Nejtěžší rozhodnutí

Závidím všem, kterým jejich zvířecí miláček odejde do zvířecího nebe v jejich náručí sešlostí věkem. Ano, je to šok. A moc to bolí. Ale udělat toto rozhodnutí za přírodu je to nejtěžší rozhodnutí a bolí snad ještě víc. Navíc nevyhnutelně přijdou pochybnosti a výčitky. Opravdu už nastala TA chvíle? Co když je to jen krátkodobá krize? Co když to bude zas lepší? Ale co když to už lepší nebude a naše zlatíčko se jen trápí? Už toto rozhodování moc bolí. A ani po učinění rozhodnutí to není o nic lepší. Přijdou další výčitky. Proč jsem to neudělal dřív? Vždyť těch pár dní či hodin navíc stejně nebylo k žití. Jde však jednoznačně poznat, kdy nastal TEN okamžik? Bojím se, že ne.

Poslední týden v lednu už Meg nedojídá svou pravidelnou porci granulí. Když však vařím, vždy si něco vyžebrá. Mrkev ... rajče ... jablko ... Taky bezchybně funguje jako myčka nádobí a veškeré kastroly i talíře pečlivě předmývá. Velice si při tom dává záležet, aby kočičákům nic nezbylo.

Ve středu odpoledne svůj příděl granulí vyzvrátí. To není u zvířat nic výjimečného. Jenže Meg přestane poslouchat tělo a do zvratků upadne. Když pak noc tráví v koši a ne u mě v posteli, začne kolotoč myšlenek. Nastal už TEN čas?

Ve čtvrtek ráno při venčení Meg nečurá. Doslova ze sebe tlačí kapky krve. Tmavě červené krve. Přestože večer i ráno dostala analgetika, povrčává si u toho. Nejstrašnější je její pohled. Upřeně na mě při tlačení kouká prázdným "psím" pohledem.
Beruško, co mi to chceš říct?

Než jí doma dám čistou plenku, utírám jí pipinu a zakrvácený ocásek dětským vlhčeným ubrouskem. Nacházím na něm kousíčky sražené krve. Něco je špatně. Moc špatně. Musíme na veterinu.

Volám mladší dceři. Auto má však v servisu. Jelikož brečím, volá sama starší dceři. Já mezitím chystám krabici. Dcera mi však brání vzít krabici s sebou na veterinu.

Na veterině prohlídka. Plenka je celá zakrvavená. Ultrazvuk. V močovém měchýři je zcela určitě něco, co tam být nemá. Injekce analgetik a druhá s čímsi, co má zabránit, aby Meg byla neustále nucena tlačit. Přistupuji na to, že Meg dostane infuzi a zůstane do večera na pozorování.

Navečer se zdá Meg vcelku v pohodě. Prý dokonce baští, tvrdí veterinářka před tím, než ji přinese z klece. Domlouváme se, že v pátek přijdeme na kontrolu případně další infuzi. Dostává další injekci analgetik a na uvolnění a jedeme domů. Misky s granulemi si ani nevšimne. Zaleze ke mě na gauč a spí. Koukám na TV, pozoruji Meg a říkám si, že je dobře, že jsem krabici nechala doma.

V devět večer Meg bez varování jen otočí hlavu a vychrstne z ní gejzír. Stihne poblinkat roh gauče a vše, co je před ním. Pantofle mám plné. Na krabici s patchworkovými časopisy byly naštěstí letáky z Lidlu, dostatečně velké a silné, aby časopisy ochránily před nejhorším. Svinovací metr a sada kleští na pedig musí spolu s pantoflemi pod sprchu, letáky pochopitelně do odpadků. Meg se přesunuje do křesla a já uklízím. Ač už je spousta hodin, přehoz z gauče házím do pračky. Sorry, sousedé, budete to muset pro tentokrát vydržet.

Když je vše uklizené, uvědomuju si, že Meg dostala na veterině k jídlu kapsičku. Nedivím se, že ji zbaštila. Miluje kapsičky stejně jako třeba rajčata.

Sotva jsem přehoz vyprala a krátce před půlnocí pověsila, Meg opět bez varování poblinkala křeslo, ve kterém spala. Na něm je naštěstí nepromokavá podložka a plena (Meg totiž čas od času načurala i do křesla), která vše zachytila. Uklízím, peru polštář a chystám se do postele. Jenže Meg taky. Nedokážu ji přimět, aby zůstala v koši. Neustále a vytrvale šplhá za mnou do postele.

Mám strašné výčitky, ale jinak to nejde. Představa, že mi poblinká i postel, se mi nijak nezamlouvá. Dávám jí koš do koupelny a zavírám dveře do obýváku. Sotva se zachumlám do peřiny, slyším, že Meg zvrací. Vstávám ... vyčistím předsíň ... utřu Meg čumáček ... uložím ji do košíku ... chvilku ji drbu mezi ušima ... bojuju s výčitkama, že ji tam nechávám samotnou ... zalezu do postele ... zachumlám se ... a opět slyším, že zvrací. Takže znovu. Uklidit ... očistit ... uložit ... podrbat ... zalehnout ... A tak pořád dokola. Od půlnoci do půl šesté do rána. Čtyřikrát, pětkrát i šestkrát do hodiny.

V půl šesté konečně usnula a já chvíli po ní. V sedm mě vzbudilo lomcování dveřmi. Vylítnu se strachem, že Meg snad v nějakém záchvatu naráží do dveří. Naštěstí to byla jen kočičanda Amálka, která visela na dveřích a lomcovala jimi ve snaze otevřít je. Vstávám a jdu za Meg. Leží v koši a zase ten prázdný "psí" pohled. Nandavám granule do misek. Kočičáci baští, Meg si misky ani nevšimne. Jde se jen napít. Jenže v sobě nic neudrží. Kousek od misky vše vyzvrátí. Chvilku na to zvrací znovu. Tentokrát cosi tmavě hnědého až černého. Nejsem veterinář, ale bojím se, že je to krev. Navíc Meg opět vypoví tělo službu a tak upadne do zvratků. Očistím jí, uložím do křesla, uklidím ... a jdu nachystat krabici.

Krátce před domluveným příjezdem dcery přinesu přepravku. Meg bez zaváhání seskočí z křesla a vleze do přepravky, kde se stočí do klubíčka. Přichází kočičák Alex, strčí čumáček přes proutěná dvířka přepravky a cosi jí mňouká. Je to strašně ukecaný kocour. Asi se s ní loučí. Najednou se mi vybaví, jak se k ní tulil, když jsem ho jako mrňavé kotě přinesla domů.

Na veterinu odjíždím s krabicí a pevně rozhodnutá. Dcera udělá chabý pokus rozmluvit mi to. Veterinářka se dvakrát ujišťuje, zda jsem rozhodnutá. Ano jsem. Promiň, beruško, že jsem to nedokázala udělat včera. Moc se ti omlouvám, že jsi musela protrpět tak strašnou noc ...

A to jsou přesně ty výčitky, o kterých jsem psala na začátku tohoto příspěvku. Proto závidím těm, kterým jejich miláček odejde do nebe v náručí sešlostí věkem.

Přemýšlím, proč mě všechna má zvířátka opouští v lednu nebo v únoru. Zamrzlou zem rozhodně nedokáže vykopat ženská. A protože zeť pracuje od nevidím do nevidím, konečné rozloučení se konalo až dnes dopoledne.

Meggie, beruško, zlatíčko moje, pozdravuj svoji maminku Nelinku i kamaráda kočičáka Matýska. Čeká tam na tebe i Čičín a Fatima, peršanky, které jsi nepoznala, ale přesto s tebou mají tak moc společného. Pozdravuj a odpusť mi. Budu na tebe stále vzpomínat.