... se ukázala býti vydařenou ;o))
Ale od začátku.
Nazrál čas opět vyrazit do Němec pro patchworkové časopisy. A protože je třeba využít Egronet Ticket, naplánovala jsem cestou tam návštěvu hřbitova v Královském Poříčí. Měl by tam být pohřben dědeček pana Adolfa Slámy ze Švédska, který je možná mým vzdáleným příbuzným.
Výlet jsem naplánovala na pondělí.
V neděli jsem řádně prostudovala mapu Královského Poříčí a namalovala si plánek, kudy ke hřbitovu. To kdyby se má paměť rozhodla malinko mě pozlobit svou nedokonalostí.
Dobila jsem oba akumulátory do Lumíka. Na dokumentační foto úplně stačí, Nikonka se mi fakt tahat nechtělo.
Naštudovala jsem spojení. A vytvořila itinerář i s variantami. Moc jich nebylo.
Ráno v 7:31 vlakem do Královského Poříčí - jediný dopolední vlak, který tam staví, vše ostatní jsou rychlíky - po dvanácté vlakem do Sokolova a dál už do Němec. Dokonce jsem i proštudovala, co všechno je možné v Královském Poříčí shlédnout, času do odjezdu vlaku bylo habaděj.
V pondělí v 6:00 budíček. Jen napůl rozlepeným očkem jsem vykoukla z okna. Zataženo, mokro po nočním deštíku. Jinak to ale vypadalo relativně dobře. A tak jsem rozlepila obě oči a začala se chystat. Během přípravy sváči na cestu jsem posnídala a v 6:30 zasedla ke kávičce. V tom okamžiku začalo venku doslova lejt. To teda fakt naštve.
Bylo jasné, že návštěva hřbitova se nekoná. Kontrola jízdního řádu neumožňovala ani upravit itinerář. I kdybych nakrásně stihla v Sokolově vlak směr Zwickau (doba na přestup 2 minuty), neměla jsem ve Falkensteinu přípoj na Plauen.
Do odjezdu dalšího vlaku v 8:49 zbývala spousta času na vypití kávičky. Venku tma, svítit se mi nechtělo, pít kávu po tmě taky ne.
Takže tedy romantické ráno s kávičkou při svíčkách ;o))
Pak už jen vykonat ranní hygienu, obléknout se a sbalit batožinu. Rozhodla jsem se vzít s sebou Lumíka, když už jsem tak poctivě dobila oba akumulátory. Co kdyby se třeba chtělo počasí odpoledne umoudřit. Moc jsem tomu ale nevěřila, předpověď počasí hlásala déšť od západu.
Jenže v Německu překvapivě oblačná obloha, kterou čas od času příjemně vykukovalo sluníčko.
Když jsme projížděli přes Elstertalbrücke, napadlo mě změnit plány. Koupím v Plauen na nádraží časopisy a cestou zpět vystoupím v městečku Jocketa a udělám si malý výlet.
Už jsem tu byla na skok v září v roce 2011. Tady dvě fotky z té doby.
Elstertalbrücke je druhý největší cihlový most na světě. Postaven byl v letech 1846-1851 z cca 12,3 milionu cihel. Jeho délka je 280 metrů a výška 68 metrů. Vlaky po něm přejíždějí přes údolí řeky Weisse Elster.
Bylo by škoda po těchto krásných místech zase malinko nepochodit.
Vydala jsem se tedy po stopách minulého výletu. Jelikož mapa zůstala doma na stole, nezbylo než se spoléhat na místní ukazatele. A to byl, jak se později ukázalo, docela problém.
Nejprve tedy známou cestou dolů kolem mostu až k řece Weisse Elster.
Pak jsem se rozhodla jít proti proudu malé říčky s názvem Trieb. Jak jsem postupovala hlouběji do lesa kolem říčky, stále více mi to připomínalo České Švýcarsko.
Začala jsem litovat, že mám s sebou jen Lumíka. Neměla jsem ani polarizák, natož pak stativ nebo ND filtry, které bych tááák moc potřebovala.
Navíc jsem úplně zapomněla, jak Lumíka nastavit. Nezbylo mi, než využít scénický režim Krajina - ó jak hluboko jsem klesla ;o))
Fotka tedy jen opravdu ryze dokumentační. Ostatně pouze dokumentační jsou i všecky další fotky z tohoto příspěvku. Na cwakání v režimu Krajina fakt nejsem hrdá.
Na dalším rozcestí mě upoutala šipka Mosen Turm 0,9 km. Usoudila jsem, že by to mohla být rozhledna a stálo by za to, se tam vyškrábat. Cesta vedla do hodně prudkého svahu plného mokrých kamenů a klacků, mechu a listí. Ještě, že jsem si ráno obula trekové boty. V botaskách bych se zcela určitě přizabila.
Když už jsem málem vyplivla plíce a měla pocit, že jsem ušla nejméně kilometr, ocitla jsem se na dalším rozcestí. A další šipka Mosen Turm 0,5 km. Po mnoha a mnoha metrech, naštěstí už ne do prudkého kopce, další šipka. Tentokrát opět do kopce a na ní napsáno Mosen Turm 0,4 km. To snad není možné.
Raději jsem se vydala po rovné cestě více do leva ... a cesta mě "vyklopila" na přehradní hrázi Talsperre Pöhl. Z hráze záběry nic moc. Nezbylo, než se vrátit kousek zpět a pokračovat do kopce podle výše zmíněné šipky směr Mosen Turm. Když už jsem opět málem vyplivla plíce, dostala jsem se na jakési odpočinkové místečko s lavičkami a odtud už pohled maličko lepší.
Talsperre Pöhl - zvaná též Vogtlandské moře
A pak už na mě skrze stromy jukla kamenná rozhledna. Ještě kousek do kopce a byla jsem u ní. Docela jsem si oddychla, kamennou rozhlednu jsem si prostě zasloužila ;o))
Z posledních sil jsem absolvovala 79 schodů a už se mohla kochat úžasným výhledem.
Na jednu stranu - tu západní - Elstertalbrücke
Na stranu druhou - východní - Talsperre Pöhl. A protože to není nijak malá přehrada, tak tedy panorama ze 7 fotek na výšku
I na sever či jih pěkné výhledy do krajiny. Nezbylo než kocháním se načerpat síly na další štreku. Nejprve jsem pod rozhlednou snědla sváču. A přisedl si nedaleko mě chlapík, co se předtím se mnou kochal výhledy do okolí. Na jednu stranu mi přišlo podezřelý, že si tak sedl opodál. Na druhou stranu jsem zaháněla černé myšlenky vsugerováváním si, že úchylové na rozhledny nešplhají.
Klidná jsem každopádně nebyla. Musela jsem seslézt z prudkého kopce na poslední rozcestí. Spěchat nebylo dobré, nemohla jsem riskovat zranění na kluzkém povrchu. Cestou jsem přemýšlela, zda nebude lepší vrátit se na přehradní hráz a zkusit to po silnici. Jenže jsem netušila, jak je to daleko. Mapa byla doma na stole. I další cesta značená šipkou s textem Panoramarundweg vedla bůhvíkam.
Rozhodla jsem se vrátit stejnou cestou zpět do údolí říčky Trieb. Plíce byly tentokrát v klidu, zato kolena a službu vypovídající kyčel hojně protestovaly. Sestup to byl nepříjemnej, i když už mi to nepřipadalo tak daleko, jako cestou nahoru. Když jsem byla v pořádku dole, uklidnila jsem se, že onen chlapík byl opravdu jen tůůrista ;o))
Teď už jen dostat se zpět do městečka Jocketa.
Stejnou cestou jako v poledne se mi nechtělo.
Rozhodla jsem se vyšplhat se nahoru přes vyhlídku Loreley Felsen.
Vím, že Felsen znamená skály. A Loreley je jakási víla.
Každopádně cesta nahoru byl horor. Osmdesátpět procent výstupu tvořily přírodní schody. Přední strana schodu z kamene zasazeného do země, nášlapná plocha z nasypaného a udusaného štěrku. Poměr kolmé a vodorovné hrany schodu zhruba tři ku dvěma. Tedy schody docela vysoké, nášlapná plocha tak na polovičku mé podrážky velikosti 38. Plíce protestovaly, kolena zrovna tak. Záhy jsem sundavala bundu a z batohu lovila láhev s vodou. Nahoře jsem supěla jak lokomotiva ;o))
Pohled na vyhlídku z boku a na Elstertalbrücke cwaknutý z této vyhlídky najdete na pohlednici o kousek výše.
No a pak už na nádraží a domů.
Dorazila jsem v půl sedmé zcela grogy.
Něco málo pojedla - neopomněla zobnout i analgetika.
Sílu ke stažení fotek jsem nenašla. V devět jsem šla do peří.
Takže až dnes jsem prostudovala zpětně mapu. Panoramarundweg jsem však na ní nenašla.
Zato jednu zajímavou informaci. Tomuto kousku země kolem městečka Jocketa se říká Vogtländische Schweiz. Už chápu, proč mi to tak moc připomínalo Švýcarsko pro změnu České ;o))
Je to opravdu krásný kousek přírody. Určitě tam budu muset vyrazit s Nikonkem a plnou fotovýbavou.
