úterý 12. listopadu 2013

Voda

Dlouhodobější zadání fotoklubu jsou fotky na téma voda.

Prolezla jsem celý fotoarchiv ... hromadu fotek smazala ... najednou mám zase místo na disku ;o)) ... no a toto vybrala ...











sobota 9. listopadu 2013

Stále kvetou

Zima se blíží nezadržitelnými kroky ... na horách už nasněžilo ... u nás zatím jen stabilně zatažená obloha ... vítr ... déšť ... teplo rozhodně vypadá jinak ...

... přesto moje muškáty na balkoně stále úžasně kvetou ...


... foto žádný zázrak ... spíše jen takové dokumentační ...


středa 6. listopadu 2013

Kachnu nemusím ...

Přiznám se, že kachnu jsem dělala jen jedinkráte v životě. Mladým chutnala, ale mě teda nijak zvlášť neoslnila. Vcelku baculatá kachna se zcvrkla na polovinu, zůstala jen slušná porce kachního sádla. Vícekráte jsem ji prostě nekoupila.

Až minulý týden jsem neodolala. A zkusila koupit čerstvá kachní stehna. Mezi recepty jsem našla jeden, který mě moc zaujal, a tak jsem vyzkoušela ;o))

KACHNÍ STEHNA V MEDOVÉM ZELÍ

... 4 kachní stehna osolíme a opepříme, vložíme do pekáčku, podlijeme sběračkou vody...
... pečeme cca 1 hodinu ...
... pekla jsem přikryté ...
... když jsou měkká, potřeme kašičkou ze 2 lžic medu a 1 lžičky papriky ... 
... já jen polila medem ...
... pekáč vrátíme do trouby a pečeme odkryté, až se vytvoří kůrčička ...

... 2 větší cibule nakrájíme na kolečka ... já udělala půlkolečka ;o)) ... necháme zesklovatět na oleji, používám olivový ...
... přidáme 750 g scezeného kysaného zelí ... já použila plechovku Wein Sauer Kraut z Lidlu ... se 4 lžícemi medu a 5 hřebíčky a dusíme cca 10 minut ...
... potom vložíme scezené červené fazole ... 420 g plechovku ...
... zalijeme 200 ml vývaru ...
... přidáme 200 ml rajčatové šťávy nebo 1 lžíci protlaku ... já použila pasírovaná rajčata z Lidlu ...
... dosolíme, můžeme přidat chilli ... já použila jen čerstvě mletý pepř ...
... provaříme, můžeme zahustit tmavou instantní jíškou ...
... což já neudělala, chutná mi více nezahuštěné ...

... na talíř upravíme zelí, na ně položíme stehno, posypeme nakrájenou zelenou petrželkou, dozdobíme kysanou smetanou ... tu já zapomněla koupit :o( ...
... podáváme s chlebem ... nebo jen tak ...
... ač možná maličko nezvyklé, moc mi to chutnalo ...

... jednu porci jsem dokonce zvládla nafotit ...
... na balkoně na štokrleti mezi muškáty ;o))



sobota 2. listopadu 2013

Stáří ...

... nebo též - slovy klasika (dr. Plzák?) - průsery chodí v trsech ...

V létě při čekání na veterině jsem se zahleděla do na zdi nalepené tabulky s věkem hafíků a kočiček. A zjistila jsem, že naše hafuša opustila kategorii seniorů a ocitla se v kategorii starý jedinec. Nic povzbudivého.

Již několik týdnů se snažíme zdolat krev v moči naší hafuši. Nezabraly ani dvoje antibiotika.

V úterý se vše zkomplikovalo. Nejenže jsem nedělala téměř nic jiného, než nosila Meg i desetkrát denně před dům nebo vytírala loužičky doma. Ostatně ven jsem ji nosila jen proto, abych nemusela vytírat i chodbu, výtah nebo vstupní halu. V úterý se k loužičkám přidaly i doslova vytlačené kapičky, které obsahovaly více krve než moči. Když pak nedojedla odpolední přísun granulí, v noci spala v křesle místo u mě v posteli a ve středu si misky nevšimla vůbec, nastal čas pro návštěvu veterináře a ultrazvuk.

Cesta k veterináři docela problém. Skoro půlku cesty jsem jí poponášela. Měla jsem pocit, jakoby se jí občas zablokovaly zadní nohy. Nedokázala jsem určit, zda je to opravdu zdravotní problém nebo jen šprajc tvrdohlavého teriéra.

Na veterině nová nedávno doštudovaná paní doktorka. Na ultrazvuku - možná sonografu, udělala obojí, netuším, které je které - prý vidí v močovém měchýři něco, co by tam být nemělo, snad nějaký nádor. Já neviděla nic. Jen v tmavém fleku tu a tam cosi bílého. Netroufnu si odhadnout, kolik má paní doktorka zkušeností s vyhodnocováním obrázků z ultrazvuku či sonografu.

Pak ještě rentgen. Tam už se jakž takž zorientovat dokážu. Jenže rentgen nedokáže zobrazit to, co paní doktorka považuje za ZŘEJMĚ nádor. Vidí jen močový měchýř, který prý je neobvykle velký s velmi ztluštělou sliznicí.

Pak už jen injekce antibiotik a analgetik ... zaplatit ... a zítra na kontrolu. Cesta domů ještě horší než cesta tam. Nesla jsem ji více, než sama ušla. A má záda začínají protestovat.

Odpoledne jsem navíc hlídací babička. Dcera má povinný seminář. V jedoucím kočárku Emí většinou spí. Ne však tentokrát. Plán podělit se o hlídání s mladší dcerou ztroskotal. Má v hospodě narváno, nemá na nás čas.

Takže usednu do parku na lavičku, nohy začínají docela bolet. Emí mi předvádí, co jí brácha naučil. Všecko, ať už je to dudlík nebo sušenka, hází na zem a směje se tomu. Když mi po šesté hodila na zem do písku dudlíka, plácla jsem jí. Začala bulit, i slzička se objevila. Ostatně natahovat začala, už když jsem si dovolila jí dudlíka po čtvrtém pádu na zem nedat. Být s ní doma nebo o samotě, ať se klidně vzteká, ale v parku? Ve strachu, že přidá na intenzitě a všichni, co sedí na okolních lavičkách, mě zařadí do kategorie tyranů, se zvedám z lavičky a uvedu kočárek do pohybu. Zabralo to. Emí se přestala vztekat. A tak další skoro hodinu kroužím po parku. Sorry mé bolavé nožičky, jinak to nejde.

Ve čtvrtek nad ránem mi Meggie poblinkala postel. Ráno snědla něco málo granulí. Cestou na veterinu jsem jí však musela skoro pořád nést. Zadní nohy jí opravdu neposlouchají. Navíc tím, že vypadne z rytmu, padá.

No a protože průsery chodí v trsech, na veterině zjišťujeme, že téměř nevidí na jedno oko. Má pod ním s největší pravděpodobností absces od zubu. Injekce antibiotik a analgetik, odběr krve na kontrolu ledvin ... a domů. Kontrola zase zítra.

Domů dorazím vyčerpaná fyzicky i psychicky. Cesta fakt horor. Jakási varianta indiánské chůze. Devadesát metrů jsem jí nesla, víc nezvládám, deset metrů popošla sama. Dobrou zprávou však je, že už nevytírám kapičky krve ani loužičky.

V pátek znovu na veterinu. Meg už zvládá značnou část cesty po svých. Nesu ji jen přes silnici a přes štěrkový úsek. Praskl jí však absces pod okem, chlupy na čumáčku zalepené hnisem solidně zapáchají.

Krevní rozbor naštěstí ukázal, že ledviny jsou v pořádku. Snaha vyčistit Meg prasklý absces je nad síly mé i veterinářky. Meggie nespolupracuje. Rozhodla se, že nás obě pokouše. Nezbude, než ji přispat. Souhlasím s vytržením postižených zubů (přišla o 2 stoličky). Nedokážu protestovat proti navržené infuzi. Spící Meg nechávám na veterině. Mám si pro ni přijít po páté hodině.

Navečer plná čekárna. Nezbude než počkat, až přijdu na řadu. Slova veterinářky u klece "jeje, tys nám to tu počurala" mě rozladily. Čemu se diví? Zavřela hafušu s problémy s močovým měchýřem v deset dopoledne do klece, prolila ji infuzí a v půl šesté večer se diví, že se počurala? Chudinka Meggie v tom celý den ležela. Podvozek má celý mokrý. Vyfasujeme antibiotika v tabletách, vyrovnáme účet a můžeme jít domů.

Kupodivu to Meg docela šlape. I když se mnou nemluví. Kdyby věděla, že jsem za ní za tři dny vysolila tisícosmset ká čé, třeba by mě vzala na milost.

Dnes už se mnou zase mluví. Baští, spí se mnou v posteli, čurá způsobně jen venku. A čurá podle svého zvyku jen do trávy, takže nevím, jak to s krví v moči vypadá.

No a já prolezla archiv s fotkami. Takto vypadala v létě před třinácti lety. To jí bylo pět měsíců. Na fotce je s kámoškou Mínou.



úterý 29. října 2013

Mapový okruh

Dnes jsme měli mimořádnou schůzku fotoklubu. Rozhodli jsme se totiž, že se zúčastníme dalšího ročníku Mapového okruhu Nekázanka. A tak bylo třeba vybrat fofografie. Patnáct kusů za celý fotoklub.

Dva z mých čtverců vybraných mnou ze série ze SOOSu uspěly hned v prvním výběrovém kole. Patřily k favoritům mezi osmi snímky vybranými v prvním kole.



Ve druhém kole přibyl ještě tajemný Loket, také s velkým počtem hlasů.


Teď už jen, aby fotky zabodovaly také v ostatních fotoklubech.

sobota 26. října 2013

Lesní pobožnost

Využily jsme dnes s dcerou a Emí další - možná už letošní poslední? - krásné podzimní počasí. Barevné listí ... sluníčko ... docela teplo ... co více si přát ...

Tentokrát jsme se rozhodly prubnout další z velkého množství lesních cest v okolí Karlových Varů. Je jich tu opravdu nepřeberné nnožství. Na některých lesní restaurace. Bohužel dnes už hodně nefunkčních. Myslím tím restaurace, ne cesty.

Jednotlivé lesní trasy jsou značené čísly. Bohužel vždy jen ze strany od města, takže při zpáteční cestě čísla na stromech nenajdete, pokud se neotočíte. Jednotlivé trasy se různě protínají, takže je možné je kombinovat. Jen je třeba mít s sebou mapu. Sice ji tu a tam najdete na velkých cedulích v lese, když ji však nutně potřebujete, zrovna tam není. Jo Murphyho zákony fungují vždy a všude ;o))

Rozhodly jsme se pro trasu Diana - Březová. Abychom nemusely toutéž cestou tam i zpátky, zvolily jsme výchozí bod v KV, nikoliv v Březové. Pohled na mapu ukazoval trasu č. 13, počátek na Zámeckém vrchu. Cesta po asfaltu, nejprve umeteném, později s vrstvou opadaného barevného listí, žel více do kopce než po rovině.

A pak přišlo rozcestí. Mapa pochopitelně žádná, jen ta má v batohu, kterou jsem před mnoha lety vyjmula z Radničních listů. Trasy v ní dost nahuštěné, nebylo snadné identifikovat tu správnou. Snad do kopce směrem Lesní pobožnost?

Pod dobře deseticentimetrovou vrstvou spadaného listí se dal tušit asfalt. Co už se však pod listím tušit rozhodně nedalo, byly odvodňovací rygoly lemované kovovými pláty, které v nejrůznějších úhlech a dost hustě protínaly cestu. A pochopitelně každou chvíli uvěznily kolečka kočárku. Navíc jsme měly dojem, že se od Diany spíše vzdalujeme, než abychom se přibližovaly. Zatímco jsme tlačily kočárek do kopce, občas dokonce čtyřruč, Emí spokojeně spinkala.

 U Lesní pobožnosti jsem zjistila, že ač mám okolní lesy prochozené dosti důkladně, tady jsem ještě nikdy nebyla. Docela zajímavé a mystické místo, i když zcela utopené v lese a tudíž bez světla.


Byla jsem líná vyměnit pevnou stovku za základní objektiv, tak jen takové dva cwaky. A pokus maličko je ozvláštnit softwarovým filtrem glamour.

Po krátkém odpočinku vzhůru do kopce mezi rygoly. Pak už široká asfaltová trasa č. 20, převážně po vrstevnici. Diana vlevo, Březová vpravo. Vydaly jsme se směr Diana.

Na rozhlednu se mi nechtělo. Odradily mě davy, které se nahoru hrnuly. Ke kochání se potřebuju komorní atmosféru. Cpát se mezi davy mě ani v nejmenším neláká.

Nápad dát si něco k jídlu v restauraci zhatil pohled do jídelního lístku. Štrůdl za osmdesát, dvě palačinky za devadesát. Hovězí bujon neboli dvě nudle v obarvené vodě za padesát, gulášovka za osmdesát pět. Děkujeme, necháme si zajít chuť.

Nakonec tedy jen káva ze stánku a croissanty z kabely na kočárku ;o))  A orientační plán lesních tras - ve stánku zadarmo jako bonus - podstatně větší než má mapa. U kávy z kelímku jsme prostudovaly cesty na Dianu. Ty z města vedou pěknou oklikou. Asi proto, aby většinu lidí spíše odradily a přivedly je na myšlenku použít raději lanovku. Ostatně lanovkou přijel celý ten mnohohlavý dav, který se cpal u výtahu na rozhlednu.

Pak už jen pomalu lesem do Březové. Moc prima procházka, i když nohy docela bolely.

středa 23. října 2013

Emí v lupení

Jak jsem včera slíbila, jsem tu se včerejším focením s naší Emí ve spadaném listí.

Cesta s fotogenickým zábradlím mě velice zaujala.


Hned jsem si představovala úžasnou fotku Emí, jak chodí kolem zábradlí. Jenže ouha. Má představa byla hodně odlišná od představy Emí. Ta si kecla do listí a jala se studovat, cože to je. Daleko více než listí ji zaujaly kamínky, které vylovila pod listím a okamžitě je ochutnala. Nijak zvlášť jí asi nechutnaly, ale protože mamka rozhodla, že kamínky se rozhodně nejí, cpala si je do pusy o to vehementněji ;o))










úterý 22. října 2013

Ráno raníčko ...

Ráno raníčko Jana vstala, fotobatůžek sobě přichystala ... ráno raníčko velmi brzičko ...

... ano opravdu brzičko ... mobil nastaven, aby mě vytrhl ze spánku v půl páté ... a to jsem se opět a zas dostala do pelíšku až těsně před půlnocí ... přesto jsem byla docela čilá ... pohled z okna konečně přemohl mou lenoru ... venku mlha ... na nebi probleskovaly hvězdičky ... dneska už prostě MUSÍM ...

... vyvenčit hafušu ... nasypat misky zvěřinci ... dát překapat nutnou kávičku ... něco málo hygieny ... nachystat fotobatoh ... uvařit čaj do termosky ... připravit sváču ... mezitím upíjím kávičku ... občas přikousnu bebe dobré ráno ... převléct do trekového oblečení ... ještě jednou vyvenčit hafušu ... batoh na záda ... a můžu vyrazit směr autobusové nádraží ...

... na mostě přes Ohři zahlodal červíček ... ani stopa po mlze ... neměla jsem raději zůstat v pelíšku? ... honem jsem přepnula jinam ... přemítám, zda se nezeptat řidiče, jestli by mě nevypustil z busu na půli cesty mezi Kolovou a Pilou ... tam totiž zahýbám směr Stanovická přehrada ... nakonec se rozhodnu zbytečně na sebe neupozorňovat a spořádaně vystoupím v Kolové ... cesta po silnici docela problematická ... rozhodně jsem neočekávala takový provoz ... svítím si čelovkou ... hlavně proto, abych byla vidět ... asi bych si měla pořídit nějaký odrazky na rukáv ...

... konečně mohu odbočit na louku ... tam raději bez čelovky ... věrná své strategii zbytečně na sebe neupozorňovat ... v lese už si svítím ... nerada bych se přerazila ...

... stále ještě potmě docházím až k vodě ... mlha se nekoná ... ach jo ... montuju Nikonka na stativ a čekám, ze které strany se začne obloha zabarvovat do růžova či červena ... konečně ... ale žádná sláva to teda není ...


... tma dosti neproniknutelná ... autofokus se snaží, seč může ... ostřit ručně si netroufám ... já jsem snad šeroslepá ... prostě ručně bych nezaostřila ani náhodou ...

... barevné představení velice rychle končí ... světla pomalu přibývá ... jenže se zvedá i téměř nepostřehnutelný větřík ... přesto mi čeří hladinu a znemožňuje pokusit se alespoň o zrcadlení ... malebné skalky se stejně stále halí do neproniknutelného stínu ... raději se pouštím do sváči ...

... sedíc na kameni, v ruce krajíc chleba, se rozhlížím kolem ... a nestačím se divit ... zatímco nad hladinou není jediný, byť jen maličký chuchvaleček mlhy, naproti v dáli vysoko nad přehradou úžasná mlžná scenérie ... měním širokáč za seťák a zkouším štěstí ... 85 mm nestačí ... navíc je opar ... takže jen taková oříznutá nudle na ukázku ...


... zkouším ještě jednou cwaknout skalky ... nic moc ... jsou stále v hlubokém stínu ...


... a pak najednou osvětlí sluníčko protilehlé břehy ... škoda, že jen na krátkou chviličku ...



... nakonec nízká oblačnost zakryla celou oblohu a bylo po focení ... dojedla jsem sváču a vydala se zpět na autobus ... jenže do odjezdu zbývaly skoro 2 hodiny ... rozhodla jsem se dojít do Stanovic na přehradní hráz ... pokus o foto teda nic moc ...


... nakonec jsem byla doma dříve, než kdybych jela z Kolové ... a cestou domů kousek od bydliště našla cestu úžasně zapadanou listím s fotogenickým zábradlím ... a tak jsem tam později odpoledne vytáhla dceru a nafotila pár fotek s Emí ... to ale až zítra ...

... jo a ten fotobatůžek z úvodu tohoto příspěvku ... to je slušný bágl ... 10 kg jen to fikne ... a to bez sváči ... napadlo mě ho zvážit až po návratu domů ;o))


sobota 19. října 2013

Vydařený den

Sobota se opravdu vydařila ...

... ráno bylo přímo snem každého fotografa ... úžasná mlha ... a sluníčko, které vykouklo z mraků okamžitě po svém východu ... áááách ... a já to nechala bez odezvy ... o víkendu příměstské autobusy do výhodných lokalit nejezdí ... a v nejbližším okolí nebylo kam ... škoda ...

... časně po obědě jsem vyrazila k mladým ... třeba je ukecám k procházce po okolních lesních cestách ... podařilo se ... vyrazil s námi i vnuk ... netušil ovšem, že urazíme nějakých 8 km a moc nadšený teda nebyl ;o)) ...

... buky v lesích hýří podzimními barvami ...





... i když já byla dlouho přesvědčená, že jsou to duby ... nevím proč jsem měla zafixováno, že buk má listy "zubaté" ... nahlodalo mě, že nám na hlavu házeli snad ptáci, snad veverky - nikoho jsme nezahlédli - bukvice ... no a internet nakonec odhalil mé mezery ve vzdělání ... je to přesně naopak ... "zubaté" listy má dub ;o)) ...

... bohužel jsem opět a zas měla s sebou pevnou stovku, takže fotečka aleje "zasněžené" barevným listím se nekoná ...

... původně totiž bylo v plánu fotit v tom barevném listí Emí ... jenže naše Emí je tak trošku líná a tak dosud nechodí ... respektive chodí, ale jen kolem stolu či zdí ... vymyslela jsem tedy lavičku zapadanou listím ... plán to byl fajn ... jenže pokud byly lavičky na sluníčku a v hromadě listí, Emí spokojeně chrupkala v kočárku ... a když se vzbudila, zmizely lavičky ... sváču nakonec zbaštila sedíc s bráchou na schodech ...




úterý 8. října 2013

Obří zakázka

Obrovská zakázka na 8 košíků na míru do poliček v kuchyňské lince mě velice potěšila ... pak se však vše začalo maličko komplikovat ...

... nejdříve bylo třeba nechat nařezat atypický rozměr dýnek ... no a pak rozpočítat a vyvrtat dírky ... rozpočítání bylo v pohodě ... to už však nemohu říci o vyvrtávání dírek ... už před časem mě opustil můj akušroubovák ... a tak mi Ježíšek přinesl vrtačku ... výhoda vrtačky je v tom, že není třeba dobíjet ... a taky má stabilní otáčky ... nevýhodu jsem měla záhy poznat ... je pěkně těžká ... první dvě dna (ta menší) jsem vyvrtala v pohodě ... pak začalo mé tělo protestovat ... skončilo to tak, že velká dna jsem vrtala na etapy ... dvě strany dýnka ... zobnout bobuli proti bolesti ... a počkat raději na zítra ...

... v mezičase jsem se pustila do dekorování menších dýnek ... jenže došel lak ... a protože je neskutečně drahý (a jeho cena nákup od nákupu stále roste), prodejna barev u nás prostě velké balení nevede ... malá pixla je hooodně nevýhodná ... zkoušela jsem zvolit levnější variantu, nakonec však bezvýsledně ... žádný z nabízených laků nemá atest pro dětské hračky, natož pak pro styk s potravinami ... nezbylo než objednat a čekat ... za odměnu jsem dostala plechovku piva ;o)) ...

... zatímco jsem pokračovala v etapovém vrtání dírek, pustila jsem se do pletení menších košíků ... a nastal další problém ... opět mě zradilo mé tělo ... na mravenčení v malíčku, prsteníčku a prostředníčku levé ruky jsem si zvykla ... karpály to sice nejsou ... JEN postižení nervů v oblasti lokte ... operaci jsem odmítla ... jenže teď mě začalo mravenčit v pravém palci a ukazováčku a to bylo hooodně nepříjemné ... jsou to prsty, které potřebuji při pletení nejvíce ...

... ač nevrlá, košíky jsem umotala ... a napadlo mě zeptat se budoucí majitelky košíků, jakže je přesně velká díra do poličky ... zjištění mě nepotěšilo ... košíky mají být 2 vedle sebe a původně avízovaná třícentimetrová vůle se týká obou košíčků dohromady ... a já měla problém ... košíčky se nevejdou ... nezbylo než zákaznicí vybranou zavírku rozplést a ukončit košík zavírkou jednodušší ... naštěstí košiky nebyly nalakované, tak to šlo ... nakonec tedy bylo dobře, že lak v prodejně neměli ;o)) ...

... pomalu jsem doplétala i košíky velké ... jeden košík denně, víc se zvládnout nedalo ...

... mezitím se na dlouhou dobu odmlčela budoucí majitelka košíků ... doufala jsem, že jen nemá přístup k internetu ... byla jsem značně nervózní ... párkrát se mi žel stalo, že si někdo zboží objednal a pak odmítl odebrat ... snažila jsem se být pozitivní a na tuto možnost raději nemyslet ...

... pak nastalo lakování ... a zase problém ... tentokrát s hafušou ... má zánět močových cest a tak běháme za barák každou hodinu, někdy i častěji ... lakuju košíky ... v pracovním natěračském tričku ... hafuša se začne  dožadovat venčení ... chvíli jí přemlouvám ... marně ... zavírám pixlu s lakem ... promývám štětec ... svlékám tričko ... oblékám svetr ... a doufám, že než se vrátím zpět, nenapadne některého z kočičáků sednout si do čerstvě nalakovaného košíku ... naštěstí nee ;o))

... a pak mě napadlo změřit, jak dlouhou potřebuju stuhu na ozdobení jednotlivých košíků ... a nastal další problém ... stuhy, kterou si vybrala zákaznice, mám málo ... předražená místní galanterie tuto stuhu neměla ... ani oblíbený e-shop, který zasílá zboží opravdu obratem (v poledne objednám, druhý den u mě zvoní PPL) ... ostatně stuhu neměli nikde ... nezbylo než objednat stuhu maličko jinou ... 22 mm širokou ... ta původní měla jen 20 mm a na tuto šíři byly upleteny mezery ve stěně košíku ... snad nebude problém ...

... byl ... nikoli však s místem pro stuhu, ale s jejím dodáním ... stuhu měla jen druhá firma, ne ta rychlá ... 2 dny trvalo, než objednávku připravila a poslala fakturu ... další 3 dny, než zkontrolovali příchozí platby a předali zásilku České poště ... pochopitelně v pátek ... celé pondělní odpoledne jsem seděla doma a vyhlížela balíkáře ... bála jsem se i jít ven s hafušou ... co kdyby zazvonil a nezavolal a já byla zrovna venku ... volal v půl šesté ... prý to nestihl a protože by mu zavřeli naši poštu, nechal to na poště ... za hodinu volal znovu ... prý mi balík přiveze v úterý ráno ... v devět volám na poštu ... balík tam není ... v depu nikdo nebere telefon ... nervy ... adrenalin ... vztek ... v deset konečně zvoní a já mám balíček doma ... a stuha kupodivu do mezery pasuje ...

... konečně mají košíky stuhy a tak je můžu nafotit a vystavit k prodeji ... i to focení však provázel adrenalin ... fotila jsem na balkoně ... a hafuša půl hodiny po tom, co jsme přišly z venku, se na balkoně počurala ... běžím pro hadr a doufám, že balkon má sklon od košíků, jinak bude malér ... naštěstí nebyl ...

... budoucí majitelka košíků opravdu jen neměla přístup k internetu ... na košíky se těší ... a já doufám, že se do poliček vejdou  ... a že se budou přes veškerý adrenalin provázející jejich vznik líbit ...