Jak mě bacil bacil ...

Celý srpen jsem se pincala tak nějak ode zdi ke zdi. Několik málo dní horečné aktivity střídalo povícero dní, kdy jsem nebyla schopná dokopat se k čemukoliv smysluplnému. Že by mě tak vyčerpal červencový maraton, kdy jsem se téměř nehnula od mašiny ve snaze našít toho co nejvíce na Anenské trhy? Těžko říct.

V těch světlejších dnech jsem dokončila a nafotila pedigovou zakázku z Fleru. Jen na blog jsem ji nějak nezvládla dát.

Nenáladu jsem se snažila léčit pomocí štětce zvelebováním květináčů. Stěží jsem do nich zasadila kytí. K nafocení a vystavení na blog nějak chyběla chuť.

Pustila jsem se do několika pedigových počinů, kterými jsem chtěla doplnit sady ubrusů a prostírek neprodaných na Anenských trzích. Jenže nějak došel elán a tak, ač dokončené, stále ještě čekají na nafocení a vystavení na Fleru.

21. srpna jsem se dokopala k návštěvě Německa za účelem nákupu časopisů. Že bych ji snad spojila s fotovýletem jako kdysi, o tom jsem raději ani neuvažovala.
Cestou zpět se do části vagonu, ve které jsem seděla, nakvartýrovala banda "nepřizpůsobivých" občanů, kteří byli ve Zwickau nakupovat na jakémsi blešáku. Alespoň to naznačoval obsah jejich četných tašek, které neustále přerovnávali.
Bylo mi blbý přesednout si, čehož jsem měla brzy litovat. Jimi otevřená okýnka si vyžádala svou daň. Druhý den ráno jsem nebyla schopná hnout hlavou - prostydnutá a zablokovaná krční páteř :o(

Na poslední prázdninový víkend byla domluvena kombinovaná oslava - sloučené narozeniny zetě, vnuka, mé starší dcery a vnučky. A veškeré dárky stále ještě ve stadiu plánů. Nezbylo než se pokusit krk co nejrychleji rozhýbat.

A tak jsem poslední prázdninové pondělí začala s dárky pro vnuka, leč nebylo mi souzeno je dokončit. Krční páteř jsem s pomocí analgetik jakž takž zvládla, začalo mě však stále více bolet v kříži. Nejprve jsem si myslela, že je to postáváním nad řezací podložkou, špendlením a žehlením v mírném předklonu. Jenže bolesti se vystupňovaly natolik, že jsem stěží byla schopná vstát, natož pokračovat v šití.

Že by to byly ledviny? Dva dny jsem je prolévala horkým čajem. Ovocným. Asi by byl lepší čaj urologický, ale ten doma nemám. Navíc můj žaludek s urologickým čajem nekamarádí. Odmítá jej pustit "potrubím" dále a téměř okamžitě ho vrací zpět, odkud přitekl ;o))

Po dvou dnech proplachování bolesti jakž takž polevily. Nebo jsem se jen naučila s nimi žít a nevnímat je?

Dárky jsem odpískala a veškeré síly soustředila na "uplácání" dortu pro Emču, aby mohla poslední srpnovou neděli opožděně sfouknout dvě svíčky.

V pondělí jsem byla tak unavená, že jsem se nepřinutila ani stáhnout do poče fotky z oslavy. Vlastně jsem se nepřinutila poč byť jen zapnout.

Úterý jsem trávila u dcery. Měla pohotovost, tak aby se měl kdo postarat o Emču, kdyby dceru odvolali do práce. Kolem poledne jsem začala kýchat. Kruci, mě se snad nepodaří vysadit antialergika. Ač smrkajíc o sto šest, absolvovala jsem navečer vernisáž kolegy z fotoklubu.

Ve středu ráno mi bylo jasné, že nejde o alergii. Kýchala jsem takřka neustále, z nosu mi teklo, hlava jako střep a na teploměru přes 38 stupňů. Na lékařském teploměru, ne na tom za oknem.

Bacil mě bacil.

Rýma pomaličku polevovala, vše se však stěhovalo stále níže a usadilo se na průduškách. Byla jsem ráda, že kočkám vyčistím hajzlík a najdu si něco k jídlu v polovyžraném špajzu. Zásoby se pomalu a jistě tenčily.

V pátek jsem sebrala síly a vyrazila do lékárny.

V sobotu konečně bez teplot.

V neděli nezbylo než vyrazit na nákup, abych neumřela hlady.

No a dnes konečně začínám fungovat. Funím jak sentinel, v krku se ozývá tu a tam astmatické pískání. Po týdnu jsem ale pustila počítač. Asi mi bylo hodně blbě, když já, závislá na internetu, jsem vydržela týden bez něj.

Musím pomalu debordelizovat byt.
A taky zlikvidovat všecky resty. Jako třeba doplnit zpětně příspěvky na blogu.

A hlavně se musím pustit do před několika týdny domluvené zakázky.

Chtělo by to, aby měl den alespoň 48 hodin.