Když se včera po téměř zataženém ránu začalo projasňovat a sluníčko téměř ovládlo oblohu, rozhodla jsem se, že navečer vyrazím fotit na Andělskou Horu. Než jsem však našla případné spojení tam i zpět a řádně si je poznamenala, venku se skoro zatáhlo. Vzdala jsem to tedy a pustila se do pletení košíků.
Krátce před třetí jsem jukla ven a obloha téměř vymetená. Bleskově jsem se oblékla, přehodila objektiv za širokáč a vyrazila směr autobusové nádraží.
Proč ten spěch?
Před necelými čtyřmi roky - přesně 9.3.2010 - se mi podařilo udělat tento snímek kostela Nejsvětější trojice pod obcí Andělská Hora. Líbí se nejen mě, ale i kolegům a kolegyním z fotoklubu. Byl už i na klubové výstavě.
Jen jsem tehdy ještě neměla širokáč a tak se mi nevešel do záběru celý kostel.
S širokáčem jsem vyrazila o rok později - 24.3.2011 - a udělala tento snímek.
A proč jsou tak důležitá přesná data?
Z jednoduchého důvodu.
Okna pravé kaple jsou naproti sobě a v určitém úhlu prosvítají. Ostatně barevná obloha prosvítající okny je vidět na snímku z roku 2010.
9.března zapadalo sluníčko příliš vpravo od kostela.
24. března ještě více vpravo.
A podle mých pozorování a výpočtů by se mohlo trefit přímo do průsečíku oken někdy v půlce února.
Proto jsem včera sbalila Nikonka, stativ jen tak pod křídlo - fakt se mi nechtělo tahat fotobatoh - a vyrazila.
Na místě obloha skoro vymetená.
Podařilo se mi prostrčit stativ jednou nohou do zahrady přes zavřená vrata. Objektiv se vešel pěkně mezi šprušle vrat. Jen přesně vystředit záběr nešlo. Přesně uprostřed se totiž stýkají křídla vrat :o(
Pak už jen pár zkušebních cwaků a čekat na ten správný okamžik.
Spočítala jsem to správně? Zapadne na tom správném místě zrovna dnes?
Zdálo se, že ano.
Jenže svatý Petr je pěkný šprýmař. Krátce před západem začal z lesů na západním obzoru vystupovat mračoun. Byl stále vyšší a vyšší ... Ač celá obloha takřka vymetená, sluníčko se schovalo do mračounu.
Fakt netuším, kde přesně zapadlo.
Mrzla jsem tam zcela zbytečně. Nádherné světelné divadlo v krásném okně kaple se nekonalo.
Takže jen jeden ze zkušebních cwaků těsně před tím, než se sluníčko schovalo do mraku.
A ještě jeden šprým si svatý Petr neodpustil. Když jsem si podupávala na zastávce autobusu, drkotala zuby a přehazovala si stativ z ruky do ruky - nemám na něj futrálek, rukavice jsem nějak pozapomněla doma a tak mě pěkně zábly ruce - vykoukl na mě najednou z roští na východě obrovský měsíc v úplňku. Ani jsem se nesnažila vyndat Nikonka z kabely. Co s měsícem v nevzhledném roští, i když byl tak úžasně velikej ;o))
Žádné komentáře:
Okomentovat