Příroda se zlobí

Včerejší vichřice maličko zdevastovala moji minizahrádku na balkoně.

Rajčátka a muškáty jsou oškubané ... hortenzii jsem musela ostříhat ... rebarbora má všecky listy děravé ... levanduli se hrubě nelíbí nadměrné množství vody ani masáž kostičkami ledu a pomalu a jistě odchází.

Svoji o dost větší zahrádku v zahradnické kolonii v Tuhnicích pravděpodobně chtěla uchránit před pohromou (jinak si neumím vysvětlit, proč v takový bouřce byla venku) starší žena a zaplatila za to životem.

Zabil ji blesk.

Žádné citelnější ochlazení slibované meteorology však bouřka nepřinesla.

Krátce po osmé ranní bylo už téměř 24 stupňů a v 17:30 ukazoval teploměr na balkoně 36,2 stupně ve stínu.

Já přesto v naději, že bude chladněji, vyrazila dopoledne nakoupit.

Bylo už akutní doplnit ledničku i špajzku.

Výsledkem je, že jsem dorazila domů nejen splavená, ale i s pořádnou depkou.
Dobrá zpráva je, že mám na chvilku zase co jíst.

V žádném případě jsem totiž nebyla připravená na spoušť, jakou včerejší vichřice napáchala v parku před kostelem v Rybářích.

Park, přes který chodím cestou do Kauflandu, většinou procházím velmi svižným krokem. Scházejí se v něm totiž hordy našich velmi opálených spoluobčanů. Za komančů se jim říkalo zcela příznačně Italové z Rybář.

I tak jsem však stihla zaregistrovat řadu překrásných a pravděpodobně hodně starých stromů.

Dnes mě však při pohledu na ně přepadl neuvěřitelný smutek.

Nádherná a obrovitá smuteční vrba pravděpodobně nepřežije.

Vichr, který provázel konec vlny veder v červenci, ulomil jednu z bočních silných větví a silně tím narušil pravidelnost její obrovské a nádherné koruny.

Vichřice včerejší vylomila a pohodila opodál další tři.

Tvořily vlastně jakési další kmeny rozvětvující ten základní a vytvářející opravdu nádherný a impozantní strom.

Minulý čas je tu na místě.

Z celé vrby zůstal jen nejtenší prostřední "kmen", i ten silně oškubaný.

Další dva obrovské a nádherné stromy dopadly jen o málo lépe.

Bohužel netuším, co je to za stromy. Hledala jsem podle listů na netu, ale nenašla.

I těm vichřice olámala a odhodila opodál mnoho silných větví.

Jejich bráška stojící maličko bokem naštěstí vyvázl beze škod.

Další vzrostlou smuteční vrbu na kruháči u Kauflandu zmenšila vichřice o více jak třetinu.

Padla z toho na mě slušná depka.

Příroda se zlobí.

Vrací nám vše nepěkné, čím jí ubližujeme.

Jinak si neumím vysvětlit to extrémní počasí v posledních několika letech ... ať už zimy zcela beze sněhu ... sněhové kalamity začátkem října nebo na konci března ... stále častější a delší vlny veder, kdy se teploty šplhají až ke 40 stupňům.

To za mého mládí nebylo.

Přiznávám, počasí si i tehdy s námi čas od času zašpásovalo.

Vzpomínám si, že jsme se jako děti občas koupali v rybníce už na velikonoce.

Vzpomínám si i na sněhové přeháňky v prvomájovém průvodu.

Vzpomínám, že jsem konec července trávila ve vaně napuštěné studenou vodou a žízeň zaháněla pivem. Probíhaly totiž žně a tak limonády byly ne v obchodech, ale na polích. Psal se rok 1976, já čekala svou první dceru a vedro jsem velice špatně snášela. Jenže tehdy bylo stěží 33 stupňů, ne 40.

Vzpomínám si také, že když jsem si Lucku o 14 dnů později přivezla domů z porodnice, bylo stěží 14 stupňů a já se jí bála přebalit nebo snad dokonce vykoupat, aby nenastydla.

Vzpomínám si i na Silvestra 1978, kdy večer bylo 15 stupňů nad nulou, do rána však spadla teplota na mínus 15 a napadly hromady sněhu.

Ano, příroda nám i tehdy občas jemně připomněla, kdo je na této planetě pánem.

Tehdy však ještě existovaly čtyři roční období.

Jaro plné včel a vonících květin.

Léto se sluníčkem i bouřkami.

Podzim s barevným listím i nepříjemnými plískanicemi.

Zima se sněhem a často i s modrou oblohou.

V posledních letech však jaro jakoby neexistovalo a podzim v tom lepším případě trvá maximálně 14 dnů.

Příroda se na nás opravdu zlobí.

Jenže převážná část obyvatelstva Země a hlavně všichni "mocní" si to buď neuvědomují, nebo si to nechtějí připustit.

A tak dále Zemi využíváme a zneužíváme.

Jak dlouho si to ještě nechá líbit?