Cesta do neznáma

Nastává den D - nebo spíše večer V ;o)

Z KV raději vyrážím o hodinu dříve.

Na přestup bych měla 45 minut a bojím se, že by mohl mít autobus zpoždění.

Kdybych si bývala koupila jizdenku z KV a ne z Prahy, nemusela jsem to řešit.

Autobus by na mě musel počkat.

Jenže jsem to nevěděla.

Teď už to vím a příště se podle toho zařídím.

Odjíždím tedy busem s odjezdem z KV v 19:00 hodin.

Na Florenc přijíždíme s pětiminutovým předstihem.

Usedám do haly na volné místo přímo proti obří obrazovce s odjezdy a příjezdy autobusů.

Na ní se dočítám, že i ten původně vybraný spoj přijel dříve.

Klidně jsem mohla jet s ním.

Místo toho už hodinu čučím na Florenci a ještě pár desítek minut čučet budu.

Když se na tabuli mezi odjezdy objeví i spoj do Amsterdamu s odjezdem ve 23:00 hodin, jsem docela vykolejená.

Na tabuli svítí autobusy dva, údajně jeden posilový.

Proboha, jak já jen Henkovi vysvětlím po mobilu, že přijedou autobusy dva a já netuším, který z nich to stihne rychleji.

Ve 22:30 hodin je autobus připraven k nástupu.

Usedám na sedadlo číslo dva - místo hned za řidičem.

Po chvíli pouštím na sedadlo vedle sebe mladou sympatickou Slovenku.

Dávám řeč a dozvídám se, že jede do Frankfurtu.

Pak pípne SMS.

Spoj Praha - Amsterdam bude na odjezdu asi 30 minut opožděn.

Pěkně nám to začíná.

Po chvíli pípne další SMS.

Možné zpoždění se prodlužuje na 50 minut.

Obracím se na řidiče s nadějí, že zpoždění se týká posilového vozu.

Dozvídám se, že žádný posilový vůz nejede.

To se jen na tabuli s odjezdy ZASE vloudila chybička.

Pak se na takové informace spolehněte.

No nic, alespoň nemusím řešit, jak vše vysvětlím Henkovi.

A proč že máme zpoždění?

Čekáme na opožděný bus z Košic, respektive jeho dvě pasažérky, které dále pokračují s námi.

Nakonec odjíždíme pět minut před půlnocí.

První zastávka Plzeň a další dva cestující.

Následuje čurací přestávka v Rozvadově.

Pár minut ze zpoždění se řidiči daří srazit.

JENŽE.

Kousek za hranicemi si na nás blikne auto německé policie a stáhne si nás z dálnice na odstavné parkoviště.

Kontrola dokladů.

A docela důkladná.

Čtyři občanky si odnášejí k podrobnější lustraci.

Po chvíli je vracejí a můžeme pokračovat v jízdě.

Jen máme opět skoro hodinu zpoždění.

Slovenka vedle mě se snaží uložit nebo vlastně usadit k spánku.

Mě se to nějak nedaří.

Chvílemi sice klimbnu, jenže v okamžiku, kdy mi "spadne" hlava, jsem okamžitě vzhůru.

Navíc dost často stavíme.

A často budeme stavět i během celé cesty.

Je to taková okružní jízda.

Praha - Plzeň - Nürnberg - Würzburg - Frankfurt am Main - Frankfurt am Main Flughafen - Bonn - Köln am Rhein Flughafen - Düsseldorf - Venlo - Eindhoven - Breda - Rotterdam - Utrecht - Amsterdam

V součtu nakonec spím asi tak dvakrát 20 minut.

Za Würzburgem se začne pomalu rozednívat.

O chvíli později se začne protrhávat doposud zcela zatažená obloha a občas vykoukne nesmělé časně ranní sluníčko.

Krajina kolem dálnice začíná žloutnout.

V Německu na rozdíl od nás už kvete řepka.

Občas žluté pole vystřídá mělké údolíčko s válející se mlhou.

Úžasný pohled.

V podstatně hlubších údolích se určitě také povalují mlhy, ale úžasný pohled se nekoná.

Takováto údolí totiž překlenují mosty s ochrannými zdmi na okrajích.

Ty jsou v lepším případě skleněné a pohled do údolí hodně rozvlněný.

Slušná abstrakce, ale já bych raději pohled reálný.

No a v tom horším a častějším případě jsou zdi tvořeny polykarbonátem v úzkých svislých pruzích.

To pak nevidíte zhola nic, jen se vám začne točit hlava.

Ve Frankfurtu už zcela modrá obloha.

Ranní slunce ozařuje výškové budovy na břehu Mohanu.

Jejich odraz nádherně září ve vodě.

Pěkný pohled.

Spolucestující kousek ode mne se snaží scenérii cwaknout mobilem přes špinavé sklo.

Nevím, myslím, že z toho nic moc nebude.

Ve Frankfurtu vystupuje skoro půl autobusu, včetně Slovenky vedle mne.

Konečně mám obě sedačky sama pro sebe.

Spát se mi ale nechce.

Chci se kochat krajinou kolem sebe.

I když jsou to převážně pole s řepkou.

Pak se najednou krajina mění.

Jsme v Holandsku.

Krajina je najednou úplně placatá.

Jedinými kopečky jsou náspy dálnice.

A ty jsou také jediným místem, kde občas kvete malinkatý a zcela osamocený ostrůvek řepky.

Ne, že by tu nebyly "pole" - to zase jo.

Jen je na nich místo řepky nebo obilí jen tráva.

A na ní tu stádo poníků, tu stádo ovcí s jehňátky, pak zase stádo koní s hříbátky nebo koz s kůzlátky.

To vše občas prostřídají kachny nebo husy.

Nikde žádná budova.

Tady se prostě všechno chová pěkně venku.

Ne v obrovských halách jako u nás, kde zvířata trávu ani sluníčko neznají.

Jedinými budovami jsou obrovské skleníky, ale to jen sporadicky.

Pravděpodobně skleníky s rajčaty.

Jak pokračujeme dále na západ, začínají pole občas střídat obrovské aglomerace.

Jednotlivé obce velice rychle srůstají do obrovských ploch.

Není divu.

Rozloha Holandska činí jen o něco málo více než polovina Česka, žije v něm však 17 milionů obyvatel.

Také dálnice se směrem na západ rozšiřují.

Často mají čtyři i více pruhů v jednom směru.

Auta se neustále křižují.

Jedni se probojovávají vlevo, ti zleva zase směřují doprava.

Pro mě totální mumraj a chaos.

Docela s napětím sleduju předním oknem autobusu automobilový šrumec.

Na kruhových objezdech zůstávám zcela v úžasu.

Vnější okraj kruháčů tvoří pruh pro cyklisty.

A ti mají přednost.

Pokud tedy chce auto z kruháče odbočit, musí dát přednost cyklistovi, kterému se zatím kruháč opustit nechce.

Ještěže jsme nejely s Míšou autem.

Asi by to bylo silně hektické a nejspíš bychom se dříve nebo později pořádně pohádaly ;o))

Já však musím řešit něco jiného, než cvrkot na dálnici.

S dostatečným předstihem posílám Henkovi SMS, že máme cca 40 minut zpoždění.

Odpověď nepřichází.

Vlastně dodnes nevím, jestli SMS dostal, nikdy o ní nemluvil.

Přesně ve 14:30 hodin (podle jízdního řádu příjezd do Utrechtu) mě začíná bolet hlava.

Sezobnutá bobule zabraňuje rozjetí bolesti.

Analgetika však nezabrání nervozitě.

A já jsem čím dál nervóznější.

Začínám mít doslova strach.

Proboha, co budu dělat, když Henk v Utrechtu nebude?

Přijíždíme na P+R v Utrechtu.
S padesátiminutovým zpožděním.
Ten okamžik prostě přijít musel.

Stojí tam auto a o něj se opírá telefonující muž.

Vystupuju z busu.

Řidič vyndavá můj kufr.

A já slyším "Haló, Jána, vilkchomen".

Padá mi obrovský kámen ze srdce.

A vypadávají ze mě první německá slova.

"Eine Sorge ist weg. Henk ist hier."

Usedám - vlastně spíše zcela zapadnu - do sedadla auta.

A první, co mě napadne, je: "Podaří se mi vůbec z toho auta vystoupit?"

Během jízdy se chvíli snažíme s nemalými problémy konverzovat, chvíli mlčíme.

Ach ta jazyková bariera.

Opatrnými pohledy zjišťuji, že Henk je opravdu sympaťák.

Během konverzace se například dozvídám, že žije jako buš-primitiv - doslova takhle to řekl - a pak cosi o pronájmu.

Tak to jsem fakt zvědavá, co mě čeká. 

Jedeme po dálnici s ukazateli směr Hoogland-Amersfoort, kam předpokládám směřujeme.
Sjezd do města však míjíme.

Pokračujeme dále, až odbočíme do vesnice, jejíž název je pro mě natolik složitý, že se ani nepokouším si jej zapamatovat.

A pak najednou zajíždíme do dvora.

A mě spadne čelist.

Přede mnou je veliká stodola s doškovou střechou.

Přestavěná na bydlení, ale to se dozvídám až později.

Kolem několik dalších menších budov, některé z nich mají rovněž doškovou střechu.

A také spousta zeleně.

Prostě můj splněný sen.

Zcela konsternovaná ani nezaznamenám, že jsem bez problémů vylezla z auta.

Když opadne největší překvapení, musím poupravit své první slovní pojmenování.

Ano, můj sen to je, ale rozhodně ne splněný.

Holka, vrať se do reality.

Do reality chudé důchodkyně z české kotliny ;o)