Sluníčka je letos kupodivu dost a dost.
Alespoň má člověk více energie v boji s jarní únavou.
I dnes sluníčko krásně svítilo (i když ráno byly skoro 4 stupně pod nulou), a tak bylo možné sledovat částečné zatmění slunce.
Po deváté hodině mi najednou začalo být tak nějak úzko a přišlo mi, že je podivné ticho.
Vzpomněla jsem si na začátek srpna v roce 1999, kdy bylo úplné zatmění slunce.
A vzpomněla jsem si i na to, jak mizerně mi tenkrát bylo.
Mému vnukovi byl tehdy asi tak týden a já mladým první dny po návratu z porodnice vařila. Zeťák měl totiž zafačovanou ruku, takže nebyl schopen jakkoliv dceři pomoci.
Oběd jsem ten den přinesla spíše k odpolední svačince.
Cítila jsem totiž takovou tíseň, že jsem nebyla schopná se k ničemu přinutit. Jen jsem seděla v křesle, tupě zírala a snažila se překonat pocit nedostatku vzduchu.
A dnes to bylo jen o malinko lepší.
Sluničko se v době, kdy dnes mělo začít částečné zatmění, schovává za štít bloku paneláků. A trdlovat venku se mi nechtělo.
Až před půl jedenáctou jsem vyrazila za barák juknout, zda už ho, schovaná v zadním vchodu, uvidím. Jelikož diskety jsem všecky dávno vyházela, napadlo mě vzít si filtr na infračervenou fotografii. Kupodivu přes něj vidět bylo, i když se značným posunem barev.
A jak jsem se tak kochala, napadlo mě, že bych to mohla vyzkoušet přes tento filtr i nafotit.
Takže pár cwaků z balkonu ;o))
Žádné komentáře:
Okomentovat