Nevydařená oslava

Čas letí jak divý. Emče jsou již dva roky.

Najít však na oslavu termín, který bude vyhovovat celé naší pidirodince, není jednoduché. Nakonec jsme se rozhodli spojit oslavu narozenin zetě, vnuka Štěpána, starší dcery i Emči a zvolili pro tuto akci poslední prázdninovou neděli. Jak se nakonec ukázalo, byla to hodně špatná volba. Po slunečné sobotě totiž přišla zamračená neděle, kdy déšť střídal ještě prudší déšť. Venku se být nedalo. A doma tma jak ... však víte kde ;o))

Navíc mají mladí v obýváku nastěhovaný i kus dětského pokoje, protože za pochodu přestavují. Nemělo smysl Emču oblékat do slavnostního.

Fotky za moc nestojí, což se ostatně dalo čekat. Jedna z nich mě však docela mile překvapila ;o))

Ostatní jen opravdu dokumentační cwaky. A to jich mnoho šlo okamžitě do koše :o(

A ještě jeden pěkný moment, avšak technicky nezvládnutý - vážný rozhovor s tetou Míšou ;o))

Ostatně nezvládnutého toho bylo mnohem víc. Od nedokončených dárků - důvod najdete TADY - až k nepříliš povedenému dortu. Nápad byl skvělý, jeho realizace však hodně vázla. Nejprve se mi drolil korpus - mírně okousaný od koček. Pak jsem zjistila, že krému by mohlo být podstatně více, avšak nebylo z čeho přidělat další. Navíc netuším, jak potáhnout pravoúhlý korpus. Mašle z mléčné hmoty nechtěla držet tvar. Smyčku jsem podložila ruličkou papíru v naději, že mírně ztuhne - ta mašle, ne rulička - v požadovaném tvaru. Jenže se k papíru přilepila a při vyndavání se mašle potrhala. No prostě jedna pohroma za druhou. A mě bylo táák mizerně, že mi to bylo docela jedno.

A úplně fuk to bylo Emče. Hrozně se jí líbily puntíky, které vesele dloubala ven a baštila je. Legrace byla, že chtěla jen a jen ty puntíky. Marně jsme jí vysvětlovaly, že mašle i ostatní potah na dortu chutná úplně stejně.

Dort sice vypadal hooodně amatérsky, ale na chuti mu to nijak neubralo. Byl vynikající ;o))

Další pedigová zakázka

Podařilo se mi domotat další z pedigových zakázek.

Košíky na míru na parapet pravděpodobně v předsíni.
Velikost košíků je 50 x 16 cm, výška 11,5 cm.
Kulatý košík, který má být uprostřed mezi těmi dlouhými, má průměr 15 cm a výšku 11,5 cm.
Košíky mají sloužit k udržení pořádku ve všude se povalujících drobnostech ;o))

Muškáty

Je zajímavé, jak se s věkem mění vše zažité.

Například čím jsem starší, tím raději se hrabu v hlíně. Nějak zvláštně mě to uklidňuje.

Taky mám moc ráda vůni muškátů. I když si moc dobře pamatuju, že kdysi, v dobách mého dětství, když jsem byla u babičky, mi hrozně smrděly ;o))

Každý rok mám za oknem muškáty převislé.

Ty z multipacků z Baumaxu či OBI se mi nedaří přezimovat.

Před dvěma roky jsem koupila v zahradnictví převislé muškáty již větší. Jednu rostlinku v květináči o průměru cca 13 cm. S těmi mám zkušenosti daleko lepší. První zimu mi ze čtyřech rostlin nepřežila jedna. Dokoupila jsem na jaře další, ale přes zimu se vše opakovalo - jedna nepřežila.

Letos jsem je tedy vyndala z truhlíku, zasadila samostatně do květináčů a dala pěkně doprostřed za kuchyňské okno mezi bylinky. Jsou už dobře metr dlouhé. Na rozdíl od těch, co jsem v červnu koupila jako multipack v OBI. Ty ještě nezačaly přepadat přes okraj truhlíku za oknem v obýváku. Zato úžasně květou.

Naopak muškáty vzpřímené přezimuji velice zdařile. Bílý už mám nějakých 9 let. Růžový je asi o rok mladší. A nejmladší je ten s barevnými listy a oranžovo-růžovými květy. Ze tří rostlinek původně koupených v zahradnictví v květináči o průměru cca 13 cm mám tak dva hodně velké květináče a jeden velký.

Moc ráda fotím jejich květy, dnes jsou to však jen takové velice dokumentační cwaky.

Když jsem je v červnu dávala na balkon - ano až v červnu, dříve jsem se k tomu letos nedostala - maličko jsem jim musela upravit "fazonu". No a odstříhané větvičky jsem se pokusila nařízkovat. Přežila a zakořenila asi polovina z nich. Dokonce začaly v agroperlitu, který k řízkování muškátů používám, kvést. A tak jsem je konečně přesadila. Samozřejmě do nových květináčků. Vlastně staronových. Jsou to staré bílé plastové květináčky, které jsem ozdobila ubrousky a pokusila se nátěrem vzbudit dojem kovového květináče ;o))

Ten velký bílý muškát na balkonovém zábradlí mi maličko polámal vítr. Bylo mi líto ulomenou větvičku se dvěma květy a dalšími třemi poupaty vyhodit a tak jsem ji dala do vázičky.

A ještě kočičáci, kteří si na balkoně lebedí.

Amálka se nejraději prochází po balkonovém zábradlí, Alex zase okupuje starý košík. Jen stařenka Mimi je raději zalezlá doma a na balkon chodí jen brzy ráno nebo navečer.

Ubrusy nejen pro zahradnici

Konečně jsem se pokusila nafotit ubrusy, které jsem šila na jaře. Jenže fotit ubrusy v paneláku, to je fakt vopruz, s fotkami nejsem ani trošku spokojená :o(

Ubrusy jsou z látky, kterou jsem kdysi objednala z USA. Byl to můj první nákup v yardech a tak bylo látky pochopitelně málo.

Vznikly tak dva jednoduché středové ubrusy o velikosti 86x46 cm. Borduru mi totiž bylo líto rozstříhat. Chtělo si to více pohrát s návazností vzorů, ale na to bych potřebovala látky více a ne jen jeden, mnou hloupě zakoupený, yard ;o))

No a ze zbytků vzniklo ještě osm malých podkafíček o velikosti 11x11 cm. I když jsem musela zbytky kombinovat se zeleným mramorem českého původu.

Miluju olivy

A protože grilovací sezóna je v plném proudu, umotala jsem jednu olivovou sadičku ;o))

Anenská pouť

Včera se konala na Božím Daru Anenská pouť, jejíž součástí byly mimo jiné i prodejní trhy krušnohorských výrobců. I já byla mezi nimi ;o))

Fotky jsou jen velmi rychlé cwaky, rozhodně nebyl čas na něco koukatelnějšího.

Bylo to moc fajn, vydařilo se počasí a ani prodej nebyl nejhorší. I když to, co jsem si myslela, že by mohlo být hitem - ubrusy, prostírání, nosiče na kořenky a papírové utěrky, tedy vše pro skvělé grilování - se hitem nestalo. Škoda.

Zato taštičky z TOHOTO příspěvku zmizely, hlavně ty malinkaté, těch by se prodalo i mnohem více.

A  TATO deka s polštářky, tak pod tou se bude choulit malá ruská slečna ;o))

Milovnice vody

Už jako mimčo Emča milovala vodu. TADY si ji užívá ve vaně.

Dnes - o nějaký ten měsíc starší - řádila v malém bazénku na zahradě.

A zase ty taštičky

Pokračuju v likvidaci knoflíkových a dírkových lég odstřižených z použitých povlečení nakoupených na burze, první část můžete zkouknout TADY. Abych pravdu řekla, pruhů neubývá a neubývá.

Tentokrát jsem se pustila do těch v hnědých tónech.

Nejprve romanticky zasněná sada z měkkoučkého flanelu pro dámu v nejlepších letech. Obsahuje nepostradatelné pouzdro na brýle a minitaštičku třeba na léky ;o))

Pouzdro na brýle má rozměry 19,5 x 10 x 1,5 cm a je vypodloženo hodně silným vatelínem. Taštička pak má rozměry 13 x 7 x 5,5 cm.

Pro dámu, která k výše uvedenému potřebuje ještě taštičku na šminky, je předurčena sada hnědobílá. Opět obsahuje pouzdro na brýle o rozměrech 19,5 x 10 x 1,5 cm, malinkou taštičku o rozměrech 13 x 8 x 5 cm, větší taštička má rozměry 19 x 10,5 x 6 cm.

Z měkoučkého flanelu v zasněných barvách vznikly ještě 2 minitaštičky. Mají rozměry 14 x 8 x 5 cm. Na nich jsem si vyzkoušela trošku jiný způsob šití rohů a uplatnila tak kokosové knoflíčky ve tvaru medvídka. Byla to docela piplačka.

No a nakonec ještě 5 dalších minitaštiček s rozměry 12 x 7 x 4 cm respektive 12 x 6 x 4 cm. Jelikož jezdci k zipu kvapem ubývají, mají tentokrát jen jeden dozdobený přívěskem andělíčka.

Abych pravdu řekla, více se mi líbí ty se dvěma jezdci a stužkami.

A k čemu jsou dobré takové minitaštičky?

Jak už bylo řečeno jako příruční minilékárnička pro nezbytné léky, případně náplasti.

Vejde se do nich rtěnka a tvářenka.

Použít se dají také na tampóny.

A co do nich uložit třeba flešky nebo paměťové karty?

Klubová fotosoutěž

Když jsem se před časem vydala fotit na téma klubové fotosoutěže "pokrývka hlavy" - juknout můžete TADY - mezi všemi mými cwaky mě nejvíc zaujal ten černoch. A protože se mi nepodařilo cwaknout nic lepšího - téma rozhodně není mou oblíbenou parketou - dostal se spolu s dredařem nad ním (z výše zmíněného příspěvku) do mého výběru tří povolených fotek.

Plánovala jsem ještě sáhnout hodně hluboko do fotoarchivu a vytvořit soubor fotek na téma likvidace slamáku. Likvidátorem byla má mladší dcera ve věku osmi měsíců. Fotky jsou tedy 35 let staré. Jenže nastal problém. Míša si alba před časem odnesla. Prolezla jsem tedy krabici plnou starých negativů, avšak bez výsledku. Negativ se mi nepodařilo najít. Mezi hromadou fotek jsem však našla hodně "jeté" fotky ze zmíněné série. Bohužel jen 3, vím jistě, že jich bylo více. Jenže fotoalbum se mi nepodařilo od své dcery získat. Tak už to asi na světě chodí. Když chtějí něco děti po rodičích, musí to být hned. Když však chtějí něco rodiče po svých dětech, je to na dlouhé lokte. Nezbylo než naskenovat ony 3 hodně poškozené a ořezané fotky. Moc s nimi udělat nešlo.

Nakonec se ukázalo, že to bylo zbytečné. Fotopříběh o jednom starém slamáku nedostal ani jeden bod.

Zato černoch zabodoval překvapivě dobře. S dalšími dvěma fotkami kolegů z fotoklubu se umístil se shodným počtem bodů na prvním místě.

Jenže dnešní kolo čtvrtletní klubové fotosoutěže bylo specifické. Vítěz měl získat poukaz na kalendář z vlastních fotografií zdarma. A tak nezbylo, než udělat mezi vítěznými fotkami rozstřel. V prvním kole vypadla jedna fotka. Černoch s další fotkou měly však opět shodný počet bodů. A tak došlo na další hlasování. Nakonec jsem zvítězila o jeden jediný hlas. A to jen díky tomu, že já sama jsem nehlasovala. Kdybych hlasovala, bylo by to zase nerozhodně, protože sobě bych hlas nedala.

A tak mám doma poukaz na kalendář. Nejsem kalendářový typ, raději bych brala fotoknihu.

Ale i tak jsem ráda - za vítěznou fotku - a hlavně hooodně moc překvapená.

Do poslední chvíle si mnozí členové fotoklubu mysleli, že fotka je někoho jiného (soutěž je anonymní) a překvapení i na jejich straně bylo dosti čitelné ;o))

Láska ke koním

... se občas rodí ve velice raném věku.

Mé mladší dceři Míše bylo asi tak 5 let, když zcela propadla koním. Přeměřovala výtah v paneláku, zda se do něj vejde kůň. Trvala na tom, že na balkon se vejde zcela určitě ;o))

O pár let později začala chodit do jezdeckého klubu. Dřela jako barevná, přestože jí do odpracovaných hodin započetli jen malou část toho, co opravdu oddřela. Jen aby se mohla svézt na koni. Když jednou po návratu z jízdárny usnula před večeří, nesvlečená a neumytá, chtěla jsem jít na jízdárnu stěžovat si. Brečela a prosila, ať to nedělám, že jí vyhodí.

Kvůli koním se po základní škole přihlásila na střední zemědělskou školu obor veterinární prevence do Českých Budějovic. Jako čtrnáctiletou jsem ji musela pustit do světa, do světa internátů. Po pěti letech odmaturovala. Čtvrtý ročník si pro velký úspěch zopakovala ;o) Oficielně placené místo v oboru však nikdy nenašla. Na jízdárnu moc času nezbývalo, žila však dostihy. Znala snad všechny dostihové koně včetně jejich rodokmenů.

Až nedávno se její sen začal naplňovat. Před třemi lety si pořídila dostihového koně. Pro zranění měl dvě možnosti. Buď si ho někdo vezme, nebo půjde do salámu. Majitelé dostihových koní ve valné většině odmítají živit koně, který již nemůže běhat dostihy. A tak Sherenta vlastně zachránila.

Sherento se však stal záminkou stále častějších hádek mezi dcerou a jejím přítelem a nakonec nejspíš velkou měrou přispěl k tomu, že se jejich dlouholetý vztah loni na podzim rozpadl. Míša však nakonec měla mnohem víc času, který mohla trávit se Sherentem. Nakonec došli tak daleko, že spolu jezdí parkur.

A dnes měli své první závody. Oběma to šlo moc dobře. Bylo moc překvapivé vidět vyřazeného dostihového koně skákat přes překážky. Klobouk dolů před ním i před Míšou. Přeci jen jak přibývají roky, pud sebezáchovy začíná sílit.

Fandit přišla celá naše rodina. Tedy nejen já, ale i starší dcera s vnučkou, vnukem a jeho slečnou.

Emča měla před Sherentem nejprve hodně velký respekt. Odmítala se na něj byť jen podívat. Při porovnání jejich velikostí se jí ani nedivím ;o))

Pak se nechala posadit před Míšu do sedla. A byla ztracená. Asi je pravda, že nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu. Když jsme jí totiž o chvíli později ze sedla sundali, protože Míša musela se Sherentem na další závod, řvala Emča tak, že se všichni otáčeli, cože to tomu nebohému dítěti dělají. Asi nám roste další generace milovníků koní ;o))