neděle 2. listopadu 2014

Caminos

Caminos je cestovatelský festival, jehož již 8. ročník se konal tento víkend v kině Drahomíra.
Více o festivalu se můžete dočíst ZDE .

Prvně jsem se byla podívat teprve loni. Přednášku kolegyně z fotoklubu "Nepál - nahlédnutí do země pod Himalájemi" jsem si nemohla nechat ujít.

Letos mě vytáhla další kolegyně z fotoklubu na přednášku "Divoké pobřeží Irska".
Jakékoliv divoké pobřeží mě velice láká, přednášející je navíc velmi dobrý fotograf.

Vstupenky na jednotlivé přednášky se nedají koupit předem. Prodávají se těsně před zahájením přednášky a jejich počet záleží na tom, kolik účastníků s permanentkou zůstane v sále.
Proto jsme raději vyrazily s mírným předstihem.
Více než půl hodiny jsme stály spořádaně ve frontě před stolkem, kde se vstupenky prodávaly. Před námi přibližně 6 lidí. Jenže jakmile skončila předcházející přednáška, najednou se odkudsi vyrojily davy lidí a začalo předbíhání. Přestava, že dlouhé přešlapování v očekávání koupě vstupenek by mohlo být zbytečné, se ani mě ani Martě pranic nelíbila. Nezbylo, než se ozvat. A světe div se, najednou jsme měly 2 vstupenky a mohly se jít usadit do malinkatého sálu natřískaného milovníky cestování.
Prodej vstupenek organizátoři příliš nezvládli.

S více jak půlhodinovým zpožděním přednáška konečně začala.
A já nestačila zírat, co vše lze neskutečným způsobem zachytit okem fotoobjektivu.
Neskutečná krása, neskutečný život mladého kluka, neskutečný pohled na svět a přírodu.
A v neposlední řadě neskutečná výchova jeho 2 malých dětí.
I těch několik ryze rodinných fotografií bylo na velice vysoké fotografické úrovni.
Kluka, dnes pětiletého, už jako mimino navlékli do neoprénu. Ve 3 letech "chytil" svou první vlnu. Při pohledu na překrásnou fotku mrňavého surfaře mi naskočila husí kůže. V tomto okamžiku ještě strachy, co všecko by se mohlo stát. Babička se prostě nezapře ;o))
A po nádherných fotografiích tři kraťoučká videa, senzačně sestříhaná, podbarvená irskou hudbou. Tak emotivní, že mi naskočila husí kůže a já byla úplně naměkko.

Cestou domů jsem ten úžasný zážitek vstřebávala.
A doma okamžitě na net vygůglit jeho web.

Tahle fotka mě nesmírně zaujala už na přednášce. Nechápu, jak je možné, že mu neuletěl stativ i s fotoaparátem. Nejenže neuletěl, ale dokonce se ani nehnul.


Fotka je vypůjčená z TOHOTO webu.
Doporučuju uvařit si kávičku nebo nalít dvojku červeného a pak už se můžete kochat ;o))

Při hledání webu jsem našla i TENTO rozhovor.
Ve stručnosti shrnuje jeho přístup k životu. A věřte, že to nejsou jen fráze. Ten kluk opravdu umí a přitom je neuvěřitelně skromný. A jeho přístup k přírodě mě u tak mladého kluka velice příjemně překvapil. Kéž by takových lidí bylo víc.

Žádné komentáře:

Okomentovat