Bolavé vzpomínky

Dnes je to 14 let, co se narodila Meggie. Svých narozenin se však už nedožila. Stále to bolí. Budím se však už beze strachu. První dny po jejím odchodu do zvířecího nebe jsem ji totiž ráno po probuzení slyšela chodit po předsíni. Klapala drápky po podlaze a oklepávala se. Už ji naštěstí neslyším. Asi mi už odpustila.

Dnes je to taky 14 let, co jsem učinila své první rozhodnutí z kategorie nejtěžších.

Měla jsem tehdy dvě peršanky.

Kocourek se stal členem mé smečky 1. září 1988. Ten den mi umřela mamka. Odnášela jsem si z nemocnice těch pár věcí, co tam měla s sebou, a cestou kolem Zverimexu na mě najednou koukaly z výlohy 2 velké oči ukryté v černé chlupaté kouli. A tak jsem přinesla domů malé černé perské kotě. Podle prodavače ze Zverimexu to byla kočička. Dostala jméno Číča. Jenže brzy jsem zjistila, že to není Číča, ale Čičín ;o))

Po dvou letech k němu přibyla čtyřletá rezavá želvovinová peršanka Fatima, kterou známá vyřazovala z chovu. Nejprve to vypadalo, že se vzájemně pozabíjí. Rozmazlený jedináček Čičín se odmítal smířit s vetřelcem. Dokonce jsem i uvažovala, že budu muset Fatimu vrátit. Nakonec se vzájemně vzali na milost a prožili spolu krásných 9 let. Dcery jim dokonce uspořádaly kočičí svatbu ;o))

Když bylo Fatimě necelých 11 let, oslepla. Navíc trpěla chronickým selháváním ledvin. Rok a půl jsem odolávala kamarádčiným návrhům, že bych měla nechat Fatušku uspat. Neviděla jsem důvod. S oslepnutím se brzy vyrovnala, po bytě se pohybovala přímo skvěle, dokonce i Čičína si držela od těla. Baštila, i když pomalu a já musela její misku hlídat před nenažraným Čičínem. Vypadala spokojeně.

A pak jsem se najednou zčista jasna rozhodla, že je čas nechat Fatušku odejít.
Bylo to 10. února 2000.

Den nato začal marodit Čičín. Ledviny.
Při návštěvě veteriny jsem zároveň domluvila Fatuščinu euthanasii.
Čičín se pomaličku lepšil.

V pátek přijel veterinář k nám domů. Nechtěla jsem Fatušku tahat do ordinace. Nikdy nezapomenu, jak usilovně bojovala. Bylo těžké udržet ji, aby jí veterinář mohl píchnout uspávací injekci.

Fatuška nadobro usnula, veterinář odjel a já volala zeťákovi, abych s ním domluvila, v kolik mě odveze ke kamarádce, kde Fatušku pohřbíme. V tom okamžiku to Čičín zabalil. Umřel na akutní selhání ledvin. Nechtěl dopustit, aby Fatuška odešla bez něj. Ke kamarádce jsem vezla krabice dvě.

Víkend jsem trávila v slzách a zcela otupělá. Jediné, co se mi honilo hlavou, bylo: "Zabila jsi je oba."

V pondělí večer mi v Kauflandu padl do oka inzerát. Nikdy tam inzeráty nepročítám, ale tentokráte prostě a jednoduše zabloudily mé oči k inzerátu: "Prodáme fenky westíka." Už delší dobu jsem uvažovala, že si pořídím westíka. Opsala jsem si telefonní číslo, zavolala a druhý den jsem se už muchlovala s úžasnými bílými chlupatými kuličkami. Vypadaly jak malinkatí lední medvídci. Vybrala jsem si tu nejmenší a dala jí jméno Meggie.

A s úžasem jsem se dozvěděla, že se narodila 10. února. V den, kdy jsem se zčista jasna rozhodla, že je čas pustit Fatušku do kočičího nebe.
Dodnes občas přemítám ... byla to jen náhoda?