Částečné zatmění slunce

Sluníčka je letos kupodivu dost a dost.

Alespoň má člověk více energie v boji s jarní únavou.

I dnes sluníčko krásně svítilo (i když ráno byly skoro 4 stupně pod nulou), a tak bylo možné sledovat částečné zatmění slunce.

Po deváté hodině mi najednou začalo být tak nějak úzko a přišlo mi, že je podivné ticho.

Vzpomněla jsem si na začátek srpna v roce 1999, kdy bylo úplné zatmění slunce.

A vzpomněla jsem si i na to, jak mizerně mi tenkrát bylo.

Mému vnukovi byl tehdy asi tak týden a já mladým první dny po návratu z porodnice vařila. Zeťák měl totiž zafačovanou ruku, takže nebyl schopen jakkoliv dceři pomoci.

Oběd jsem ten den přinesla spíše k odpolední svačince.

Cítila jsem totiž takovou tíseň, že jsem nebyla schopná se k ničemu přinutit. Jen jsem seděla v křesle, tupě zírala a snažila se překonat pocit nedostatku vzduchu.

A dnes to bylo jen o malinko lepší.

Sluničko se v době, kdy dnes mělo začít částečné zatmění, schovává za štít bloku paneláků. A trdlovat venku se mi nechtělo.

Až před půl jedenáctou jsem vyrazila za barák juknout, zda už ho, schovaná v zadním vchodu, uvidím. Jelikož diskety jsem všecky dávno vyházela, napadlo mě vzít si filtr na infračervenou fotografii. Kupodivu přes něj vidět bylo, i když se značným posunem barev.

A jak jsem se tak kochala, napadlo mě, že bych to mohla vyzkoušet přes tento filtr i nafotit.

Takže pár cwaků z balkonu ;o))