Svatá Anna chladna z rána

Včera se konala na Božím Daru Svatoanenská pouť spojená s prodejními trhy.

Na těch jsem pochopitelně nesměla chybět.

Týden dopředu jsem s lehkou nervozitou sledovala počasí.

Televizní rosničky vytrvale strašily deštěm.

V pátek večer to vypadalo, že západu by se srážky mohly vyhnout.

Přesto jsem raději našla doma jakési igelitové prostěradlo. Bylo dostatečně velké i měkké. Taky jeden igelitový ubrus. Snad nic z toho nebudu potřebovat.

Ráno zatažená obloha.

Na Božím Daru podstatně chladněji než u nás v podhůří.

Naštěstí jsem přibalila ponožky. Jak ráda jsem je navlékla.

A jak šťastná jsem byla z občasného pocitu zimy. I husina chvílemi naskočila.

Po tom úmorném vedru, kdy jakýkoliv sebemenší pohyb spouštěl potoky potu valící se po mém těle, to bylo vážně úžasné ;o))

Počasí bylo značně proměnlivé. Mraky občas vykoukl kousek modré oblohy.

Kolem poledne se šeredně zatáhlo. I malá přeprška přišla.

Alespoň jsem vyzkoušela, jak rychle přikrýt vystavené zboží. Zejména patchworkové deky a polštáře, ty bych nerada složitě sušila.

Záhy se však šedivý mračoun odsunul dále a nebe zmodralo.
Jen tu a tam bílý obláček.

Radost z krásného počasí byla maličko předčasná.

Modrá obloha sice zůstala až do pozdního odpoledne, ale přidal se velice silný vítr.

Tak silný, že občas lomcoval i stánky.

O létajícím zboží ani nemluvím.

Občas se nedostávalo rukou, mám bohužel jen dvě. Nezbylo tedy než na stánek "zalehnout" s rozpřaženýma rukama i roztaženými prsty na nich.

V jeden okamžik jsem takto zalehla své zboží s kůrkou chleba nasáhlou buřtgulášem v puse.
Musel to být úžasný okamžik pro skvělou momentku.
Naštěstí žádný fotograf nebyl nablízku ;o))

Návštěvníci však spíše očumovali.
A pár korunek nachystaných na trhy raději vyměnili za jídlo.
Jak typické pro Čechy :o(

Nemám tentokrát ani fotky.
Po ránu, než jsem stihla na stánku vše nachystat, bylo už všude příliš mnoho očumujících návštěvníků.
Chtěla jsem nechat na poledne, kdy návštěvnost trhů na chvilku poleví, jenže pak už jsem musela jen a jen zachraňovat poletující zboží.

Cwakla jsem jen jediný záběr džínové tašky, mého prvního pokusu o recyklaci džín.

Tašku jsem dodělávala ještě v pátek v podvečer.
Strávila jsem na ní tři dny.
Pochopitelně ne v kuse.
Jen vždycky letěla do kouta, tak jsem byla vzteklá.
Ráno jsem se k ní zase vrátila.

Nakonec vznikla docela vymazlená velká kabela.

Všecky původní kapsy funkční.
Další vznikla v poklopci, jehož zip zdobí střapeček z porcelánových korálků.
V místě, kde je našitý zvýšený pas, je zapínání na zip se dvěma jezdci.

Celá kabela vypodložená podšívkou s nažehleným sakonem. I na ní pochopitelně kapsa.
Nechyběla ani karabinka na klíče, aby je jeden nemusel v tašce hledat.

Chybí jen fotodokumentace, protože taška byla jedna z mála věcí, které našly nového majitele.

Příspěvek vkládám až dnes, kdy opravdu platí rčení z nadpisu příspěvku.
Po ránu venku úžasných 14 stupňů.
Vytrvale větrám přehřátý byt.
A přešťastná jsem navlékla teplé ponožky i mikinu.
Dokonce i na deku při sledování TV došlo.
Jak málo stačí k mé radosti ;o))