodně těžké i bez nich.

Domů jsem dorazila až po deváté večer. Stáhnout fotky do poče, na to chyběla síla.

Ve čtvrtek mě tak bolely nohy a vlastně celej člověk, nezvyklej tahat na zádech takřka kompletní fotovýbavu, že fotky zůstaly opět a zas na kartě.

Až v pátek jsem je stáhla, rychle zkoukla ... a zklamaně vypnula poč.

Až dnes jsem - po několika pokusech, které rychle skončily vypnutím počítače - něco málo upravila. Ke spokojenosti mám však hooodně daleko :o(