To, že slova děkuji, prosím nebo dobrý den používá stále méně lidí, mě zlobí už delší dobu. Stejně dlouho uvažuju, že o tom napíšu blog.

Jenže ...

Ač vyzbrojena mnoha zkušenostmi, kdy se mi to vymstilo, stále se řídím heslem "Neodkládej na zítra co můžeš udělat pozítří", a  tak prozatím zůstalo jen u záměru.

A pak se něco stalo.

Pochválila jsem jednu vydařenou TOP nominaci a pogratulovala k tomu, že se dostala na titulku. Přiznávám, že nominace komentuji jen když se mi opravdu moc líbí. A tahle byla mimořádně vydařená. Následovala návštěva autorky nominace v mém obchůdku a doslova smršť srdíček a milých komentářů (zde je třeba napráskat, že autorka TOPu je nakupující, takže si tím rozhodně nevylepšovala svůj fler rank). Mé srdíčko zaplesalo a mé slušné vychování zavelelo poděkovat. Odpověď zněla "Neděkujte, prosím, moc se mi u Vás líbilo."

A já věděla, že teď už ten blog napsat musím.

Vážně mě zlobí, že se tak nějak nenosí poděkovat. Když vidím, že TOP nominace má třeba jen jediný komentář, je mi z toho smutno. Vždyť v nominaci je patnáct výrobků různých autorů. To je jim jedno, že si jejich zboží někdo všiml natolik, že ho vložil do nominace? Je tak těžké napsat děkuji? Ano, možná je jejich zboží nominováno tak často, že se informace v množství "událostí" ztratí. Jenže mnoho prodávajících nedokáže poděkovat ani v okamžiku, kdy se nominace dostane na titulku. Je mi to líto.

Jsou však i situace, kdy nad lítostí převáží vztek (ano, jsem Štír a tak mi negativní pocity i vlastnosti rozhodně nejsou cizí). Občas se mi stává, že dostanu vnitřní poštou nějaký dotaz. Vždy se snažím odpovědět. A vždy mě to stojí nemálo času. Když si pak tazatel mou odpověď přečte a nedokáže napsat jediné slovo - děkuji - mám vážně vztek. A také stále menší chuť podělit se o své zkušenosti a rady s ostatními. A to už vůbec nemluvím o tom, jak často se dnes stává, že někomu v dobré víře prozradíte svůj vymazlený pracovní postup a on nejenže nepoděkuje, ale začne tento postup vydávat za svůj.

Na závěr jsem chtěla napsat, že jsem ráda, že je mi tolik, kolik mi je (a větší část života už mám tedy za sebou), protože v takovémto světě se mi moc nelíbí. Přijde mi to ale příliš depresivní. Zkusím to tedy jinak. Nestyďme se za slušnost. Vždyť obyčejným slůvkem děkuji jde udělat druhému radost. Naučme i své děti pozdravit, poprosit a poděkovat. Budeme se všichni cítit mnohem lépe.

P.S. Blog byl psán prvotně pro Fler, rozhodla jsem se však uveřejnit jej i tady ;o))